Co všechno smíme?

Americký teoretik Michael Walzer (nar. 1935) patří v českém prostředí k zavedeným jménům, ačkoli byl přeložen jen zlomek z jeho tří desítek odborných knih a tří stovek článků, esejů a komentářů. V širší známost vešel především díky kritickým debatám, jež v západní politické filosofii poslední třetiny dvacátého století bývají označovány jako spor o liberalis­mus a komunitarismus, který rozvířila slavná kniha Johna Rawlse Teorie spravedlnosti (1971, česky 1995). Walzera jeho názory stavěly blízko komunitaristům, ač sám se s touto škatulkou neztotožňoval. Kniha Spravedlivé a nespravedlivé války ukazuje proč. Jeho víra v existenci univerzálního normativního řádu, kterou předpokládá ve své teorii spravedlivé války, se s kulturním determinismem komunitarismu příliš neslučuje.

Válečná nutnost

Thomas Hobbes se nemýlil, když v Leviathanovi pochyboval o nejistém významu ctnosti: „Jeden nazývá moudrostí to, co jiný nazývá strachem; a jeden krutostí to, co jiný spravedl­ností; jeden marnotratností, co jiný velkorysostí.“ Proto je Hobbesovi jakákoli morální diskuse vždy podezřelá a válka je jen extrémním případem takové anarchie morálních významů. To však není pro Walzera přijatelná pozice. Jeho východisko je opačné: „Athéňané sdíleli morální slovník s lidem Mytilény i Mélosu, a byť připustíme kulturní rozdílnosti, sdílejí ho i s námi. Neměli žádný problém, stejně jako ho nemáme my, s pochopením tvrzení mélských městských úředníků, že invaze na jejich ostrov je nespravedlivá. Neshodneme se v použití společných slov na aktuální případy.“ Walzer si moc dobře uvědomuje, že tato neshoda je způsobena celou řadou faktorů, ať již jde o vzájemné obavy, antagonistické zájmy, rozdílné informace, které máme k dispozici, i disproporce ve váze, jež přisuzujeme jednotlivým hodnotám. To nám však nezabraňuje, abychom spolu vedli diskusi ve společném komunikačním kódu a byli schopni války i jednotlivé situace v jejich rámci vyhodnotit.

Vojenský stratég se případy očividné a zbytečné krutosti obvykle snaží obhájit nutností. Zastřelíme však dítě, které ukradlo v obchodě lízátko, protože porušilo právem zaručené soukromé vlastnictví obchodníka? Určitě ne. I Helmuth von Moltke, vojenský tvůrce pruského úspěchu při sjednocování Německa v 19. století, který připouštěl, že ve válce je úkolem dovést ji k rychlému konci, a proto by se mělo povolit použití všech prostředků k dosažení tohoto cíle, uznával, že to neplatí pro prostředky „absolutně nepřijatelné“. Co se stává absolutně nepřijatelným – a především v jaké situa­ci –, to je hlavní náplň Walzerova zájmu.

Když jde o všechno

Ačkoli Walzer knihu publikoval již v roce 1977, je stále aktuální, protože klade znepokojivé otázky a nabízí na ně odpovědi relevantní v antice, středověku i moderní době. A dnes snad ještě více, než tomu bylo v minulosti. Po druhé světové válce se vítězové rozhodli postavit poražené jako zločince před soudní tribunály v Norimberku a Tokiu. V současnosti existence takových institucí, jako byly mezinárodní soudní tribunály pro Jugoslávii nebo Rwandu, sotva někoho překvapí. Selský rozum napovídá, že inter arma silent leges, jak naznačoval, byť jinými slovy, již Cicero, a že nutnost dosáhnout vítězství ospravedlňuje využití prostředků, které k němu vedou nejefektivněji. Tak to ale není, protože pak by byla existence zmíněných institucí neobhajitelná. V časech, kdy je lidstvo natolik technologicky pokročilé, že možnost vyhlazení člověka jako druhu se stalo potenciálně otázkou několika hodin, by takový postoj byl i velmi nepraktický.

Walzer však připouští do svých úvah případy, kdy „jde o všechno“, a pak jsou ospravedlnitelné i extrémní metody boje. Přesto je velmi opatrný: „stav nouze“ a „krize“ jsou pokrytecká slova, říká, a používají se proto, aby se naše mysl připravila na brutální činy. I čtenář, který se nikdy moc nezajímal o dějiny, si snadno uvědomí rozpor mezi tím, jak často jen za svůj život slyšel od politiků o stavu nouze, který si žádá výjimečná opatření, a tím, jak zřídka v lidských dějinách takové situace nastávají. Válka není vždycky bojem o nejvyšší hodnoty, a je proto nezbytné být skeptický, pěstovat ostražitost k válečné rétorice a pátrat po zásadním kritériu, podle něhož lze posuzovat argumenty krajností.

Má zhynout svět?

Autor se snaží nalézt cestu mezi dvěma krajními morálními pozicemi. Na jedné straně je to morální absolutismus, předpokládající existenci principů, jež nejsou za žádných okolností porušitelné. Takový přístup se podobá rytířské etice. Například v roce 638 př. n. l. vévoda Hsian, vojevůdce čínské dynastie Sung, ­odmítl zaútočit na nezformované vojsko protivníka při překračování řeky, ač by v takovou chvíli měl možnost zvítězit. Principy jeho cti mu však něco takového nedovolovaly, a tak prohrál, což později Mao Ce­-tung označil za „stupidní etiku“, když v roce 1938 v jedné ze svých přednášek o čínských komunistech prohlašoval, že „nejsme vévoda ze Sungu“. Kolik vojáků odmítne střílet nevinná rukojmí a raději obětuje svůj život, když velitel přikáže, aby si tedy stoupl společně s nimi do řady ke zdi? V našem světě jsou takové případy výjimečné a morální absolutismus přichází ke slovu jen zřídka.

Na opačném konci stojí krajní utilitarismus, který chápe válku jako oblast nutnosti. Podle něj musí zvolené prostředky proporcionálně odpovídat sledovanému cíli, a pak jsou morálně obhajitelné. Ani tomu však Walzer nepřitakává bezvýhradně. Jeho pozici asi nejlépe charakterizuje pozměněná verze maximy fiat iustitia ruat coelum (konej spravedlnost, i když nebesa spadnou): „konej spravedlnost, dokud nebesa (málem) nespadnou“.

Oproti obvyklým dílům morální filosofie je Walzerova kniha výjimečná. Nezabývá se tolik tím, jak by se lidé měli chovat, a spíše si všímá toho, jak se opravdu chovají. V doslovu autor přiznává, že sice pročetl klasiky teorie spravedlivé války, jako byli Tomáš Akvinský či Hugo Grotius, ale jedním dechem dodává, že čerpal především z nesmírného množství knih z vojenských dějin, z pamětí či korespondencí vojáků a také z básní a románů, které se k tématu vztahují. Proto je jeho kniha strhujícím čtením. Neopírá se o abstraktní modelové situace, na nichž by autor demonstroval své mínění o žádoucí morální pozici aktérů, nýbrž je naplněna velkým množstvím skutečných situací, jež v průběhu dějin válek nastaly.

V záplavě dnešní odborné literatury bývá zvykem shrnout v úvodu hlavní teze a principy argumentace. Případný zájemce pak může pokročit dále a seznámit se s důvody takových názorů uvnitř díla. Walzer tuto zásadu nerespektuje. Proto se ten, kdo se pro tuto knihu rozhodne, musí připravit na prostudování více než pěti stovek stran – nejzajímavější je totiž roztroušeno kdesi uvnitř. Rozhodně se však nebude nudit četbou nezáživných morálních kázání.

Autor je historik.