Jsou Vánoce. Zapínám televizi, chci si poslechnout prezidentův projev. Mluví upravený šedesátník v padnoucím obleku a říká, že každý z nás má ve svých rukách kousíček z budoucnosti naší země, protože demokracii tvoří lidé – a je jedno, jestli jsou to účastníci demonstrací nebo členové politických stran. Dodává, že hlavní je, aby se nehádali, nýbrž hledali způsoby, jak sváry překonat a dohodnout se mezi sebou, protože v ústavě se přece nepíše, že vládnoucí vrstva se postará o distribuci všeobecného dobra. Stojí tam, že moc pochází z lidu, říká prezident a jakoby nic se prochází po reprezentačních prostorách svého sídla… Dál usrkávám kafe, chroupu vánoční cukroví, brouzdám po internetu a narazím na předvánoční rozhovor s předsedou parlamentu. Nebere si servítky a říká, že vládní investice do ochrany životního prostředí nejsou žádnou další sociální dávkou, a i když dojde například ke zlevnění vlakové dopravy, stejně se nám náš životní styl prodraží, pokud jej zásadně nezměníme a nesnížíme spotřebu energií. A že je sice ohromné štěstí vidět jednou za život průzračně modrou vodu na Maledivách nebo třeba Benátky, ale tohle štěstí se zkrátka zase bude muset stát exkluzivním zbožím, protože omezení masivního turismu je jednou z klíčových změn, na niž by mělo lidstvo přistoupit. Prý však věří, že lidstvo transformaci zvládne, protože už překonalo daleko větší překážky. A pak? Neprobudila jsem se ani jsem nevystřízlivěla, jenom jsem vypnula německou televizi…