Fantomová bolest

Téma tělesné neúplnosti, nedokonalosti či vychýlenosti, které stojí v jádru celovečerního debutu francouzského animátora Jérémyho Clapina Kde je moje tělo?, najdeme už v jeho nejstarších krátkých filmech. V prvním snímku Une histoire vertébrale (Páteřní příběh, 2004) má podobu groteskní anekdoty: starý herecký představitel milovníků má kvůli častému předklánění při polibkových scénách chronicky křivou páteř, takže jeho hlava míří obličejem permanentně k zemi. Ve stejném domě ale žije žena, kterou její páteřní obratle naopak nutí existovat v neustálém záklonu. Typicky clapinovský moment ale přijde ve finále. Zdálo by se, že dvojice je fyzicky předurčená k tomu, aby si hleděla do očí v melodramatické milenecké póze. Jenže žena je mnohem vyšší než muž, takže její hlava se vestoje nachází nad tou jeho. Namísto dokonalé harmonie přichází tragické uvědomění, že je nemožné jí dosáhnout. Naopak ve filmu Good Vibrations (Dobré vibrace, 2010) k takovému kosmickému prolnutí na okamžik dojde, když dlaždice rozvibrovaná důsledkem prací na silnici poráží na zem každého, kdo si na ni stoupne, ovšem ve chvíli, kdy na ni vkročí vetchý stařík s třesavkou, najednou mezi nimi zavládne dokonalý soulad a příznaky jeho nemoci zmizí. Komplexní a dojemný snímek Palmipédarium (2012) vypráví o podivném ptačím tvorovi, který zároveň je i není podobný živočichům a objektům ve svém okolí – dřevěné kachně na provázku, tažným ptákům na obloze či kachnám, které chodí otec chlapce z nedalekého statku do lesa střílet. Nejpolopatičtěji ale Clapinovo téma vychýlení z kontinua vztahů mezi věcmi pojmenovává třináctiminutový film Skhizein (2008). Hlavní hrdina se vlivem obřího meteoritu posune o 91 centimetrů mimo ostatní hmotné objekty. Aby s nimi mohl interagovat, musí si od nich udržovat přesně tuto vzdálenost. Je to příběh člověka, který je v nejdoslovnějším významu „mimo“.

Ruka a její člověk

Loňský snímek Kde je moje tělo? znamená pro Clapina průlom mezi největší osobnosti autorsky laděné mainstreamové evropské animace – po bok Sylvaina Chometa nebo Tomma Moorea. Upozornil na sebe už v premiérovém uvedení na festivalu v Cannes a od té doby získává pozitivní ohlasy, dalece přesahující rámec komunity diváků artové animace. Jde o Clapinův nejcivilnější film, zároveň je ale záměrně stejně rozpolcený jako jeho hlavní hrdina – mladý sirotek Naoufel, respektive jeho amputovaná ruka a zbytek těla, po němž oživlá končetina pátrá. Zásadnější než to, že je příběh vyprávěn z perspektivy ruky, jsou paralely mezi Naoufelem a jeho rukou, jež souvisejí s pocitem neúplnosti příbuzným takzvané fantomové bolesti, tedy chimérickým vjemům lidí s amputovanými údy, jež jako by pocházely právě z jejich chybějících končetin. Nejistý a nešikovný mladík Naoufel je takřka na každém kroku poznamenaný ztrátou rodičů, bez kterých je tak trochu jako ruka bez těla, která si také náročně hledá někoho, ke komu by mohla patřit.

Zoufalé skoky mimo

Nejisté balancování uťaté ruky na různých površích (prádelní šňůry, okraj nástupiště podzemní dráhy) má svou paralelu v klíčových scénách s Naoufelem na střeše dílny, ve kterých hrdina mluví o narušování deterministických drah osudu. Iracionální skok mimo veškeré očekávatelné jednání, který podle něj představuje jedinou možnost, jak být svobodný, je čin, jenž odráží spíš hrdinovo zoufalství než jeho odvahu. Ukazuje, že Naoufel je nešťastně vytržený ze společenského soukolí, ale zároveň stejně tragicky vpletený do deterministických určení předznamenávajících možné dráhy jeho života. Vykloubenost i ukotvenost umocňuje hrdinovo jméno a tmavší barva jeho pleti, naznačující, že je potomkem přistěhovalců. Skutečnost, že se evidentně pohybuje v prostředí sociálně slabších společenských tříd, dodává Clapinovu filmu výrazný společenský rozměr. Mimo jiné je to i film o outsiderech, odťatých údech společnosti, ponechaných napospas krysám, které číhají pod úrovní nástupiště metra.

Na hraně skutečnosti

Clapinův film akcentuje také konkrétní významy rukou jakožto jednoho z center člověka ve smyslu tělesné bytosti. Zejména v retrospektivních pasážích, v nichž vidíme Naoufelovy rodiče, se perspektiva přibližuje hrdinovým rukám – jako by to byla sama končetina, kdo vzpomíná a kde je uchovaná paměť těchto okamžiků. Možná právě tahle zvláštní rozkročenost mezi vzpomínky, realistický příběh Naoufela a fantaskní putování jeho oživlé ruky je hlavní důvod, proč by Kde je moje tělo? nefungovalo jako hraný film. Clapinův celovečerní debut je výtvarně mnohem realističtější než autorovy krátké snímky a animace využívající kombinaci ruční kresby a počítačových modelů dává objektům ještě reálnější proporce. Díky této kombinaci se tvůrcům povedlo vytvořit stylizaci, která na jednu stranu působí velmi civilně a na stranu druhou je plná drobných zjednodušení, nedokonalých linek a posunů v zobrazování, které film směrují mimo běžně vnímatelnou skutečnost.

Kde je moje tělo? má emocionální tah a schop­nost propojit realismus s fantazií typický pro výrazné mainstreamové animované filmy určené dospělým. Podobně jako Clapinovy krátké snímky je velmi jednoduchý, a přitom závratně komplexní podle toho, jak daleko se chcete nechat v úvahách nad jeho vychýleným vyprávěním nechat zavést.