Současné dění v Iráku se může z pohledu Evropana zdát nepřehledné. Které hlavní zájmy a vlivy v tomto blízkovýchodním státě působí? Jak se do tamní situace promítne likvidace íránského generála Kásima Sulejmáního a velitele ší’itských milic Abú Mahdího Muhandise? Jisté je, že Irák vstupuje do zcela nové éry.
Když brzy zrána 3. ledna dopadly rakety z amerického dronu na konvoj několika vozů odjíždějících z bagdádského letiště, nastal okamžik, který navždy přepíše politickou mapu Iráku. Mezi několika mrtvými byl totiž Kásim Sulejmání, generálmajor Íránských revolučních gard a architekt jejich zahraničních operací. Spolu s ním na místě zemřel i další symbol íránského vlivu v této zemi – Abú Mahdí Muhandis, velitel ší’itské milice Kataíb Hizballáh a zástupce velitele takzvaných Lidových mobilizačních sil (PMF). Jisté je, že útok ovlivní nejen vývoj v Iráku, ale i na celém Blízkém východě. Otázka je, jakou budou mít následky podobu.
Íránský vliv v Iráku
K pochopení toho, co se v Iráku děje i proč je Irák tak důležitý pro íránský režim, se musíme vrátit do března roku 2003, kdy začala operace Irácká svoboda, která smetla diktaturu Saddáma Husajna. Americká invaze odstranila nenáviděného regionálního rivala, s nímž Írán válčil celá osmdesátá léta, zároveň ale do regionu přivedla dalšího nepřítele. Americká vojenská přítomnost v Iráku znamenala pro Írán zřejmou bezpečnostní hrozbu. Spolu s ní ale přinesla i určitou příležitost. Íránci díky náboženským, politickým a kulturním vazbám dokázali rychle vyplnit vzniklé politické vakuum. Aby vyvážil Američany, začal Írán masivně investovat do lokálních politických aktérů – výsledkem byl vznik nepřeberného množství politických stran a ozbrojených milic, které se často držely vzájemně v šachu. Místo hotelové opozice podporované Spojenými státy se tak zásadními hráči v zemi stali politici s většími či menšími vazbami na Írán.
Další prohloubení íránského vlivu začalo po roce 2014, kdy se Írán začal v Iráku angažovat v boji s takzvaným Islámským státem, a to především prostřednictvím PMF. Tato polovojenská armáda vznikla z popudu nejvyššího iráckého ajatolláha Sistáního a po pádu Mosulu a kolapsu armády se stala hlavním aktérem v boji proti Islámskému státu v Iráku. Lidové mobilizační síly je název pro slepenec ší’itských milic, sunnitských kmenových bojovníků a různých náboženských menšin. Ne všechny ší’itské milice byly nutně kontrolované Íránem; jsou zde i početné jednotky věrné ajatolláhu Sistánímu či vlivnému klerikovi Muktadu Sadrovi, kteří se k Íránu stavějí spíše rezervovaně. I přesto si v PMF zachoval Írán rozhodující vliv, a to právě díky postavě zástupce velitele Abú Mahdího Muhandise. Titulem zástupce se nenechte zmást: Muhandis, který strávil dlouhé roky v íránském exilu a v minulosti sloužil v Íránských revolučních gardách, byl nejmocnějším mužem těchto ozbrojených složek.
Ačkoli byl hlavním úkolem PMF boj s Islámským státem, jeho druhou funkcí bylo faktické posílení íránského vlivu v Iráku. Díky částečnému zahrnutí sunnitských kmenů, křesťanů a jezídů, kteří s Íránem nesdílejí konfesi ani ideologii, se dosah Íránu rozšířil i mimo jeho tradiční zónu vlivu a umožnil alespoň částečně diverzifikovat regionální spojence. Boj PMF proti Islámskému státu byl také tím, co stvořilo mediální obraz generála Sulejmáního, o jehož existenci běžní Íránci ani lidé na Západě neměli do té doby ani ponětí. Skromné vystupování, úspěchy v Iráku, zvrácení občanské války v Sýrii a hlavně osobní účast na frontových liniích pomalu budovaly auru tajemného a geniálního vojevůdce. V tom ostatně oficiální propagandě aktivně sekundovala západní média, která Sulejmáního s oblibou vykreslovala jako největší íránskou zbraň.
Násilí proti demonstrantům
PMF a spřízněné politické strany se staly nejen symbolem íránské moci, nýbrž zároveň i terčem protiíránského odporu. Když se v roce 2018 na jihu Iráku zvedla první vlna občanské nespokojenosti – demonstranti požadovali konec všudypřítomné korupce a klientelismu, ale především protestovali proti nedostatku pracovních příležitostí a také pitné vody –, patřily kanceláře proíránských milic a jim blízkých politických stran mezi první cíle hněvu ulice. Demonstranti pálili podobizny ajatolláhů Chomejního a Chameneího a vzali útokem kanceláře Kataíb Hizballáh, organizace Badr, strany Dawa i Hnutí národní moudrosti. Zásahy milic proti demonstrantům si vyžádaly několik obětí na životech. Protesty, které se rozhořely v druhé polovině roku 2019, byly potlačeny ještě brutálněji. Střelba do demonstrantů, selektivní zatýkání, mučení a vraždy aktivistů – tyto praktiky otevřely palčivou otázku, jakou roli má PMF plnit v době, kdy hlavní boje s Islámským státem dávno skončily. Ze stodvacetitisícové armády, formálně spadající pod ministerstvo vnitra a placené ze státního rozpočtu, se v očích mnoha demonstrantů stal pouhý represivní nástroj sloužící zájmům některých politických stran a Íránu.
Situace nakonec nabrala zcela jinou dynamiku a události měly poměrně rychlý spád. Nejprve 27. prosince dopadlo na leteckou základnu K-1 nedaleko Tikrítu celkem třicet raket, které zabily jednoho amerického kontraktora a zranily několik vojáků. USA z útoku obvinily proíránskou milici Kataíb Hizballáh a o dva dny později bombardovaly její pozice. Americký útok za sebou nechal 25 mrtvých a 55 zraněných a obrátil hněv ulice ke Spojeným státům. Poslední den loňského roku pak dav milicionářů z PMF vtrhl do Zelené zóny a vzal útokem americkou ambasádu. Zásadní zlom ale nastal až o několik dní později likvidací Sulejmáního a Muhandise, přičemž konečné důsledky tohoto činu jsou zatím ve hvězdách. Každopádně se dá očekávat, že jde o začátek konce americké přítomnosti v Iráku, a tím pádem i posmrtné naplnění Sulejmáního snu. Jeho nástupci Ismaílu Ghánímu připadne nelehký úkol udržet v Iráku íránský vliv i poté, co ochladne hněv Iráčanů vůči Americe. Obyčejným Iráčanům pak nezbývá než doufat, že se Irák jednoho dne promění z místa zástupného konfliktu v opravdu nezávislý stát.
Autor je spolupracovník redakce.