Jak nebýt Lužin

„Nejvíc ho ohromilo, že od pondělka z něho bude Lužin,“ zní první věta slavného románu Vladimira Nabokova Lužinova obrana (1930, česky 1990) v novém překladu Pavla Dominika (2019) a již od počátku je zřejmé, o co tu půjde. Lužin se nestává někým jiným, ale sám sebou, svým vlastním jménem – stává se svou vlastní rolí. Bude z něj Lužin; je to stejné, jako by nad ním vyslovili ortel. Jeho ohromení na začátku příběhu je zřejmě natolik silné, že každý jeho pokus žít jako Lužin, aby dostál počátečnímu verdiktu, musí nutně selhat. Musí být tím, kým se má stát, ani jednou nesmí vypadnout ze své role, přestat být Lužin, aby mohla hra pokračovat. Co je to být Lužin, když je svět neobyčejně spletitý a skrývá nepřeberné množství nejrůznějších kombinací? Co dělat, když se každodenní život stává neprůhledným a nejasným, oproti zřejmým pravidlům šachové hry?

Snová hra možností

Pro Lužina, který nepoznal nikdy nic než pravidla, abychom parafrázovali známý Kafkův výrok, je všechno, s čím se setká, především pravidlem, a to počínaje prvním verdiktem, který od svého otce uslyšel. Iniciační setkání se šachy tuto jeho zkušenost jedině prohloubí. Jak Lužin dospívá, ocitá se na samotné hranici, kdy zjišťuje, že svět, který jej obklopuje, spočívá na odlišných pravidlech, než jsou šachová, kterým jako jediným rozumí. Jaká jsou však pravidla okolního světa a v čem se liší od těch šachových? A jaká jsou pravidla těchto pravidel, v čem spočívají a čím se řídí? Pravidla se Lužinovi začínají rozvětvovat. Nabývají ráz jakýchsi záhadných pravidel pravidel, která se donekonečna řetězí a zároveň štěpí a zavádějí ho do dalších situací, jež si vynucují nová speciální pravidla. Každá situace, v níž se Lužin ocitne, vyžaduje nejen celou revizi všech předchozích jednání, ale zároveň jejich rekonstrukci, jako by každé nové jednání znamenalo zopakovat všechna předchozí, aby bylo vůbec možné dál pokračovat, což vede jedině k tomu, že se člověk dostane do stejné situace, ze které původně vyšel. Tak se začínají Lužinovi prolínat dva světy, šachový a reálný, zatímco kdesi na horizontu jeho života se rodí nová, mnohem složitější kombinace tahů neznámého protivníka.

Nabokov vyhrotil princip romantické ironie, aby ukázal rozpor mezi faktickou skutečností, již jsou jeho hrdinové nuceni žít, a hrou možností, jaké jim nabízejí jejich sny. Lužin se neumí vyjadřovat „dospělými slovy“, jsou pro něj neprůhledná. Podobně „jeho vzpomínky se nedaly vyjádřit slovy“, pouze šachovými figurkami uměl načrtnout tahy, které však v sobě skrývaly „myriády možností“. Jazyk není pro Lužina schopen vypovědět nepřeberné množství stále se hromadících možností, jaké v sobě skýtá pohled na minulost, jako by minulost sama nebyla cosi uzavřeného a faktického, ale naopak něco živého, co se může kdykoli probudit jako přízrak a určit nejen naši přítomnost, nýbrž i budoucnost. Minulost připomíná jakousi živou, organickou hmotu, ve které se lze neustále probírat a nejrůzněji akcentovat odváté události a znovu je probouzet k životu; vzdálený svět dětství je neopakovatelný a my jej můžeme spatřit „oparem času“. Avšak nepřeberné možnosti nelze žít, všichni žijeme jen omezený rejstřík daností.

Řetězení žertů

Jakmile je šachová partie mezi Lužinem a Turatim přerušena, začíná žít svůj vlastní přízračný život. Zatímco poslední tah je faktem, jeho pokračování se ztrácí v nekonečném moři možností. Přerušenou partii nemůže nic nahradit, zakončení musí přijít o to více, že se jedná o přerušení, které Lužina doslova straší. Od této chvíle až do konce příběhu pátrá Lužin po „opakování známého schématu“ ve svém životě, po obrazech ze svého dětství jako předzvěsti toho, co se může opakovat, jako by opakování bylo právě to, co se jako jakési memento musí vždy vynořit na horizontu našich očekávaní dalších událostí. Lužin se stále více bojí, že opakování bude pokračovat a minulost se navrátí, ať už skutečně, anebo jako přízrak. Běžné události jako návštěva fotografa nebo zubaře přestávají pro něj být běžnými událostmi a v kontextu blížícího se opakování získávají odlišné rysy. Stávají se jednotlivými tahy, událostmi provázanými nejen společným hrdinou, který události zakouší, ale především připravenými kýmsi, kdo zůstává zahalen. Plánem bez autora, jenž je zahrnut v samotných událostech, které pomalu přicházejí.

Opakování motivů i jednání, které pociťuje Lužin, jako by zde sloužilo jen k tomu, aby svého protagonistu, jehož se opakování týká, obestřelo svým opakujícím se jednáním tak, že již není schopen žádného pohybu. Dokonce se zdá, že každý čin, kterým se Lužin snaží zvrátit události, je předem zahrnut do souboru opakování, do plánu útoku, který s takovou obranou počítá. A možná právě tato, a ne jiná série nečekaných Lužinových žertů, náhlých zvratů a úkroků stranou je součástí šalebného plánu neznámého protivníka, takže se zdá, že každý zvrat je součástí opakování a stává se imanentní vlastností každé události, která je na takovém zvratu založena. Vlastně právě toto nevinné řetězení žertů dovede Lužina až k výsledné porážce. Jediným možným zvratem je nakonec sebevražda, tedy zrušení všech možností.

Opakování ztrát

Počáteční verdikt Lužinova otce i Lužinovo loučení v závěru knihy vytvářejí základní osnovu příběhu – co je mimo tyto rámující věty, nejsme schopni vidět. Jsou to pravidla, co určuje rámec hry, žít mimo ně znamená žít vně rámu, stranou běžně viditelné skutečnosti, což nejde jinak, než jak to činí Lužin v závěru románu – rozhodne se odstoupit ze hry; nikoli porušit pravidla, ale přímo je zrušit, a popřít tak původní odsouzení ke svému jménu – přestat být Lužin. Můžeme samozřejmě předpokládat, že spáchal sebevraždu, ale vyslovit to nemůžeme, neboť kde je smrt, ztrácí se zároveň jakákoli schopnost řeči, a tedy i naše schopnost o smrti mluvit.

Pokud mluvíme o opakování, musíme se ptát, co se zde opakuje, co vyvolává touhu po opakování, když veškerá realita, která je opakována, je zároveň jakožto hra oběma hráči přerušena. Dochází vlastně k jakémusi opakování ztráty, kdy každý skutečný akt je zároveň zopakováním ztraceného reálna. Opakování jako pud smrti (Freud) vede k destrukci já a Lužin je ve skutečném životě donucen zopakovat veškerá svá jednání, která předtím vedl jen na šachovnici, jako by předchozí přerušená šachová partie spolu se všemi šachovými partiemi, které za svůj život odehrál, byly jakousi partiturou, podle níž je nyní donucen opakovaně hrát až ke svému hořkému konci. Zůstává otázka, jestli i Lužinův závěrečný tah byl součástí ďábelského plánu, anebo jej svým nepředvídatelným jednáním zrušil. Jako by šachová partie byla pouhým konceptem skutečného života, ve kterém nelze nic bez skutečné ztráty přerušit, protože každé přerušení se rovná smrti.

Autor je spisovatel.