Jiří Janatka
Zrádná nostalgie sodovkáren
Druhé město 2019, 136 s.
Básnická sbírka Jiřího Janatky s lákavým názvem Zrádná nostalgie sodovkáren není, za co ji její „patron“ Ivan Wernisch na zadní straně obálky vydává. Jeho text čtenáře navnazuje na wernischovskou poetiku, a je nakonec paradoxně ze všech textů sbírky nejlepší. Svoji přímluvu Wernisch sestavil zčásti z Janatkových vlastních vět, čímž bezděčně ukázal, nakolik jsou jeho texty mnohomluvné a těžkopádné. Z každé básně cítím autorovu snahu být elegantním světákem zcestovalým po kulturní mapě současnosti i minulosti, nad nimiž se jako moudrý pozorovatel ustrne a několika postřehy je pro nás čtenáře vtipně přiblíží a rozsoudí. V každé druhé básni narážím na otravné slovní hříčky, které prokazují, že si autor s jazykem cosi zkouší a že mu připadá zábavné, když objevuje homonymické a jiné příbuzenské vztahy mezi slovy. A každá třetí báseň není jednoduše dobře napsaná, protože obraz, který slibně rozvine, zároveň rozředí a zabije. Proti snaze být světákem jazyka jde tendence opačná, snad nevědomá, jak by autor psychiatr mohl tušit, a ta úspěšně prosakuje jeho rozšafným slohem. Vytváří ji tíha potlačených morálních nároků. Janatkovy texty, při všem vzývání představ a chtěném, předvádivém ozvlášťňování výpovědi, nepřestávají soudit a odsuzovat, jakkoli to dělají nepřímo. Bezstarostný tón je podšitý rozladěním moralisty. Autor moralizuje vlídně, laskavě, právě proto jsou jeho básně nesnesitelnější, než kdyby moralizoval otevřeně. A kde že je Wernisch? Ten na morálku kašle.
Martin Lukáš
Joseph Boyden
Wenjack
Přeložil Martin Škapa
Baobab 2019, 60 s.
První do češtiny přeložená kniha Josepha Boydena (nar. 1966), kanadského spisovatele s irskými, skotskými a indiánskými kořeny, připomíná temnou a málo známou kapitolu kanadské historie. Od druhé poloviny devatenáctého století do devadesátých let století dvacátého totiž v Kanadě fungovaly „indiánské integrační školy“, do nichž bylo od svých rodin nuceně odvedeno kolem 150 tisíc indiánských dětí. Tyto instituce však byly v podstatě převýchovná zařízení, sloužící k asimilaci, vykořeňování tradičních domorodých zvyklostí a v důsledku ke kulturní genocidě. Krátký příběh založený na skutečné události popisuje útěk tří odžibvejských chlapců z této „školy“. Hlavním vypravěčem je dvanáctiletý Chanie „Charlie“ Wenjack, kterého bílá „kapří bříška“ vzala rodičům v devíti letech. Vedlejšími narátory jsou manitouové, kteří sledují Chanieho cestu a vtělují se do dvanácti živých tvorů. Kromě chlapce tak vypráví například sova, štika, pavouk nebo klíště. K tragédii spějící útěk domů je protkaný indiánskými slovy a reáliemi, na něž se malý indián zlomený převýchovou snaží vzpomenout, i poetickými popisy přírody a blížící se zimy. Boyden příběh sepsal padesát let poté, co tragický osud Chanieho Wenjacka poprvé přitáhl mediální pozornost k otřesným podmínkám v převýchovných ústavech, v nichž tisíce dětí zemřely a další tisíce byly sexuálně i psychicky zneužity nebo zdecimovány vnucenou kulturou kolonizátorů.
Karel Kouba
Bernhard Schlink
Olga
Přeložila Jana Zoubková
Odeon 2019, 225 s.
Mnohé z toho, co zaznělo o Schlinkově povídkovém souboru Letní lži (2010, česky 2017), lze vztáhnout i k autorově poslední knize, nazvané podle protagonistky jednoduše Olga (2018, česky 2019): autor si hraje s vypravěčskými perspektivami, rád popisuje a charakterizuje, ale občas je až příliš akurátní. Román je rozdělený na tři části, propojené milostným příběhem Olgy a Herberta: ona je osiřelé dítě, z něhož se díky vlastní píli stane učitelka, on synek z bohaté rodiny, kterého lákají dálky, běh a nicota. Herbert tragicky zahyne během polární výpravy, Olga vlivem choroby ohluchne a začne si přivydělávat jako švadlena. Tehdy ji pozná Ferdinand… Zásadní překvapení nebo dějový zvrat, jaké by snad čtenář znalý Schlinkova Předčítače (1995, česky 2009) očekával, se však nekoná. Závěr románu vlastně jen podtrhne psychologickou drobnokresbu hlavní hrdinky. Žádný výbuch literární supernovy, žádný vypravěčský experiment, žádné erotické extravagance – spíš ověřené postupy, vypravěčské mnohohlasí a erotické ztišení. Německá kritika bez velkého nadšení označila autorovy věty za „literární chuťovky“. Ano, citáty do památníčku by se odtud vypsat daly. A ano, přečetla jsem Olgu jedním dechem, ale především proto, že se jedná – stejně jako v případě Letních lží – o jakousi červenou knihovnu pro intelektuálky. Ocenění si nicméně Schlink zaslouží za zpracování tématu německého kolonialismu a bismarckovského Německa, ale i za důmyslnou práci s historickým příběhem polárníka Herberta Schrödera-Stranze.
Eva Marková
Jan Křen
Čtvrt století střední Evropy
Karolinum 2019, 366 s.
Nestor českých areálových studií Jan Křen svazkem Čtvrt století střední Evropy navazuje na svou rozsáhlou syntézu Dvě století střední Evropy (2005), i když středoevropský prostor tentokrát omezil na čtveřici zemí Visegrádu. Z podstaty věci ale kniha nemůže být přes titulní parafrázi skutečným „pokračováním“. Léta 1992 až 2017 jsou totiž do značné míry dějiny příliš současné, než aby se daly psát. Archivy zůstávají uzavřeny a Křenovými prameny tak zůstává spíše vlastní i cizí paměť či literatura systematických oborů: sociologie, politologie nebo ekonomie. Kniha je jako historická práce nejsevřenější tam, kde jsme od současnosti nejdále, zatímco s přibližováním k dnešku přibývá citací z denního tisku včetně názorových rubrik, jež jsou pramenem spíše pro studium mediálního diskursu. Práce na knize nadto zabrala tolik času, že některé informace jsou v době vydání už notně zastaralé, čemuž napomohla i místy až trestuhodně nedbalá redakční práce. Poslední kapitoly, věnované výzvám 21. století – od budoucnosti evropské integrace přes automatizaci až po dopady změn klimatu –, překračují visegrádský rámec a ukazují směrem, kterým se kniha jako taková mohla ubírat. Křen měl raději rezignovat na historiografickou práci a napsat historický esej, který by přinášel jeho osobitý pohled na dnešek. Mohl tak vzniknout text bližší jeho knihám psaným v disentu. Křenovy práce Bílá místa v našich dějinách a Historické proměny češství totiž patří k vrcholům české historické esejistiky.
Matěj Metelec
Odložený případ Hammarskjöld
(Cold Case Hammarskjöld)
Režie Mads Brügger, Dánsko 2019, 119 min.
Premiéra v ČR 16.1. 2020
Už výchozí situace zákeřného dánského dokumentu Odložený případ Hammarskjöld je výmluvná. Režisér Mads Brügger, bílý muž, v jakémsi pokoji diktuje černošské sekretářce (ve skutečnosti jedné ze dvou černošských sekretářek, které na tuto práci z nějakého důvodu najal) poznámky ke svému novému snímku, a ona je se stále udivenějším pohledem zapisuje na zastaralém psacím stroji. Bílý vypravěč jako by svou společnici potřeboval spíš jako publikum než asistentku. Brüggerova zpráva o okolnostech smrti generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda má co dělat s bělošským supremacismem a zlotřilým tajným plánem na vyhlazení celého černošského obyvatelstva Afriky. Problém je, že celá tahle historie stojí na chatrných základech. Ale je to dobrý příběh. Mezi těmito dvěma póly – fascinací z rozkrývání komplikovaného a šokujícího spiknutí a chvílemi, kdy autorovi dochází, že jeho závěry jsou založené z velké části na domněnkách – se pohybuje celý snímek. Brüggerovi totiž nejde ani tak o to rozkrýt, jak to s Hammarskjöldovou smrtí doopravdy bylo, ale spíš reflektovat svou vlastní pozici filmaře a nadšeného detektiva. Herecká stylizace samotného Brüggera, který působí bezmála jako komická figura, jež se ochotně nechává unášet proudem fabulací, dotváří rafinovaně podvratnou směs strhujících odhalení a jejich následných frustrujících zpochybňování.
Antonín Tesař
Kader Attia
Modern Genealogy
Galerie VI PER, Praha, 4. 12. 2019 – 25. 1. 2020
Pražská galerie VI PER na přelomu roku představila další ze série výstav, jež vyzdvihují společenské a angažované aspekty architektury. Tentokrát prezentuje tvorbu Kadera Attii, alžírsko-francouzského umělce, který pracuje s rozmanitými médii od fotografie a videa až po objekty a instalace. Ve své tvorbě vychází ze zkušenosti člověka, jenž se pohybuje na pomezí dvou rozdílných kultur, a zkoumá témata identity, kulturní historie, kolektivní paměti a postkolonialismu. Kurátorky pražské výstavy se zaměřily pouze na tři úzké celky jeho díla: třídílné video Normal City (Normální město), sérii koláží Following the Modern Genealogy (Na základě moderní genealogie) a několik velkoformátových fotografií zachycujících převážně přistěhovalecká předměstí Paříže, včetně toho, na němž vyrůstal sám Attia. Výstava se tak dotýká zajímavých témat, jako jsou kontinuita koloniálních tendencí v architektuře doby postkoloniální, zamlčované vlivy alžírské vernakulární architektury na modernistickou architektonickou tvorbu (zejména v případě Le Corbusiera) či zvrhnutí předválečných avantgardních utopií v „příklad neúspěchu sociálních ambicí architektury“, za nějž jsou tato sídliště dnes považována, ale zůstává na jejich povrchu. Soustředěněji se jim umělec věnoval ve své přednášce na vernisáži, samotná výstava však zahrnuje až příliš malý soubor děl na to, aby všechny zmíněné tematické okruhy mohly být pojaty komplexněji.
Natálie Drtinová
Kolektiv
Rockets and bombs
Divadlo DISK, Praha, premiéra 11. 10. 2019
Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla ve spolupráci se svými spolužáky ze zahraničí tentokrát připravili představení, jehož podstatou je hra herců mezi sebou, hra s divákem, ale i hra s tím, co ještě divadelní prkna vydrží. Snad aby představení mělo dostatek energie, začíná německou disko vypalovačkou Eins, Zwei, Polizei, přičemž taneční rej vidí jen diváci z jedné poloviny hlediště, protože scéna je umístěna do středu divadelního prostoru a na úvod je rozdělena oponou. Druhá polovina obecenstva se musí spokojit s tím, že se jednotliví herci na chvilku objeví i na jejich straně. Už tento úvod dobře ilustruje bezradnost inscenace, která toho víc nabízí zasvěceným – kamarádům herců. Pokud tedy ostatní diváky nezajímá, kdy který herec poprvé masturboval, jak probíhaly jeho přijímací zkoušky ani jak se vyrovnával se svou odlišnou sexualitou. Asi nejpůsobivější je vstup Japonky Sai Psyn, která popisuje zážitek z návštěvy památníku obětem atomových bomb shozených na Japonsko. Ten však svou závažností příliš nezapadá do koncepce seznamovacího večírku. Scéně vévodí hromada prázdných papírových krabic, z nichž herci chvíli stavějí věž, do které pak jeden z nich za skandování ostatních a publika „hodí záda“. Představení plné pohybu působí paradoxně staticky, seznamovacímu workshopu nepomáhají ani prvky improvizace, odvíjející se od přání režisérky Tinky Avramovové a diváků. Těžko říct, zda ocenit odvahu s tímto polotovarem předstoupit před publikum, nebo naopak odsoudit nekritičnost studentů, kteří si někde přečetli, že cesta je cíl.
Tereza Zubatá
Moor Mother
Analog Fluids of Sonic Black Holes
CD, Don Giovanni 2019
Básnířka a hudebnice Camae Ayewa, známější jako Moor Mother, vydala loni své třetí album, jehož název by se dal přeložit jako „Analogové tekutiny zvukových černých děr“. Matka močálů nezastírá, že zvuk je pro ni důležitý, ale nijak zvlášť se nesnaží spojovat ho s něčím tak zastaralým, jako je rytmus. Většina skladeb na desce tak bude neznalému posluchači znít jako čarodějnické zaříkávání, které by se klidně mohlo ozývat v krajině z hororu Blair Witch. Ostatně videoklipy, jež k některým skladbám vznikly, na této poetice přímo stavějí – třeba ten k tracku By the Light: kamera těkavě zabírá recitující hudebnici, která svůj děsivě znějící hlas doprovází rapovými pohyby zabíranými z těsné blízkosti a následně různě zrychlovanými a zpomalovanými. Neméně freneticky ostatně působí už samotný vokál upravený vokodérem. Hudební podkres je tvořen postupně vrstvenými zvuky, občas industriálně tepajícími jako v rané tvorbě Einstürzende Neubauten. To je případ hned druhé skladby, nazvané Don’t Die. Jedním z vrcholů alba je následující After Images s množstvím vysamplovaných hlasů překrytých pravidelným beatem. V pohybu je zde vždy několik paralelních vrstev, přičemž na horizontu dění recituje své texty Moor Mother, jejíž slova jsou však neúprosně vtahována do nitra zvukové černé díry, která jako by pohltila hudební produkci lidstva za předchozích dvě stě tisíc let.
Jiří G. Růžička