Mobilizace proti změnám klimatu

Sir Nicholas Stern před více než deseti lety poopravil odhad globálních investic potřebných pro odvrácení nejhorších dopadů klimatické změny, uvedený poprvé ve studii z roku 2006, pro niž se vžilo pojmenování Sternova zpráva. Jedna z historicky nejvlivnějších ekonomických studií zabývajících se klimatickou změnou nově odhadovala nutné investice na zhruba dvě procenta světového HDP ročně. Tento podíl odpovídá závazkům členských států NATO na výdaje na zbrojení neboli na zajišťování svobody a bezpečnosti. Současné projevy klimatické změny ohrožují jak svobodu, tak bezpečnost. Dosavadní společenská a institucionální akceschopnost nedokáže zabránit klimatickému rozvratu. Analogie řešení klimatické krize a válečné mobilizace otevírá prostor k promýšlení způsobů, jak co nejrychleji prosadit rozsáhlé systémové změny.

S obrazem globální válečné mobilizace pracují jak lídři klimatického hnutí jako Bill McKibben – viz jeho text We need to literally declare war on climate change (Klimatické změně je nutné doslova vyhlásit válku) z 15. srpna 2016 na webu newrepublic.com –, tak i prominentní osobnosti ekonomie středního proudu jako Joseph Stiglitz – viz článek The climate crisis is our third world war (Klimatická krize je naší třetí světovou válkou) v Guardianu ze 4. června 2019. Přestože se objevují i přirovnání ke konfliktům ve fiktivních světech, například Hře o trůny – Annalee Newitz v komentáři Why We Need „Game of Thrones“ (Proč potřebujeme „Hru o trůny“) v New York Times z 10. dubna 2019, druhá světová válka zůstává hlavní referenční událostí. Sdílené představy o tomto konfliktu činí metaforu přístupnou prakticky každému a historické zdroje umožňují srovnání i přes stále se tenčící počet pamětníků. Podobnosti by se daly zjednodušeně popsat následovně: pro řešení problému je potřeba mobilizovat zdroje, výrobu a pracovní sílu v celospolečenském rozsahu. Řešení vyžaduje rovněž změnu priorit a společenskou mobilizaci, která v akutní situaci umožňuje „zatnout zuby“ a obětovat vlastní blahobyt, případně sebe sama pro ideu.

Konflikt už probíhá

Na začátek je potřeba vyjasnit situaci. Klimatické změny jsou konfliktem, v němž nelze být neutrální. Buď jste spojencem důstojného a dobrého života na Zemi, nebo kolaborujete s fosilním průmyslem, který klimatickou změnu způsobil (anebo mu mlčky přihlížíte, což je totéž). Energetický metabolismus společnosti, původce klimatických změn, se vytvářel násilnými konflikty. V tomto konfliktu již nyní umírají lidé, což dokumentují abstraktně vyjádřené roky života zkráceného environmentálními dopady využívání fosilních zdrojů, počty mrtvých v důsledku extrémních projevů počasí nebo konkrétní lidské oběti násilných činů fosilních společností, jako je například vražda nigerijského spisovatele Kena Saro­-Wiwy. Fosilní energetika je doslova bitevní pole, kde jednu frontovou linii představuje „commodity frontier“. Jde o pomyslnou hranici využívání přírody, kterou z jedné strany určuje po zisku lačnící průmysl a z druhé strany veřejnost, v jejímž zájmu je dostupnost přírodních zdrojů. Druhou frontovou linií jsou území zdevastovaná dopady klimatické změny, tedy extrémními projevy počasí, jako jsou požáry, hurikány, sucha, záplavy. Podobně jako ve válce vznikají neobyvatelná území, ne nepodobná radioaktivním zónám. Oblasti s vysokými teplotami a nízkou vlhkostí vzduchu představují prostředí, ve kterém lidský organismus nemůže přežít. Hranice přežití je vypočtena na 35 °C a devadesátiprocentní vlhkost vzduchu. S rostoucí teplotou se vlhkost vzduchu snižuje – v takovém prostředí se lidský organismus nemůže ochlazovat pocením a po zhruba šesti hodinách nastává smrt. V současné době jsou ohrožena území, která patří k nejhustěji osídleným – Indie, Pákistán a Bangladéš, kde žije kolem 1,5 miliardy lidí.

Jinými slovy, válka už probíhá. V globálním konfliktu je dialog a snaha o hledání kompromisu s fosilním průmyslem ve skutečnosti prohrou. Podmínkou vyváženého energetického mixu je zkrátka sto procent obnovitelných zdrojů. Energetická bezpečnost v závislosti na ropě, uhlí, plynu a jádru je oxymóron.

Plán pro energetický přechod

Válečná mobilizace není pouhou publicistickou figurou. Výzkumníci Laurence L. Delina s Markem Diesendorfem v roce 2013 publikovali v časopise Energy Policy článek Is wartime mobilisation a suitable policy model for rapid national climate mitigation? (Je válečná mobilizace vhodným politickým modelem pro rychlou klimatickou mitigaci na úrovni státu?), ve kterém zvažují potenciál politik zaváděných během válečné mobilizace pro energetický přechod. Pro zmírňování dopadů klimatické změny identifikují dvě zásadní oblasti, v nichž nástroje válečné mobilizace mohou posloužit.

Získávání finančních prostředků pro zbrojní průmysl zejména přímým zdaněním a veřejnými půjčkami či uvolňováním dluhopisů vidí oba autoři jako vhodný příklad i pro současnou transformaci energetického průmyslu. Jelikož konvenční státní způsoby financování nedostačují, mimo jiné i proto, že zavést je trvá delší dobu, je důležité umožnit i jiné způsoby financování místních projektů, zejména těch, které vznikají zdola.

Druhou potenciálně přínosnou oblast vidí autoři, podobně jako Joseph Stiglitz, v modelu válečné mobilizace pracovní síly, školení a vzdělávání. Podobně jako extrémně rychlá mobilizace velkého množství pracovníků a pracovnic ve zbrojním průmyslu reagovala na aplikaci nových technologií ve výrobě, bylo by možné při vládních zásazích zaměstnat velké množství lidí v rozvoji a především zavádění obnovitelných zdrojů energie.

Problematický moment metafory válečné mobilizace spatřují autoři v demokratickém deficitu implementace politických nařízení. Proto není překvapivé, že právě tato oblast se stává ústředním bodem kritiky z pera Johannese Kestera a Benjamina Sovacoola ve studii Torn between war and peace: critiquing the use of war to mobilize peaceful climate action (Rozerváni mezi válkou a mírem: kritika využití války k mírové mobilizaci v otázce klimatu), publikované v časopise Energy Policy v roce 2017. V článku je formulována obava, že nedemokratické zavádění programů zadělává v dlouhodobějším časovém horizontu na větší problémy: může vyvolat společenský hněv, který nakonec povede k odporu a následnému zvrácení zaváděných změn. Tato kritika míří i na nesouměřitelnost časového rozměru globálního válečného konfliktu a globálního klimatického rozvratu. Zatímco válečný konflikt trvá relativně krátkou dobu a následuje po něm mír, vyhlídky řešení klimatického rozvratu se počítají na desetiletí, a hlavně se nejedná o úsilí, které může přestat. V případě klimatického rozvratu není možné vrátit se do „starých dobrých časů“, protože ty jsou jednak příčinou současného stavu, jednak by v důsledku znamenaly pomyslný návrat až do jeskyně. Podobně jako u dekonstrukce nacionalistických mýtů je potřeba si přiznat, že žádné zlaté časy prostě neexistují.

Delina s Diesendorfem a Kester se Sovacoolem se shodnou na tom, že zasévání militaristického jazyka vytváří nebezpečí sekuritizačního přístupu ke klimatickému rozvratu – přístupu, který bude sloužit k utlumování emancipačních hlasů a udržování nebo prohlubování mocenské nerovnováhy.

Tlačí nás čas, potřebujeme udělat změny v energetice v bezprecedentním rozsahu a zároveň neztratit ideály rovnosti a emancipační étos. Paul Mason v článku My manifesto for a post­-carbon future (Můj manifest pro postuhlíkovou budoucnost), zveřejněném 17. července 2019 na webu New Statesman, pokládá nepříjemné otázky, které se dotýkají problému politické moci a násilí (přestože jej nezmiňuje explicitně). „Co když energetický přechod musí být nespravedlivý? Kdo definuje spravedlnost? Co když bude přechod muset vypadat spíše jako nucené přemístění sovětského průmyslu na Ural než jako Nový úděl?“ táže se ve svém článku provokativně. Ačkoli klimatická změna je vskutku globálním problémem, který nás v posledku zasáhne všechny, na jejím prohlubování máme odlišnou míru odpovědnosti. Možná nelze očekávat, že nalezneme řešení, jež bude ideální pro každého. Minimálně na základě dosavadních zkušeností s cílenými dezinformačními kampaněmi fosilních společností se dá důvodně předpokládat, že moratorium jejich byznysu nebude přijato s vděkem a pochopením veřejnosti. Otázkám moci se nelze vyhýbat právě z toho důvodu, aby se emancipační étos energetického přechodu nezvrhl v obdobu Gulagu, čímž nás popírači změn klimatu straší.

Proměna způsobu války

Podoba ozbrojených konfliktů se vyvíjí a současnost je jen stěží srovnatelná s druhou světovou válkou. Kritik Mark Greif v knize Against Everything (Proti všemu, 2016) popisuje proměnu na příkladu amerických intervencí v Somálsku a v Iráku. Absolutní vojenská převaha brání životy amerických vojáků, kterých umírá nesrovnatelně méně než kdy dříve i nesrovnatelně méně než bojovníků druhé strany. Technologická převaha napomáhá dehumanizaci protistrany, jejíž hůře vybavení bojovníci umírají po stovkách stejně jako civilisté. Dobýt území či zdevastovat infrastrukturu jde s tak velkou převahou relativně snadno, daleko těžší ovšem je zajistit nový, svobodný režim či nastolit hegemonii. V moderní válce tak de facto prohrává každý.

Sepětí vojenské dominance a fosilních zdrojů dnes dobře ilustrují výdaje na zbrojení. V poměru k HDP vynakládá na vojenské výdaje nejvíce Saúdská Arábie, v absolutních číslech pak Spojené státy americké. Oba státy blokují mezinárodní klimatická vyjednávání a jejich ekonomiky produkují olbřímí množství emisí oxidu uhličitého. O to děsivější jsou jejich vojenské zahraniční intervence, obzvlášť v zemích s nerostným bohatstvím (například americká intervence do Iráku nebo saúdská intervence v Jemenu). Místní obyvatelé nejen že nemají z přírodních zdrojů žádný prospěch, ale navíc – kromě toho, že na svých bedrech nesou náklady spojené s těžbou – bývají často oběťmi politických bojů a násilných konfliktů. Michael Watts na případové studii Resource curse? Governmentality, oil and power in the Niger Delta (Surovinové prokletí? Governmentalita, ropa a moc v deltě Nigeru), publikované v časopise Geopolitics v roce 2010, ovšem ukazuje, že nerostné zdroje samy o sobě mohou sloužit jako katalyzátor konfliktů, které existovaly už dříve. Jinými slovy, není možné odůvodňovat konflikt pouze tím, že se odehrává na ložisku přírodních zdrojů.

Válečná mobilizace odspodu

Dalo by se namítnout, že Čína, Indie a Izrael rovněž vynakládají masivní výdaje na zbrojení, a přitom zásadně investují do obnovitelných zdrojů. Tento fakt ale ukazuje druhou stranu problému – technologie obnovitelných zdrojů sama o sobě není odpovědí na autoritářský politický režim. Represivní režim a státní násilí lze spojit i s obnovitelnými zdroji.

Přechod na obnovitelnou energetiku, který by spočíval pouze ve změně „paliva“, bude nadále prohlubovat problémy fosilní energetiky, které spočívají v jejím rozsahu a centralizaci. Megalomanské a centralizované zdroje obnovitelné energetiky jsou v podstatě fosilní zdroje vylepšené pouze tím, že snižují emise CO2. Již nyní přitom existují obnovitelné projekty budované násilným konfliktem. Ekologická aktivistka Berta Cáceres byla v Hondurasu zavražděna, když bojovala proti stavbě vodní elektrárny. Podobných projektů budování infrastruktury obnovitelné energie najdeme řadu, obzvláště v takzvaně rozvojových zemích. Sociální antropolog Alexander Dunlap tak v článku End the „green“ delusions: industrial­-scale renewable energy is fossil fuel+ (Skoncujte se „zelenými“ iluzemi. Obnovitelná energie v průmys­lovém měřítku je fosilní palivo+), který byl zveřejněn 10. května 2018 na webu versobooks.com, zdůrazňuje fakt, že obnovitelné technologie mohou způsobovat těm nejzranitelnějším skupinám stejné problémy, jaké jim způsobuje fosilní energetika. Pro spravedlivou transformaci energetiky zkrátka nestačí přetřít fosilní průmysl nazeleno, ale je potřeba provést hlubší změny. Jinými slovy, je potřebné energetiku otevřít demokratickým a občanským způsobům správy.

Pokud zůstaneme u metafory válečné mobilizace, koncepce energetické transformace, které podporují maximální emancipaci ve společnosti, můžeme označit za guerillové. Guerilla je malá, akční, operativní, soběstačná, používá technologii, kterou sama vyvíjí. Její výhodou je i efektivita. Guerilla vzniká organicky sama, stačí jí jenom nechat prostor. Operuje pouze ve společnosti, kde pro ni existuje podpora, a v takovém prostředí se nedá porazit. Energetická transformace tohoto druhu se podobá právě každodenní mravenčí práci, jakou prováděly antifašistické partyzánské buňky. Bohužel prostoru pro vznik úspěšných pozitivních příkladů obnovitelné energetiky je málo, mimo jiné i v důsledku systémových zábran, jako je například nedostatek státní podpory pro vznik družstevní energetiky. Přesto ale i u nás můžeme vidět zajímavé projekty energetické demokracie, například využívání bioplynu v Kněžicích, solární elektrárnu na střeše školy v Horním Jiřetíně či projekty zhruba šedesáti obcí, které sdružuje Koalice pro komunitní obnovitelné zdroje energie. V roce 2018 zároveň narostl počet „střechařů“, samozásobitelů fotovoltaickou energií o 1 500, což je dvojnásobný nárůst oproti předchozímu roku. S energetickými partyzány se ale u nás přesto nepočítá, protože jejich činnost znesnadňují rigidní pravidla nastavená fosilním průmyslem.

Je možné tato pravidla změnit? Jeremy Brecher v knize Vzpoura proti zkáze (2017, česky 2019) zmiňuje mimo jiné i možnost zakládání nových, paralelních institucí, které dovedou vyjednávat otázky spravedlnosti. Mohou to být například soudy nebo komise, které dovedou vzít v potaz požadavky dosud zesměšňované jako nerealistické. Podívejme se například na uhelnou komisi zřízenou vládou v srpnu 2019. Z jejího složení – převládají v ní politici (deset z devatenácti míst) a lidé úzce spojení s uhelným průmyslem (například Tykačův odborář Jaromír Franta nebo Daniel Beneš, šéf ČEZu, který v komisi ale zastupuje Svaz průmyslu a dopravy) –, je zřejmé, že od ní stěží můžeme očekávat rychlý a komplexní plán na ukončení těžby uhlí. Neměla by přitom právě uhelná komise být orgánem, který bude narovnávat křivdy způsobené těžbou uhlí? Dovedeme si vůbec představit uhelnou komisi hájící veřejný zájem proti uhlobaronům?

Historie však může ukázat, co je možné vytvořit v budoucím světě. Kristin Ross ve své knize o pařížské komuně Communal Luxury: The Political Imaginary of the Paris Commune (Sdílený přepych. Politická imaginace Pařížské komuny, 2015) popisuje intelektuální debaty, které zdánlivě nikam nevedly, ale později umožnily vznik jednoho z nejinspirativnějších příkladů rovnostářského společenského uspořádání. Pokud si dokážeme představit budoucnost, pomůže nám to při překonávání úskalí a promýšlení odpovědí na nepříjemné otázky. Hlavně nás to ale může zbavit strachu, který stojí v cestě ambicím měnit svět k lepšímu.

Autor je doktorand na Katedře environmentálních studií a člen kolektivu Limity jsme my.

Text vznikl v rámci Letní školy Jaroměř­-Josefov 2019.