Nemůžeme jen doufat

Při vstupu do prostor sekce Start up v Collo­redo­-Mansfeldském paláci může návštěvnice zaznamenat několik nesourodých exponátů: objekt z umělohmotných skeletonů odňatých ze zadních stran televizí, skrumáž koberců do auta sepnutou gumovými upínáky, hromádku plastových krytů na automobilová světla a dvě videa – jedno zachycuje rotující hodinky značky Rolex a druhé automobily, které vedou těžko pochopitelný dialog, mimo jiné o výrobních procesech.

Absurdita technologií

Nápisy na zdech ve vstupní místnosti nedávají příliš smysl, případně postrádají spojitost se zbytkem exponátů. Ostatně ani to, o čem se baví auta v zamlženém videu, nepůsobí smys­luplně – to si ale návštěvnice může docela jednoduše vysvětlit tím, že rozhovor v angličtině je reprodukován poměrně potichu, a je mu tedy hůře rozumět. Tahle výmluva se ale po zhlédnutí všech objektů a hlavního videa špatně aplikuje na texty, jimiž je galerie posetá, ať už jde o zmíněné obskurní nápisy na zdech či samolepky na televizních kostrách, jež sice nesou výstražná sdělení, avšak zní tak absurdně, že nezbývá než se nad nimi pousmát. Stejně absurdní je předimenzovaný univerzální televizní ovladač (patřící k „automobilové“ projekci), jenž je podobně jako jednoduchý mobilní telefon Aligátor určen starším generacím. Tento „pomahač“ má však zabarvená všechna svá obří tlačítka – až na jednu výjimku: tlačítko s nápisem SLEEP.

Výstava Richarda Janečka ironicky komentuje současné technologie, které často způsobují více komplikací než užitku, zároveň se ale, jak se dozvídáme z kurátorského textu Jakuba Krále, zabývá aktuálním stavem a vyhlídkami umělé inteligence. Všechna nesmyslná sdělení na výstavě totiž vytvořila právě umělá inteligence na základě vložených dat. Proto ona sdělení působí potenciálně přesvědčivě, jen jako by jim chyběl kontext – až po prohlédnutí všech samostatných částí návštěvnici dojde, že se žádné souvislosti nevyjeví.

Stroje závislé na člověku

Janeček se dle slov kurátora (pokud tedy není i samotný kurátorský text výplodem umělé inteligence) nesnaží současné technologie hodnotit; místo toho jim dává prostor a nechává je promluvit. V tom je ale kámen úrazu: stroje či umělá inteligence nejsou emancipované – potřebují počáteční vklad dat a instrukcí, které zatím pocházejí od lidí. Přestože umělec si je vědom rizik, která s sebou umělá inteligence nese (jako například tvorba fake news nebo zahlcení online prostoru škodlivými boty), z částí expozice a kurátorského textu je cítit alibismus. Je zde zdůrazňováno, že autor nezastává kritickou pozici, přitom se jedná o téma, které si ­takový postoj vyžaduje. V současné době nemůžeme uvažovat o strojích či umělé inteligenci, aniž bychom uvažovali také o lidech – těch, kteří je tvoří, kteří je užívají a kteří jim poskytují data. Dlouho známý fakt, že umělá inteligence, jež se učí na základě dat posbíraných na internetu, se získaným materiálem přejímá i lidské předsudky, je zde zmíněn jako pouhá marginalita.

„Jak vychovat dítě k idealistickým hodnotám, když je sami postrádáme a nejsme schopni v socioekonomickém tlaku manévrovat s čistým štítem? Umělá inteligence je pravděpodobně naše evoluční budoucnost, ale bude zřejmě třeba, aby se o sebe raději postarala sama, než se odkazovala na vstupní data od svých tvůrců,“ píše se v doprovodném textu. Nelze než souhlasit s tím, že je těžké vychovat morální potomky v nemorálních podmínkách, ale nemůžeme se přece spolehnout na to, že se postarají sami o sebe, navíc ještě takovým způsobem, jakým jsme to my sami nedokázali. Jakkoli můžeme přemýšlet o emancipaci umělé inteligence, nikdy nemůžeme odsunout stranou podmínky jejího vzniku. Právě o těchto podmínkách je potřeba mluvit a zviditelňovat je, abychom nebyli zaskočeni výsledným produktem.

Skutečnost, že se jedná o díla zčásti vytvořená pomocí umělé inteligence, se návštěvnice nedozví ze samotné výstavy ani z kurátorského textu, nýbrž až z Janečkova rozhovoru pro Českou televizi. I tak ale mnohé zůstává skryto, například to, na základě jakých dat byly sestaveny zmíněné nápisy. Umělá inteligence nevznikla sama od sebe – jedná se o lidský produkt, který je zatížen lidskými předsudky a slouží lidským účelům. Proto za něj neseme zodpovědnost a je na nás, abychom kontrolovali jeho směřování.