O chůzi v protisměru

„Hlavně burcovat“ – o to se primárně snaží kniha V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu (2016) marxisticky orien­tovaného sociologa Johna Hollowaye, jenž je znám jako jeden z předních teoretiků zapatistické vzpoury v mexickém státě Chia­pas. Autor si ovšem zároveň neklade menší úkol než odpovědět na otázku, jak překonat kapitalismus a promýšlet systémovou změnu v době, kdy se – slovy jiného významného autonomistického teoretika Hakima Beye – „slogan ‚Revoluce!‘ stal maligní pseudognostickou pastí osudu“. Holloway se ovšem na rozdíl od Beye odmítá vzdát vidiny revoluční změny, nevystačí si s „dočasnou autonomní zónou“ a vzpourou sítí. Místo toho požaduje nové promýšlení „antikapitalistické gramatiky“ i revoluce, kterou chápe jako z podstaty otevřený proces bez jasného konce.

Revoluční kouč

Pro tři přednášky roku 2013, z jejichž názvů je složen titul knihy (české vydání obsahuje navíc ještě překlad textu Vztek proti vládě peněz, předneseného v Praze roku 2011), je charakteristický důraz na empatii a srozumitelnost. „Já nechci začít tím ošklivým, chci začít ‚námi‘, a ‚my‘ jsme samozřejmě moc fajn“, vysvětluje Holloway posluchačům, proč je třeba namísto tradiční analýzy kapitalismu přejít k člověku jako k hybateli jakékoli emancipace. Cynickému čtenáři v té chvíli možná vytane na mysli konstatování Neviditelného výboru „Já jsem já, ty seš ty a za moc to nestojí“, které je potřebnou korekcí Hollowayova nezlomného optimismu. Je totiž otázka, nakolik jsme „fajn“ a zda spíše nejsme odrazem přesně té společnosti, kterou kritizujeme, a to i v případě, že kreativně pracujeme na jejím podrývání. V Hollowayovi jako by ožívala jedna z podob revolučního romantismu, které se mechanističtí marxisté vždy spíše vysmívali. Nutno podotknout, že v současnosti tento libertinský náhled zažívá zaslouženou obrodu, což bylo dobře patrné při alterglobalizačních protestech, následně pak na hnutí Ocuppy a vzniku Indignados. Škoda jen, že přiznaně rozporná – humanistická, a zároveň povstalecká – dikce občas sklouzne k výrazu, jenž by slušel spíše současným koučům v kognitivně behaviorální psychoterapii: „Když začneme od koncepce, že ‚my‘ jsme důstojnost, pak ‚my‘ nejsme oběti, ‚my‘ nejsme chudí, ‚my‘ máme bohatství tvůrčího potenciálu.“

Hollowayův aktivizující optimismus je nicméně neustále konfrontován s dialektickým přístupem, jenž nepracuje jen s rozpory mezi myšlením a realitou, ale i s negativní dialektikou. Je si také vědom všech nemocí levičáctví, od sektářství přes elitářství revoluční avantgardy až k fetišizaci vnitřní emigrace, kterou můžeme zhusta pozorovat především v anarcho­-autonomním prostředí. Knihu V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu tak lze chápat mimo jiné jako další příspěvek do nekonečné polemiky různých proudů radikální levice s marxisty a anarchisty zvláště.

Autonomní dialektika

V případě radikální intelektuální levice vlastně odjakživa platí, že je naprosto nepřekonatelná v analýze kapitalismu, ale až příliš nejistá, případně schematická při definování možných alternativ. Holloway rovnou přiznává neznalost odpovědí („nevíme, jak to udělat“), stejně jako mnozí jiní myslitelé chce odpověď na otázky hledat za pochodu, přičemž počítá s prvkem náhody i spontaneity. Jakkoli je tedy znalcem Marxova díla a často se na něj odvolává, pro jeho marxismus platí, že je značně anarchistický, nebo lépe řečeno autonomní. To se projevuje nejen v naprostém odmítání státu, jenž je kvůli svému pupečnímu spojení s kapitálem vždy hrobem všech revolucí, ale i v odporu vůči institucím, elitářství nebo reformismu, které na levici zosobňují v posledních letech strany typu Syriza a Podemos. Přiznaná je naopak afinita ke komunismu rad, sovětům či komunám.

I když se Holloway v mnohém odlišuje od jiných autonomistických teoretiků především postworkeristického ražení (Negri, Hardt), jeho myšlení zlomu zůstává pevně ukotveno v autonomní tradici vytváření trhlin v systému a jejich pozvolném propojování. Je to snaha vidět partikulární revolty všude možně, včetně každodenního života takzvaně obyčejných lidí. Jde sice o příznak nepostradatelné imaginace, ta by se nicméně neměla obrátit v sugesci, která nám našeptává, že revoluce už probíhá a my v ní vítězíme. Autonomní rétorika má jistě své kouzlo a po krachu státněsocialistických experimentů i další opodstatnění, nezní však v Hollowayově podání příliš objevně. Jeho opakovaná kritika identitářství je naproti tomu až prudce aktuální.

My jsme krize

Hollowayův obrat od kapitálu k člověku lze vnímat i v linii humanistického marxismu, která je v českém myšlení silně zastoupena. Převratně působí i autorovo chápání krize, která je pro něj důkazem toho, že podvratné síly člověka jsou efektivní a v posledku mohou vést ke krachu celého systému. Krize tudíž nepřichází zvenčí, ale je naší součástí. To je ovšem radikálně odlišný náhled, než jaký nám nabízí například Naomi Kleinová, která popsala, že je to skutečnost opakujících se krizí, jež udržují v chodu „kalamitní kapitalismus“. Hollowayova změna perspektivy jde přesně v intencích úvah, v nichž se jakýkoli represivní tlak systému vůči emancipačním snahám může jevit jako úspěch hnutí, které se touto cestou utvrzuje ve správnosti nastoupené cesty.

Pokud máme upřímně zhodnotit, ­které experimenty z radikálně levicové laborato­ře dvacátého století přečkaly delší dobu, aniž by se stihly nějak zásadně zdiskreditovat, tak stejně jako Holloway skončíme především u povstání zapatistů v Mexiku nebo u nejrůznějších komunit, bezpeněžních zón a podobně. Zapatisté zůstávají podnětní i pětadvacet let po spuštění svého boje za důstojnost, kdežto řecká Syriza byla sice ve vládě, ale těžko dnes bude na radikální levici kohokoli inspirovat.

Nabízí se otázka, co je větší utopie, zda věřit v jasný plán pro lepší zítřky, nebo podobně jako Holloway začít u přiznání, že žádný zaručeně funkční plán neexistuje. I pak se ale musíme ptát, jak to udělat, aby trhlin přibývalo takovým tempem, aby se – navíc bez přítomnosti revolučního násilí – staly novou normou. Zatím to spíše vypadá, že jsou stále více či méně trpěnou anomálií, jakousi chybou v systému, která dosud rozhodně nemá nárok na to, aby přerostla v infekci, jež povede kamsi za „hranice kapitalismu“. Holloway se ve svých knihách opakovaně snaží „jít v protisměru“, jeho revoluční romantismus se napájí z revoluční praxe, kterou nalézá i v té nejobyčejnější činnosti, i kdyby se jednalo třeba jen o zřízení komunitní zahrady. Důležité je, aby dotyčná aktivita vybočovala z peněžní logiky kapitálu. Bez podobně pozitivního přístupu se žádné sociální hnutí ve svém emancipačním zápasu neobejde. Čas od času je ale dobré připomenout, že chůze v protisměru je sice důležitá, ale cesta mnohdy vede po dálnici, po níž se zrovna řítí kamion.