O smrti smrťoucí

„Už jenom ty a já jezdíme lokálkami/ okolo rybníků a kolem starých hrází,/ kde padá tma a padá na rákos./ Už jenom ty a s námi starý bůh./ Je strašně starý, starší než ty hráze,/ má křivý prst a lítost jako saze/ snáší se na kraj – samí havrani.“ Může se to zdát nepravděpodobné, ale pokud bychom hledali v české literatuře významového blížence ke Konci podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979) od Tormoda Caimbeula – údajně nejlepšímu románu napsanému ve skotské gaelštině ve dvacátém století –, báseň Jana Skácela Elegie by mohla být vhodným adeptem.

Minoritní není obskurní

Nakladatelství Argo má očividně chvályhodnou slabost pro literaturu psanou minoritními jazyky. Irsky psaný román Hřbitovní hlína (1949) od Máirtína Ó Cadhaina přeložil roku 2017, dva roky po anglickém převodu, Radvan Markus a získal za něj Magnesii Literu. Konec podzimu do češtiny převedla anglistka a literární historička Petra Johana Poncarová (první dvě kapitoly jí před dvěma lety vynesly vítězství v Překladatelské soutěži Jiřího Levého) a jde vůbec o první překlad Caimbuelova díla.

Minoritní ovšem neznamená obskurní – obě díla důmyslně pracují s motivem jazyka a vyprávění a smrt, ať již jako přítomný či budoucí stav, reflektují s obdivuhodnou bravurou. Dokážou se jí kořit, vysmát, ale i postavit tváří v tvář. Dalším společným rysem je také využívání literárních postupů typických pro světové literatury, ale neobvyklých pro jejich kulturní a dobové zázemí. Pozici skotské gaelštiny v literární historii a osud Tormoda Caimbeula fundovaně rozebírá v doprovodné studii překladatelka knihy, čímž vydání vybavila jak pro laické, tak odborné publikum.

Zapomenout smrt

Leitmotivem Konce podzimu je mizení. Mění se krajina, střídají se generace, blíží se soumrak a zima. Zbrázděný vršek už dávno nemá žádné brázdy a Káněcí strž káňata navždy opustila. Přesto však je krajina líčená s nevšední vervou, známe každý pach, změnu teploty či barvu nebe. Text svou zvukomalebností a rytmizací v řadě pasáží připomíná báseň v próze. Tři přátelé, Coinneach, Dříč a Nellie, brání tomu, aby jejich předkové upadli v zapomnění. Velkou část románu, který se odehrává v jediném dni, tvoří individuál­ní vzpomínky na praprarodiče, strýce, tety, švagrové; opakují se jejich jména, přízviska – a to jim vrací život. Minulost se tak mísí s přítomností, až není zřejmé, co je co. Zdá se, že na krátký okamžik je spíše zapomenuta sama smrt. „Pospíchal po cestě přes vřesoviště, začínalo se smrákat… Počátek soumraku… než padne ke Kostiblatům, padne už úplná tma, a oni budou v bezpečí doma – táta a děda a Malý Dòmhnall… Malý Dòmhnall u nich zůstane na noc… A pak mu došlo, že jsou mrtví. Odešli. A odešli i ti, kteří je odnesli na hřbitov. I on odejde. Zanedlouho bude i on ležet v díře vykopané v zemi – v malé těsné ohavné díře – neuvidí, neuslyší, zastaví se mu srdce. Hnus ďábelskej, jak říkával Šedák.“ Ovšem i vzpomínky už jsou nahlodány zubem času a mnohdy zpřeházené: tři protagonisté se přou o jména, příbuzenské svazky či pointy rodinných historek.

Svítání na lepší časy

Debut Tormoda Caimbeula ovšem zániku také vzdoruje, tradice se v něm totiž střetává s modernitou. Petra Johana Poncarová po­­ukazuje na spřízněnost s Jamesem Joycem či Samuelem Beckettem, především ve způsobu vyprávění a typologii postav. Biblická rétorika, lakonické dialogy a oslavné či milostné písně se střídají s černým humorem, košatými vnitřními monology a proudem vědomí. Byť si hlavní hrdinové stále v teple u krbu vyprávějí děsivé příběhy o ďáblu, učeném pánu, který zabloudil v horách, či hrdinských skutcích svých předků, doléhá na ně mráz i vědomí vlastní pomíjivosti. Jak ilustruje výše uvedená citace, text hojně využívá polopřímou řeč, eliptičnost a změny perspektivy, stylu i lexika. Autor úspěšně používá přechod od vnitřního monologu či přímé řeči k er­-formě pomocí výrazu „muž“. Z myslící a konající postavy se náhle stává kdosi třetí, o kom se mluví, což jen posiluje motiv odcházení, ztráty sebe samého. Výčty nejrůznějších typů mušlí stojí vedle úvah o vlastním osudu a přátelství člověka se zvířetem je mimoděk popsáno během scény vykonávání ranní potřeby. Román tak nutí čtenáře k permanentní pozornosti a otevřenosti v interpretaci. Vztah hrdinů k vlastnímu osudu je jednou melancholický, podruhé sarkastický, jindy zase smířlivý a podle toho jsou voleny jazykové prostředky.

Hudebník Coinneach, básník Dříč i Nellie si jsou jisti, že až bude příběh dovyprávěn, „už nebude nic víc“, ale je docela dobře možné, že se mýlí a že jejich příběhu začíná svítat na lepší časy. Konec podzimu lze chápat jako elegii za rázovitý kraj a mluvčí jazyka, jímž už dnes takřka nikdo nevládne, ale jeho slovesná energie je vskutku životadárná. Česká literární historie může být na toto translatologické prvenství náležitě pyšná a Petra Johana Poncarová by si zasloužila minimálně nominaci na některou z dalších překladatelských cen.

Autorka je anglistka.