Průkopníci, zpátečníci, současníci - výtvarný zápisník

Mezi nejvýznamnější evropská kulturní jubilea uplynulého roku patřilo bezpochyby sté výročí založení Bauhausu. Ikonickou školu, působící postupně ve Výmaru, Desavě a Berlíně, jež dnes platí za mytický symbol moderního životního stylu, kvalitního designu i reformy uměleckoprůmyslového školství, připomněla celoroční série výstav a kulturních událostí, v jejichž čele stojí otevření dvou nově postavených muzeí. Oslavy se ovšem zdaleka ne­­omezily pouze na samotná někdejší působiště školy a Spolková republika Německo dokázala jubilea využít k rozsáhlé prezentaci německé modernistické tradice. Ta se odehrávala v průběhu celého minulého roku pod značkou „100 Jahre Bauhaus“, jež fungovala díky spojenectví institucí z celkem jedenácti spolkových zemí pod záštitou spolkové ministryně kultury a s podporou Spolkové kulturní nadace (Kulturstiftung des Bundes).

Možnosti zapojených spolkových zemí a insti­tucí se pochopitelně významně lišily. Bauhaus totiž rozhodně nezanechal rovnoměrné stopy napříč Německem. Zatímco třeba v Drážďanech – kde ve dvacátých letech existovala velmi progresivní, abstrakcionisticko­-konstruktivistická výtvarná základna – se na jaře u příležitosti bauhausovského výročí v prostorách Albertina uskutečnila pozoruhodná a velmi vydařená výstava Zukunftsräume (Prostory budoucnosti), věnovaná místní dobové galerijní scéně, která byla přímo napojená na okruh Bauhausu, v Hamburku se naopak ke vzpomínání na Bauhaus nabízí podstatně méně styčných bodů. A tak tu pod značkou „100 Jahre Bauhaus“ ve spíše marginální výstavní síni v okrajové části města probíhá od dubna 2019 do ledna 2020 výstava místní uměřené modernistické malby, nazvaná Tanz des Lebens (Tanec života). Ani takový výstavní projekt však nemusí být zákonitě přešlapem.

Na stejný rok jako založení výmarského Bauhausu totiž v severoněmeckém hanzovním městě připadá sté jubileum spolku Hamburgische Sezession. Ano, v Hamburku skutečně teprve rok po skončení první světové války vzniká spolek tohoto jména, což samo o sobě vypovídá leccos o dobovém kulturním klimatu ve městě. Na rozdíl od jiných německých metropolí té doby byl ekonomicky rozvinutý Hamburk především městem konzervativních obchodníků, profitujících z námořního obchodu. A zakladatelé „hamburské secese“ si za cíl nekladli nic menšího než i zde ustavit živoucí kulturní scénu odpovídající dané epoše. Jejich strategií se ovšem zprvu stalo především přejímání osvědčených vzorů, tolik typické pro všechny kulturní periferie. A tak v podobné době, kdy si drážďanské publikum mohlo prohlížet Kandinského abstrakce, konstruktivistická díla Lisického či Feiningerovy městské krajiny komponované v geometricky přesných liniích a tvarech, umělci ­Hamburgische Sezession se inspirovali skupinou Die Brücke, ctili expresionistické dílo Edvarda Muncha a experimentovali s pointilismem. Teprve ve druhé polovině dvacátých let se přeorientovali na estetiku nové věcnosti, jež je typická i pro jednu z nejvýznamnějších osobností spolku a regionální modernistické scény vůbec – malířku Anitu Rée.

Výstava Tanz des Lebens byla přes svůj koncepční i instalační konzervativismus – právě díky všem zmíněným okolnostem – pro kontext bauhausovského výročí nesmírně cenná. Ukázat dobové dění na kulturní periferii a přiznat sobě i divákům jeho autentický charakter (což výstava i její kurátorka Maike Bruhns – byť nijak vyhroceně – činí v návaznosti na regionální popularitu spolku Hamburgische Sezession) je mnohem přínosnější než stále dokola vystavovat jen ta nejprogresivnější díla dané éry. Prezentace a kritické zhodnocení dobové produkce jako celku totiž umožňují i nejširšímu publiku lépe pochopit, v čem vlastně spočívá jedinečnost uctívaných uměleckých ikon, ale zároveň také problematizovat tradiční výklad dějin (umění) coby kauzálního sledu událostí seřazených do jediné linie. Z ní totiž pak velmi snadno vypadnou – opatřeny cejchem tradicionalismu, nebo dokonce zpátečnictví – veškeré projevy, jež vzešly z jiného prostředí než z progresivistické atmosféry kulturních center. Na příkladu stého výročí založení Bauhausu se tak dá dobře ilustrovat, jak ošemetné je glajchšaltovat kulturní dění probíhající paralelně v odlišných kontextech, byť v jediné zemi a jediné éře. A pomáhá tomu i jinak nenápadná výstava v podkroví klasicistní vily na předměstí Hamburku.

Autor je filmový a výtvarný teoretik.