Vzpomínky opuštěného dítěte

„Jak přepsat svůj život do podoby nějakého rozumného příběhu? To je potíž s jakoukoli autobiografií či paměťmi. Co odhalit, co skrýt, co vylepšit, co zlehčit a co nechat úplně stranou? Kolik vnitřního a kolik vnějšího? Co zaujme a co bude nudit? Jaký zvolit tón, hlas, spád, rytmus a barvy, když člověk skládá vzpomínky do sledu, který má mít v sobě nějaké kouzlo?“ To je samozřejmě otázka, již si každý seriózní pisatel autobiografie nebo memoá­rové literatury musí položit. A tedy si ji klade i Debbie Harry, českému čtenáři nejspíš známá jako Blondie, jejíž paměti vydalo pod těžko přeložitelným názvem Face It nakladatelství Harper Collins v říjnu loňského roku.

V rámci daného žánru – tedy pamětí rocko­vých hvězd – je Face It nanejvýš nezvyklá kniha, a to právě díky způsobu, jakým odpovídá na výše uvedenou otázku. Autorčiným očividným záměrem je najít rovnováhu mezi dvěma textovými rovinami. První z nich, tu očekávatelnější, představují osobní vzpomínky na vzestup, rozpad a posléze návrat Blondie na newyorskou uměleckou scénu, po níž Debbie Harry dodnes trpí zjevnou a vlastně nijak překvapivou nostalgií: na Andyho Warhola, Jeana­-Michela Basquiata, Davida ­Bowieho, Iggyho Popa a mnoho dalších. Nicméně od toho, aby se jednalo jen o drby, dělí tuto autobiografii jedna podstatná věc, a to autorčin nepopiratelný spisovatelský talent, který ostatně můžeme vytušit už z jejích písňových textů.

Newyorské panoptikum

Těžko říct, v čem přesně tento talent spočívá; nejspíš ve schopnosti propojit ironii s elegickým podtónem a se zcela nepatetickou sentimentalitou. Pasáž, která už se stala legendární a ve které nás autorka seznamuje s jistým detailem Bowieho fyziognomie, v tomto ohledu hovoří za všechno. Skupina Blondie je na turné s Iggym Popem a Davidem Bowiem a Debbie Harry se ocitne s oběma pány sama v zákulisí: „Když si dali lajnu, David vytáhnul péro – jako kdybych byla nějaká kontrolorka ptáků nebo co. Protože v kapele byli samí kluci, možná si vážně mysleli, že tu jsem od toho, abych jim prohlížela péra. Davidovy rozměry byly samozřejmě všeobecně známé a hrozně rád ho vytahoval jak před muži, tak před ženami. Bylo to moc srandovní, roztomilé a sexy.“ Nevím, co je na Bowieho penisu srandovního a roztomilého, ale ono zcela asexuální literární podání celé situace rozhodně roztomilé je.

Ne vždycky je to ovšem taková legrace. Popis nemoci autorčina dlouhodobého partnera a spoluhráče, kytaristy Chrise Steina je naopak drastický, až strašidelný – podobně jako epizoda, ve které se Debbie Harry údajně ocitá v autě s masovým vrahem Tedem Bundym. V těchto vzpomínkových partiích nejde ovšem jen o plastické vykreslení newyorského panoptika konce sedmdesátých let. Knize nelze upřít ani informační hodnotu. Dozvídáme se tak například, že Debbie je velká fanynka wrestlingu, že slavná píseň One Way Or Another z alba Parallel Lines (1978) není o lovení chlapů, ale o jistém stalkerovi, který zpěvačku nějakou dobu pronásledoval a jednou jí dokonce vlezl do bytu se zbraní v ruce, nebo že skladba Mother z alba Panic of Girls (2011) nepojednává o tom, že Debbie Harry jako adoptované dítě nikdy nepoznala matku, nýbrž o stejnojmenném newyorském klubu, který v devadesátých letech zavřeli.

Fantazie, obsese, žal

Jak ale bylo avizováno výše, tyto vzpomínky mají ještě jednu, neméně důležitou rovinu, a sice rovinu introspektivní. Zejména začátky jednotlivých kapitol jsou věnovány sebezpytu a právě tady se jasně vyjevuje, co je pro tyto memoáry nejcharakterističtější: autorčina melancholie. Navzdory zmiňovanému smys­lu pro humor není Face It nijak veselé čtení. „Paměti, cos udělala s těmi veselými časy? (…) Mám pocit, že si pamatuju jen ty těžké doby. Zaboha si nemůžu vzpomenout na nic legračního. Byla jsem vždycky tak zkurveně vážná?“ ptá se autorka sama sebe. Pro někoho možná překvapivě se jedná o výpověď velmi křehké osoby, pronásledované pocity zmaru, ztráty, nostalgie a především opuštěnosti.

Autorčiny fantazie a obsese, do nichž tu a tam podniká obsáhlé exkursy, to potvrzují. Třeba fantazie dokonalé chuti: „Jako děcko jsem vždycky hledala dokonalou chuť. Příchuť, kterou jsem nedovedla popsat – ale vím, že bych ji poznala, kdybych ji našla.“ Způsob, jakým Debbie Harry tuto fantazii sama analyzuje, je jasnozřivý: „Vím, že moje biologická matka mě měla první tři měsíce mého života u sebe. Předpokládám, že během té doby mě kojila a tohle že byla ta dokonalá chuť. Moje biologická matka mě měla u sebe a kojila mě tak dlouho, jak jen mohla, a pak mě poslala do světa různých možností. Do světa příchutí.“ Rubem této počáteční ztráty, jak už to bývá, je zcela logicky obsedantní snaha vymazat ze světa svou vlastní přítomnost: „Jednu dobu jsem sbírala všechny své ustříhané nehty a splachovala je do záchodu – totéž u každého chomáčku vlasů, který jsem vytáhla z hřebenu. Tyhle stopy Debbie mizely do kanalizace jednoho města za druhým, v jedné zemi za druhou, jak jsem jezdila po světě. Zničit všechny důkazy. Nenechat po sobě žádnou stopu…“ Nakonec se všechno sbíhá k tomu nejzákladnějšímu traumatu, jímž je opuštěnost a jež je tematizováno například v těchto řádcích: „Jela jsem na kole podél řeky Hudson, když mě zaplavil pocit všeobjímajícího smutku. Tentokrát ale byl ten smutek naplněn pochopením. ‚Viděla‘ jsem svůj smutek a on ke mně promluvil: můj žal byl smutkem opuštěného dítěte. Opuštěnost, ta nejtrvalejší bolest, byla vždycky ve mně a čekala na chvíli, kdy se mě zase zmocní. S tímhle pochopením se ve mně konečně něco změnilo. Přišlo prozření, přijetí, uznání a jakési uvolnění. Ten moment se mnou bude žít navždycky.“

Hrát vážně

Navzdory burleskním pasážím, jakou je třeba ta o Bowieho penisu, je tak Face It v posledku knihou především dojemnou. Kromě standardních fotografií s různými lidmi a z různých životních období text doprovázejí také ukázky toho, čemu autorka říká „fan art“, tedy obrázky a všelijaké přípisy, které jí v průběhu let poslali fanoušci – od dětských kreseb přes kýčovité portréty až po výtvory nesporně originální. Doprovází je charakteristický komentář: „Dojímalo mě a pořád mě dojímá, že si někdo jiný dá tu práci a udělá si čas, aby vytvořil umělecké dílo, které mi pak věnuje. Spousta těch věcí dokonce není ani podepsaná, jsou jen svědectvím o lásce.“

U žádných vzpomínek samozřejmě nelze brát všechno úplně doslova. Že by to na nás Debbie jen hrála? Že by všechny ty řeči o opuštěnosti byly jen další mystifikace nebo stylizace? Vyloučit se to nedá. Rozhodně se ale nezdá, že by to byly jen výmysly. Připomeňme si, co o „postavě Blondie“ říká sama autorka: „Moje postava Blondie byla jakási nafukovací panna, ale měla svou temnou, provokativní, agresivní stránku. Hrála jsem ji, ale brala jsem to velmi vážně.“ Hrát, ale brát to velmi vážně – není to nakonec ten nejlepší popis toho, co se v této pozoruhodné autobiografii vlastně děje?

Autor je filosof.