Možná jste ji viděli: fotografii deseti mužů, z nichž někteří mávají obřími šeky, jiní se jen uculují. Je to výstižná výpověď o české nejprestižnější literární ceně. Napříč všemi hodnocenými kategoriemi se u nás najdou skvělé autorky, letos ale všechny přišly zkrátka. To však není jediný problém Magnesie Litery. Nejde sice o „diváckou cenu“, ale cenu udělovanou odborníky, přesto často putuje do náručí literárního mainstreamu – Jiří Hájíček jistě neudává tempo české prózy – nebo jsou místo kvalit oceňovány zásluhy, jako se to letos stalo v případě Jiřího Kratochvila. Zakopaný pes přitom nebude jen ve sponzorovi, který by cenu asi nerad viděl v rukách nějakého literárního podivína. Někteří výrazní čeští nakladatelé (například Rubato) se odmítají podílet na televizní estrádě, jejíž dramaturgie není vzdálená Atletovi roku, a těžko se jim divit. Pro budoucnost Litery se tak dnes nabízejí pouze dvě možnosti. Buď se emancipuje od sponzora a televizní zábavy a zkusí najít sebe samu, nebo bude postupně kopírovat osud hudebních cen Anděl, které někdy nepožívají vážnosti ani u samotných laureátů. Přál bych jí ale první scénář. Kolem Magnesie Litery se ustavila skupina odborníků, kteří dokážou poznat dobré dílo a umí svůj soud i adekvátně zdůvodnit. Snad jim chybí jen trocha odvahy a odhodlání dělat věci jinak.
T. Koblížek
Můžeme si oddychnout. Mezinárodní skupina Tatry Mountain Resorts, spravující areály na Slovensku, v Rakousku či Polsku, dosáhla povolení vybudovat novou sjezdovku na Ještědu. Šlo přitom o život. „Dosavadní sjezdovka je úzká a nepřehledná, nevhodná pro rodiny s dětmi, pro méně zdatné lyžaře může být pastí,“ prozradil deníku Právo ředitel Skiareálu Ještěd Jakub Hanuš. Představte si tu hrůzu: původní, ani ne čtyřistametrová sjezdovka byla na jednom místě zúžená na vražedných deset metrů. Až se pokácí les na rozloze sedmi hektarů, vznikne kilometr a půl dlouhá nová trať. Bude lemovaná umělým osvětlením, zasněžovat ji budou nové technologie a s dosavadními sjezdovkami ji propojí novotou zářící cesty. Kdo ale sežene novou planetu, kde by se dalo sekat, kácet a lyžovat až do zblbnutí, o tom zástupce lyžařského korporátu již neinformoval.
M. Veselá
Prázdninová debata o tom, zda Češi žili čtyřicet let v totalitě ve strachu, anebo to většině z nich bylo vlastně jedno, pronikla i do předvolebního letáku Miroslavy Němcové. Jako jeden z důvodů své kandidatury do Senátu uvedla, že „v knihách o našich dějinách je zamlčována zločinnost komunistického režimu“. Jak to chápat? Bude jako senátorka osobně dohlížet nad knihami o české historii? Bude se snažit protlačit nějaký cenzorský zákon? Nemohla toto iniciovat už jako poslankyně? A je to opravdu ten správný přístup k odborné literatuře, který ocení nejen její domovská ODS, ale i ti, kteří ji v kampani podporují, tedy TOP 09, STAN a Liberálně ekologická strana? Spíš to zavání přístupem putinovského Ruska, které se rozhodlo, že bude za trestný čin považovat jakýkoli jiný výklad dějin druhé světové války, respektive velké vlastenecké války, než ten oficiální. Strany, které se rády označují za obránce demokracie, za sebe nechávají kandidovat ženu, která se zjevně učí od neomezených vládců z končin na východ od nás.
J. G. Růžička
Zdá se, že tradičnímu posílání žen z fotbalových trávníků k plotnám definitivně zvoní hrana. Brazilský fotbalový svaz přiznal začátkem září reprezentantkám stejné finanční odměny, jaké mají jejich mužské protějšky. Další mimořádná zpráva přišla o pár dní později z Japonska, kde někdejší mistryně světa Juki Nagasato bude hrát v ryze mužském týmu Hayabusa Eleven. A ještě tu máme Česko. Dobrou zprávou je, že vedení českého fotbalu přišlo s návrhem vyhradit jedno místo ve výkonném výboru pouze pro ženy. Následuje ale zpráva špatná: moravští funkcionáři řekli progresivnímu kroku ne. Důvodem údajně není nějaký druh přepjatého šovinismu, ale prostý strach z toho, že by se narušila křehká rovnováha česko-moravské fotbalové harmonie. Proč tedy ansámbl moravských egalitářů nenavrhl zavedení rovnou dvou povinných míst pro ženy, samozřejmě tak, aby byla vyvážena regionální rivalita? Sílící popularita ženského fotbalu u nás, doprovázená stále silnějším tokem financí z mezinárodních federací, zřejmě není pro český fotbalový svaz dostatečným důvodem, aby o dění na pažitu i mimo něj mohly spolurozhodovat jeho aktérky.
V. Ondráček
Cenu Josefa Vavrouška za přínos pro životní prostředí letos v červenci získali lidé, kteří jistě mají velké zásluhy – například starostka brněnské městské části Nový Lískovec Jana Drápalová, která panelové sídliště změnila v ekologicky odpovědnou městskou část. Bohužel ale neuspěl návrh, aby se nositelem ceny stal nenápadný brouček – lýkožrout smrkový. Přišel s ním ekonom a zakladatel prvního českého carsharingu Stanislav Kutáček. Jak vysvětluje ve svém článku na stránkách časopisu Sedmá generace, kůrovec je první, kdo přišel s rázným řešením nevhodné druhové skladby českých lesů. Podle autora nominace bude „jeho počin, totiž plošná likvidace smrkových porostů na území České republiky, klíčovým krokem v přeměně českého lesnictví“. Lýkožrout navíc způsobil také kolaps trhu se dřevem, a lesníci se tak nyní místo vytváření zisků musí zamýšlet nad samou podstatou své činnosti. Kůrovec donutil vládu, aby do lesů vyslala armádu, a k nebývalé aktivitě povzbudil i občanskou společnost. Dokázal tak to, o co se ochránci přírody marně pokoušeli celá desetiletí. Je škoda, že porota, která je jinak – jak ukazují nedávná ocenění pro Fridays for Future či Limity jsme my – novým fenoménům poměrně otevřená, šanci vyznamenat kůrovce nevyužila. Takový krok by cenu, stejně jako důležitá témata, jež s ní souvisejí, bezpochyby zviditelnil i v mainstreamových médiích.
M. Tomek