Krajina v příliš tmavém stínu

Slovní spojení „výpravný film Bohdana Slámy“ by ještě před pár lety znělo absurdně. Uznávaný režisér „malých filmů“ se však zřejmě rozhodl udělat autorský krok novým směrem. Už dlouhou dobu se mluví o jeho Švejkovi s Pavlem Liškou, byť to s jeho realizací nevypadá růžově. Uvést se podařilo jiný dlouho připravovaný projekt, „velký národní opus“ s názvem Krajina ve stínu, klenoucí se přes celou první polovinu dvacátého století a odehrávající se v českém pohraničí.

Chyby, které nelze omluvit

Poslední roky se u nás velmi ujalo klišé svádět problémy českých filmů na nefunkční dramaturgii. O každém nepovedeném snímku jde nakonec říct, že kdyby se nad ním tvůrci více zamysleli, byl by asi lepší, takže tato výtka vlastně neříká mnoho. Krajina ve stínu nicméně vskutku evokuje nedomyšlenost na úrovni základního ošetření námětu, k němuž by u profesionální produkce, procházející několika koly dramaturgického procesu, nemělo dojít. Jde o film, který se vzdal plynulosti vyprávění kvůli nutným skokům v ději, ale nevybudoval silné epizody. Volí jednorozměrné postavy bez psychologie, často definované jedinou vlastností nebo prostě kostýmem, ale přesto jim chybí dostatečná uchopitelnost a výraznost, aby ožily jako karikatury nebo – neutrálněji řečeno – typy. Děj v důsledku své rozmáchlosti nemá cit pro detail, ale zároveň mu chybí jasné zastřešující sdělení. Každá volba je nedotažená a nedomyšlená od svého počátku a zdá se, že film byl odsouzen k ne­úspěchu už ve chvíli, kdy se roztočily kamery, protože filmaři nedokázali jasně formulovat, co vlastně chtějí točit. Pro nás diváky nemá smysl dohadovat se o tom, jestli za to mohou změny ve štábu a zda se absence kontinuity za kamerou odráží na plátně – komentář zůstává stejný.

Při tak zjevných a banálně vyhlížejících výtkách je prvním instinktem předpokládat, že tvůrci si těchto aspektů filmu byli vědomi a mají pro ně své důvody. Správný kontext může nakonec legitimizovat prakticky cokoli, co se na první pohled jeví jako chyba. Silné postavy mohou absentovat, aby nestrhávaly pozornost a divák se mohl soustředit na drama dějin. Ale v Krajině ve stínu tomu tak není – sledovat máme právě „malé dějiny“, život na jejich periferii a reakci „obyčejných lidí“. V tomhle filmu ale nejsou obyčejní lidé v žádném slova smyslu. Nikomu není věnována dostatečná pozornost, i pozice na plakátu je zjevně určena známostí herce, nikoli důležitostí jeho role. Epizodám pak mohou chybět jasné pointy, aby příliš netříštily film.

Malí zlí lidé

Jde o nějakou velkou subverzi Bohdana Slámy, který ostatně velká epická díla nikdy netočil? Nakonec by dávalo smysl, kdyby s filmem jako Krajina ve stínu naložil nějak svéhlavě. Opět platí, že nemá velký smysl o tom diskutovat, protože hodnocení zůstane stejné: Krajina ve stínu působí zmateně a nejasně v tom, jak chce jako film fungovat. Měl to být velký národní epos, jaké si spojujeme třeba s Poláky? Jistě ne, Češi nepovažují sami sebe za hrdinný národ a ani tento film na ně tak nenahlíží. Nevystupuje v něm žádná kladná nebo hrdinná postava. Okupace, kolaborace, osvobození a následné odněmčení ukážou, že všichni jsou hajzlové. Každá doba někoho semele a každý může být semletý nějakou dobou. Absolutní moc kazí absolutně, strach vyvolává v lidech to nejhorší. Možná mělo jít o dekonstrukci naší představy, že Češi jsou oběťmi dějin, demonstrováním toho, jak oni sami byli spoluúčastníky každé křivdy (v roce 2020 už sice nejde zrovna o kontroverzní tvrzení, ale aspoň něco). Krajina ve stínu ale nestaví žádný morální zákon, který by se měl následovat nebo by mohl být následován. Ukazuje zkrátka, že každý, kdo někdy moralizuje, by mohl být v jiné situaci sám tyranem: „Nestěžuj si dnes na Hitlera, nikdy nevíš, jestli za pár let nebudeš horší než on a nezačneš se pachtovat s komunisty.“ Jako v případě každého historického filmu i nad Krajinou ve stínu se vedou řeči o paralelách k dnešku a způsobu, jakým se můžeme poučit z minulosti. Jenže jaké ponaučení má ze špatně koncipovaných postav, jež v jakémsi zvráceném BDSM stylu chvíli týrají a chvíli jsou týrány, plynout? Postavy jsou od nás odděleny historicky, jsou v situaci, jakou si nedokážeme představit, a těžko si při jejich pozorování uvědomíme potřebu změnit sami sebe v nějaké dnešní otázce.

Ne že by bylo potřeba, aby filmy předávaly ponaučení jako Ezopovy bajky a nabízely návody na život. Na druhou stranu: existuje snad lepší příležitost k moralizování než v dějinném velkofilmu reflektujícím zločiny minulé a předminulé generace? Proč vlastně na všechen ten zmar koukat, když z něj autoři nic nevyvodí? Nebo to mělo být ono? Že všichni jsme v jádru malí zlí lidé, a nemáme si tedy navzájem co vyčítat? Je zkrátka těžké si vůbec představit, co by podle tvůrců měla Krajina ve stínu vyjadřovat a jaká by měla být její role v prostoru, do nějž byla vypuštěna.

Autor je filmový publicista.