Měli bychom být všichni aktivisty?

Andrea Vojkovská (neboli Aka 47), Marius Konvoj a Tomáš Motal, jejichž díla jsou prezentována na výstavě Diktatura dobra v pražské Galerii Entrance, se ve své tvorbě věnují alternativním způsobům nahlížení na život v současném světě. Kritika konzumu, globální ekonomiky a nešetrnosti k planetě jsou důležitá témata, která by rozhodně neměla být upozaděna, způsob jejich zpracovávání ovšem zůstává předmětem diskuse.

Příkladem přístupu, jenž nebudí zrovna důvěru, může být poslední česko­-slovenské číslo módního časopisu Vogue, které se sloganem „We Should All Be Activists“ (Všichni bychom měli být aktivisty) hlásí k aktuálním tendencím udržitelnosti, jež se dnes projevují i v módě, ale ve výsledném formátu absolutně postrádá smysl a je spíš předmětem posměchu, místo aby vedlo k zamyšlení. Právě to, jak chceme něco sdělit, a ne co chceme sdělit, zde hraje důležitou roli. Dávno neplatí, že by veřejnosti stačil samotný fakt, že se umělec tématem aktivismu zabývá. Musí ho vzít za své a přijmout jeho perspektivu. Jinak hrozí, že bude podroben kritice, která jeho práci může degradovat, a původní záměr se rozplyne jako pára nad hrncem.

Peníze a patos

Vzpomeňme si třeba na Aj Wej­-wejovu velkolepou výstavu Zákon cesty (2017–2018) ve Veletržním paláci, jejíž součástí bylo dílo reflektující uprchlickou krizi: 36 metrů dlouhý nafukovací člun, v němž sedělo 258 nafukovacích figur. Objekt působil skoro až hrozivě a vzbuzoval v lidech nejrůznější emoce. Přesto se však ve vzduchu vznášela otázka, zda by nebylo vhodnější použít materiál a náklady spojené s instalací na reálnou pomoc uprchlíkům. Výstava byla již v roce 2018 kritizována pražskou platformou INI project, a to zejména pro neúnosnou míru patosu. Jednodenní pop­-up akce s názvem Sbohem Ai WeiWei! Piotra Sikory byla kritickým zhodnocením a zároveň posledním rozloučením s instalací v Národní galerii. V rámci této krátké události byly představeny alternativní projekty umělců reagujících na uprchlickou krizi, ovšem v menším měřítku, bez horentních finančních prostředků a bez patosu.

Být skeptický k angažovanosti umělců a jejich dílům je zkrátka na místě. Ptát se, jakým způsobem se dílo snaží diváky zapojit do dané problematiky, a snažit se kriticky analyzovat autorův přístup by mělo být v dnešní době automatické. I proto bychom na takové výstavě, jako je Diktatura dobra, měli být ostražití.

Nulový byznys

Výstava na první pohled nabízí zboží v podobě autorských tisků a triček s potiskem, rozvěšených po úzké místnosti galerie. Pro někoho, kdo se na Diktaturu dobra vydá neobeznámen, to může být trochu šok. Spíše než galerii totiž prostor připomíná designový obchod na Letné, nebo dokonce obchod se suvenýry. Že se jedná o angažované umění, návštěvníkovi napoví petice, která leží hned vedle textu k výstavě. Petice za ukončení lidského dluhu volá po tom, aby se pravidelně v desetiletých intervalech restartovala globální ekonomika – prostřednictvím čísla nula. Tento princip je jednoduše vysvětlen rovnicí $ x 0 = 0. „Když bychom takto smazali všechny dluhy a volný kapitál, vznikl by prostor pro seberealizaci lidskosti. Peníze by přestaly být nadřazeným nástrojem moci a sloužily by jako nástroj směny,“ hlásí text, který vznikl v rámci projektu Neoego Mariuse Konvoje. Petice je adresovaná Ministerstvu financí, a návštěvník tedy může předpokládat, že po získání dostatečného počtu podpisů se z prostoru galerie dostane tam, kam je směřována. Tento záměr je podpořen tiskem s krátkou modlitbou Nulový byznys, v níž se autor opět obrací k číslu nula a vznáší k němu své prosby za odpuštění dlužníkům.

Samotná petice by byla jako manifest uměleckého politického aktu dostačující. Do mírných rozpaků však návštěvníka může uvést kolekce trik, umístěná hned vedle symbolu obří nuly, která funguje jako odkládací stolek pro tiskoviny. Potisky vybízejí k šíření poselství nulového byznysu, avšak nápis na dřevěné desce u vstupu do galerie, informující návštěvníka o tom, že za 600 korun může být triko jeho, s tímto poselstvím poněkud koliduje.

Kritika kultu zdraví

Další potištěná trika a tisky patří k projektu Andrey Vojkovské Re:Creation/Virtual Wellness. Autonomní digitální koláže mají na základě svého vizuálního vjemu za úkol navodit terapeutickou harmonii. Uživatelské ­počítačové rozhraní ve spojení s organickými motivy a tématem zdraví působí jako ozdravná kúra. V některých případech autorka ­kombinuje prvky estetiky drogerijní výlohy: do koláží komponuje nejrůznější objekty a doplňuje je reklamními slogany typu: Be baby forever. Because ageing is not normal and it’s ugly. (Buď navždy miminkem. Protože stárnutí není normální a není to hezké.) Celkově díla působí až meditačním dojmem – důvěrně známé vizuální prvky jsou kombinovány s léčivými, uklidňujícími elementy. Kromě toho autorka v Entrance prezentuje svůj vlog, v němž se věnuje mateřství a tělesnosti v osobnější rovině, než jakou umožňují tisky a trika.

Na kritiku západního zdravého životního stylu a dnešního kultu zdraví se kurátorka Diktatury dobra Tereza Jindrová zaměřila již v letech 2018 a 2019 na výstavách Healing a Healing 2.0. A právě součástí Healing 2.0 v pražské MeetFactory byla i Andrea Vojkovská. Obě výstavy spojovalo téma rozličných způsobů nahlížení na sféru zdraví, léčení, terapie a prevence z hlediska dnešní doby. Dlouhodobý zájem Jindrové o jiné způsoby poznávání světa je zřejmý i z nedávného počinu Spiritualities, který odstartoval výstavní cyklus Jiné poznání. Zároveň tak formuje novou roli Jindrové coby hlavní kurátorky Galerie MeetFactory, jíž se stala na počátku letošního roku.

Problém udržitelnosti

Žijeme v době zvýšené citlivosti vůči způsobu, jakým se vztahujeme ke světu a jakým o něm promlouváme. Celebrity i politici se mohou v mžiku snadno zdiskreditovat a jedno nepromyšlené slovo může znamenat kompletní nepochopení. Otázka „Jak?“ je v době takzvané cancel culture zkrátka důležitější než kdy jindy. Přecitlivělost se může projevovat i v divákově vnímání umění a právě z tohoto úhlu je zajímavé o Diktatuře dobra přemýšlet.

Multiplikovatelnost děl a jejich přímý prodej na místě je sice „příležitost pro jejich další život i po skončení výstavy“, jak píše Jindrová v kurátorském textu, zároveň však umožňuje vznik sériové výroby a přibývání dalšího materiálu. V projektech, které jsou tak z velké části živé hlavně ve virtuální podobě a kromě jiného se zabývají i otázkami nadměrné produkce a udržitelnosti, toto řešení může být problematické. Není nakonec zvolená strategie spíše dalším vyprázdněným poselstvím než pokusem o rozvíjení šetrného chování k planetě?

Autorka studuje teorii umění.