Robert Menasse
Hlavní město
Přeložil Petr Dvořáček
Kniha Zlín 2019, 397 s.
Román Hlavní město rakouského spisovatele Roberta Menasseho už v A2 recenzovala Eva Marková poté, co byl ověnčen Německou knižní cenou (viz A2 č. 1/2018). S dvouletým zpožděním loni vyšel český překlad. Autor, nespokojený s politikou Evropské unie, se rozhodl vydat přímo do Bruselu a z této návštěvy vznikl román proplétající se labyrintem evropské administrativy. Ústředním bodem je plánovaná oslava vzniku Evropské komise, kterou má zorganizovat všemi podceňovaný odbor kultury. V jeho čele stojí zástupkyně Řecka, jíž nejde o nic jiného, než se dostat někam „výš“. Hierarchii jednotlivých odborů přitom vládne zemědělství, kterým protéká nejvíce peněz. To zastupuje Florian Susman, rakouský předseda chovatelů prasat, jehož bratr Martin přichází s plánem oslavit výročí připomenutím hrůz Osvětimi, neboť právě ony vedly k založení nadnárodního společenství. Vystupuje tu i český úředník Bohumil, jenž zvažuje, zda se vydat do Prahy na svatbu své sestry, která si bere jednoho z poslanců Okamurova protievropského Úsvitu. Mezi ostatní figury patří muž přeživší Osvětim, žijící v bruselském domově pro seniory, nebo filosof, jenž před jednou z komisí vystoupí s odvážným návrhem na vybudování nového hlavního města Evropy. Menasse se snaží ukazovat úskalí evropského společenství, které se v posledních letech potýká s nebezpečným nacionalismem. Čtenáři sice chvíli trvá, než se ve změti rychle defilujících postav zorientuje, nicméně nakonec je odměněn podařenou sondou do srdce Evropy.
Jiří G. Růžička
Petr Babka
Mistr
Skalák Jakub – Přestupní stanice 2020, 100 s.
Téma osobnosti mistra patří v literatuře k vzácným. Petr Babka na toto pole zabrousil a chtě nechtě sepsal o fantomu Mistra svěžestně patafyzické dílko. Jako ztělesněný Podzim navléká brambory svých vycizelovaných miniaturních hlíz na niť a v proměnlivých fazetách vypodobňuje Mistrův osobnostní portrét, ano i profil, bokorys a nárys, jak jej utvářel čas. Před čtenářem defilují senioři a señoři, které obvykle zná z podcastů a tiskových zpráv, jež tito vrhají v plen davům svých fanoušků a klakám hystericky ječících fanynek jakby ofěru jejich přelétavé přízni. Formálně předvádí Petr Babka spíše chudý rejstřík: častušku, budovatelskou píseň, tirádu, jako by již přebýval v orwellovské budoucnosti sjednocených forem a výzev ke zlepšení efektivity práce a budovatelského umění. Využívá satirického principu a každému ze zlomových období československých dějin přiděluje parafrázi, která jej charakterizuje. Tématem je samotný Mistr a jeho mistrovské režimní proměny, za jaké by se nemusel stydět ani samotný Ovidius. Brambory textů vytvářejí volně skloubený příběh, v němž se kromě Mistra zjevují jakési osoby. Čtenář tu stojí tváří v tvář nadlidskému úkolu jejich identifikace, neboť jména jsou zdeformována k nečitelnosti. Ke knize je přiložen i samostatně neprodejný časopísek Náš neboj, který sepsali tři autoři. Jména zde ovšem pro nedostatek místa nelze uvést.
Vít Kremlička
Jan Beran, Oldřich Král (eds.)
Základní texty východních náboženství 4: Čínský, japonský a korejský taoismus
Argo 2020, 453 s.
Od vydání předchozího dílu edice Základních textů východních náboženství uplynulo dlouhých devět let. Odstup způsobený v závěrečné fázi přípravy jistě i úmrtím hlavního editora má ale za následek i nezanedbatelné pozitivum. Knihu, která má představovat aktuální stav domácí překladové reflexe čínské nauky o „cestě“ (tao/dao), dokončila mladší generace sinologů. Jejich interpretace není vedena tradičním Královým romantizujícím patosem. Důraz klade na novější objevy korigující zaběhlé představy o tzv. kánonu taoismu a na texty, jež problematizují pojmy „škol“ či „proudů“ (Guanzi, Nejvyšší Jedno dává vznik vodě ad.). Komentovaná antologie tak naplňuje samu povahu „sebeobnovujícího“ taoistického diskursu, jehož historický vývoj utvářela kultura opisů, dialogů, komentářů a polemik (z pozice konfucianismu). Základní kosmologické a filosofické prameny, lékařské a náboženské spisy a ukázky z děl čínské literatury jsou obohaceny o motivy lidového taoismu a alchymie v korejském písemnictví. Japonský ohlas je reprezentován ukázkou ze zásadního medicínského spisu Išimpó. Po redakční stránce se náročný projekt nevyhnul ani vyloženým podpásovkám. Protože však v jednom svazku přináší tolik materiálu ke studiu i sebekultivaci, je možné se s tím vyrovnat: „Dao je také jen označení. Jaké je jeho pravé jméno? Ten, kdo řeší záležitosti v souladu s dao, musí se spolehnout na jejich pojmenování.“
Ondřej Sýkora
Martin Veselý (ed.)
Orosené dějiny
FF UJEP 2019, 398 s.
Tradice pivních konferencí v Ústí nad Labem sahá do roku 2005, kdy byla odhalena identita „pivního dědka“ z etikety velkobřezenského piva, a dokonce byl objeven i jeho hrob: jmenoval se Victor Cibich a pracoval jako přednosta stanice ve Velkém Březně. Na jeho počest proběhla v roce 2006 konference Pivo lepších časů (což byl slogan tehdy ještě nezheinekenizovaného pivovaru Březňák) a o deset let později na ni navázaly Orosené dějiny. Sborník textů z této konference je rozdělen na tři historické části – středověk a novověk, 19. a 20. století a současnost – a jednu část věnovanou pohledu za české hranice. Dočteme se zde například o historickém vnímání piva či vína očima laiků i lékařů („pivo poškozuje hlavu a žaludek, způsobuje špatný dech, ničí zuby, naplňuje žaludek špatnými plyny“), o nelichotivém hodnocení pijáctví v českojazyčné literatuře raného novověku („peklo usta svá otevřelo bez všeho konce, a sstoupí silní ožralci do něho, kdež bude pláč a skřípění zubů navěky“) nebo o vztahu trampů k pohostinství za první republiky. Samozřejmě nechybí ani referát o nových zjištěních ze života železničáře Cibicha. V příspěvku Radka Diestlera, který nastiňuje vývoj českého pivovarnictví v transformačních letech po roce 1989, se dozvídáme, že navzdory masivnímu skupování pivovarů globálními koncerny a jejich rušení v předchozích dekádách je v současné době důvod k optimismu – pivní trh se otevřel experimentům i novým pivním druhům. Sborník o pivu jako společenském a kulturním fenoménu je krásný příklad, jak spojit akademické bádání s volnočasovou zálibou.
Karel Kouba
Asi to ukončím
(I’m Thinking of Ending Things)
Režie Charlie Kaufman, USA 2020, 134 min.
Premiéra v ČR 4. 9. 2020 (Netflix)
Filmy Charlieho Kaufmana v sobě nesou tu přiznanější a reflektovanější, tu skrytější stopy autorského narcismu, nejlépe vyjádřeného už ve filmu Adaptace, kde Kaufman udělal sám ze sebe přímo hlavní postavu, nejistého intelektuála nahlodaného pochybnostmi o vlastní schopnosti adaptovat pro film náročnou literární předlohu. Při sledování jeho novinky Asi to ukončím je svůdné si představovat, že Kaufman při psaní scénáře procházel podobnými ponižujícími mukami jako jeho alter ego v Adaptaci. Je to totiž první Kaufmanův autorský scénář vytvořený podle literární předlohy (nepočítáme-li snímek Milujte svého zabijáka, který prý režisér George Clooney výrazně přepracoval bez Kaufmanova vědomí). A stejnojmenný román Kanaďana Iaina Reida rozhodně není snadná látka ke zpracování. Kniha o dívce, která vyráží se svým přítelem na vzdálenou farmu jeho rodičů, je plná podivných detailů, surreálních scén a přízračné atmosféry. Vedle toho má ale silnou pointu, která vychýlenému textu dává celkový rámec. To je něco, co Kaufmanově filmu, který si s motivy z předlohy volně pohrává, zásadně chybí. Snímek se rozpadá na jednotlivé scény – v některých z nich se Kaufmanovi daří vykouzlit silně tísnivý dojem, ale stejně často působí jen jako nesourodé kusy, které vypadly z nějakého náhodného generátoru divných výjevů. Asi to ukončím se naštěstí netopí ve splínech zakomplexovaných intelektuálů a přes všechny nedostatky je to dosud nejlepší Kaufmanův film.
Antonín Tesař
Ivana Lomová
Ve městě
DOX, Praha, 10. 7. – 27. 9. 2020
Vystudovaná architektka se snaží ve svých malbách zachovat kouzlo oblíbených, převážně pražských míst a zákoutí, jak si je vybavuje ve svých vzpomínkách. Lomová si je dobře vědoma pomíjivosti charakteristických prvků staropražské urbanistiky, která se pomalu, ale jistě vytrácí z povrchu zemského. Sama přiznává, že maluje podle fotografií. Často však nějaký prvek – dům, člověka či auto – nechá zmizet, či jej naopak přičaruje. Obrazy zachycující vzácné okamžiky intimních zamyšlení nad prožitkem něčeho blízkého, dobře známého jsou jako reminiscence přesné. Berlínský panelák plný oken odkazuje na mou studijní stáž, dílo 50. léta zase na činžák v Brně, kde jsem začínala vést samostatný život v hájemství starousedlíků. V něčem děsivá aseptická čekárna polikliniky (i ten zatuchlý puch „staroby“ je cítit), sestřička během ranní směny kouří před nemocnicí. Unylost a uspořádanost úřadu (práce), pater noster (plný koster). Pověstné luxusní funkcionalistické cukrárničky v pasážích, jako je Lucerna, s „dolepeným“ přitloustlým „nočním hlídačem“ (místo noblesního vyhublého číšníka), který se tam schválně nehodí. Lomové nechybí smysl pro humor a (sebe)ironii. Obrazy charakterizuje souměrnost linie, architektonická čistota výpovědi, zmytologizovaná autenticita, nostalgie. Lidé záměrně většinou chybí. Zachycení atmosférického lomu světla na večerním paneláku, inspirativní způsob vidění světa. Stačí, když se projdete se zrakem upřeným ke střechám výškových domů ve svém (rodném) městě.
Andrea Vatulíková
John Kennedy Toole
Spolčení hlupců
CD, Tympanum 2019
Druhý a zároveň i poslední román amerického spisovatele Johna Kennedyho Toolea Spolčení hlupců vyšel až jedenáct let po autorově dobrovolné smrti, k níž možná došlo i proto, že pro svůj román nedokázal najít nakladatele. To se podařilo až jeho matce v roce 1980. Český překlad románu vyšel záhy, v roce 1985, a o rok později byl román načten i pro nevidomé, tedy pro Knihovnu Karla Emanuela Macana. Důvodem popularity románu byl jeho satirický ráz a společenská kritika namířená proti americkému systému i generaci hippies. Hrdina románu, třicátník Ignácius žijící ve společné domácnosti s matkou, je prototypem nepraktického pseudointelektuála – tehdejšího sluníčkáře. Ignácius chce ve svém budoucím díle odhalit masku současnosti a poukázat na nesporné výhody středověkého společenského uspořádání. Jeho vyhrocený konzervativismus se ale mění s životními zkušenostmi, jež mu začnou skýtat první pracovní příležitosti: v továrně na kalhoty vyvolá vzpouru dělníků, v roli párkaře zase snuje podobu politické strany postavené na hodnotách LGBTQ komunity. Každopádně název románu říká o postavách vše – ať už jde o Ignácia, jeho starostlivou matku, snaživého policistu Mancusa, majitele firmy na kalhoty Levyho nebo jeho manželku. Vtipnému románu navíc přeje přednes Jiřího Zavřela, který ho předčítá s tou správnou dávkou ignáciovské lenivosti. Současné vydání je rekonstrukcí původního záznamu doplněnou o hudební předěly, nechybí ani tehdejší tendenční doslov Lubomíra Dorůžky, srovnávající Toolea s Françoisem Rabelaisem nebo Jonathanem Swiftem.
Jiří G. Růžička
Boldy James
The Versace Tape
Digital download, Griselda 2020
The Versace Tape je zvláštní nahrávka. Takhle by mohl znít rap pro ty posluchače, kteří jsou ještě ochotni nechat se hudbou trochu potrápit, ale už nechtějí čelit přívalu mladistvé energie, která tak často provází symbolické vztyčování velkého černého péra. Dvacetiminutový mixtape s deseti skladbami připomíná koláž útržků, dost špinavých a nesourodých na to, aby na jejich původu vlastně ani nezáleželo. Působivost a autenticita tohoto syrového rapového deníku jako by spočívala v umění zúročit únavu. Boldyho Jamese, který začínal před deseti lety jako „nejpřehlíženější projekt roku“, prý trvale pronásledují problémy, a tak má při svém letošním comebacku o čem rapovat. O své tvorbě prohlašuje: „Dělám mdlou, nudnou hudbu, ale její obsah je zajímavější, než byste čekali.“ Celkem to sedí i na jeho dvě řadová alba, ale producent aktuální miniatury Jay Versace tento přístup posunul do polohy, v níž se letargičnost stává pevnou součástí stylu, podobně jako na Spaceghostpurrpových raných „chopped and screwed“ nahrávkách. I tady je výraznější samplování než beaty. Deformované jazzové podklady místy dokonce připomenou Caretakerovy hudební ilustrace postupující Alzheimerovy choroby. Na tomto pozadí zní osmatřicetiletý rapper z Detroitu opravdu „real“ – jako by měl problémy už několik životů. A kdo je vlastně Jay Versace? To je na celé věci nejlepší: teenagerovská hvězda šestivteřinových videí na síti Vine! „Všechno to dává smysl, protože se nesnažím, aby to nějaký smysl dávalo,“ říká Boldy. Vypadá to tak.
Billy Shake jr.