Nehledejme budoucnost v minulosti

Bohumil Kartous, jeden z předních českých odborníků na školství, respektive na to, jak by školství mělo vypadat, vydal v loňském roce knihu nazvanou No future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?. Oblíbeným punkovým heslem si také na svoje otázky ohledně nutné reformy školství v Česku odpovídá. Žádná zářná budoucnost nás rozhodně nečeká, minimálně pokud školství nedokážeme dostat z konzervy, v níž se nachází desítky let. Po třech dekádách demokracie se u nás totiž v základním školství změnily víceméně jen dvě věci: obsah předmětu dějepis a výuka cizích jazyků. Ale jak víme, ani s tím to není tak žhavé: většina dějepisářů při současném objemu učiva během devítileté docházky končí někde u druhé světové války; a pokud jde o jazyk, převážná část žáků dříve vycházela ze škol s tím, že jakžtakž zvládla základy ruštiny, teď na podobné, ne­-li horší úrovni ovládá angličtinu.

Retrotopie ve školách

Autor dobře sleduje změny, jež ve školství provádějí země, které si více váží vlastních občanů a mají zájem na tom, aby absolventi základních škol byli maximálně soběstační a schopní pokračovat v dalším vzdělávání. Inspirací mu tak jsou vzdělávací systémy severských zemí, zejména Finů, kde se klade důraz na to, aby na tom i ten nejhorší student byl pokud možno co nejlépe, kdežto u nás se školy i systém zaměřují spíše na ty nejlepší, například v rámci víceletých gymnázií. Ostatně pro ty, kteří po škole nastoupí na učiliště, už má Hospodářská komora, jež úzce spolupracuje s ministerstvem školství, místa u výrobních linek. Není divu, že v některých našich regionech se snaží počet dětí, které by mohly jít jinam než do učňáků, ještě snížit, protože, jak se říká, řemeslo má zlaté dno. Kartous v knize často používá pojem retrotopie, tedy termín, s nímž přišel polský sociolog Zygmunt Bauman, když popisoval směřování dnešní konzervativní pravice zpět ke světlým včerejškům. V případě školství retrotopie znamená strategii, která by se dala vyjádřit větou „Když nevím jak dál, nejlepší je dělat to, co fungovalo v minulosti“. Otázka samozřejmě je, zda ten či onen přístup dříve opravdu fungoval, ale to, že v digitální společnosti fungovat nebude, je naprosto jisté.

Pokud jde o proměnu školství, autor je značně skeptický. Není tu žádná výrazná politická strana, pro kterou by změna systému školství byla prioritou, jakkoli třeba ministr školství Robert Plaga ve vládním závětří s dokumentem Strategie 2030+ jistou revoluci připravuje. Na ni ovšem nejsou připraveni učitelé ani rodiče, kteří jsou z větší části opravdu retrotopní – mají pocit, že systém funguje a že ho není třeba nijak zvlášť měnit. Progresivnější rodiče pak dělají všechno pro to, aby své děti dostali ze základek co nejdříve, tedy na víceletá gymnázia, nebo aby je tam nemuseli posílat vůbec, takže vyhledávají školy soukromé nebo si potomky nechávají v domácím vzdělávání. Tím systémové změny přicházejí i o úzkou skupinu rodičů, o niž by se mohly opřít. Učitelé ve školách se přitom mohou chlubit tím, že jsou v systému už desítky let a stačí jim k tomu pouze to, co se kdysi naučili na pedagogických fakultách. A současní absolventi těchto fakult se v důsledku nízkých platů ve školství rozhodují pro jinou kariéru. Z textu tak víceméně vyplývá, že budoucnost školství těžko můžeme hledat ve školství.

Bez ladu a skladu

Kartous o složitých problémech dokáže psát jednoduše, což z něj činí jednoho z nejčastěji medializovaných odborníků na téma školství. Podobně „sexy“ je i jeho styl v knize No future. Celkově je ale studie spíše odfláknutá. Jednotlivé kapitoly, které můžeme chápat i jako samostatné eseje, jsou svým obsahem i rozsahem nevyrovnané. Knihu uzavírá dlouhý závěr nazvaný K čemu směřujeme, který je na rozdíl od zbytku textu rozčleněn do krátkých, zhruba dvoustránkových podkapitol. Až trochu nechtěně zábavně vyznívá jeden z těchto oddílů, který se věnuje nutnosti pohybu, bez nějž všichni skončíme jako oplácaní tlouštíci, přičemž autor zdůrazňuje, že důležité je jít dítěti příkladem a pravidelně sportovat. Abstraktní ilustrace, jejichž autorem je Kartousův syn, zase působí ve vztahu k textu zcela mimoběžně, podobně jako nepovedená obálka. To ovšem nic nemění na ústředním sdělení knihy: změna je nutná, ale nepravděpodobná.