New weird smaženice

Ve své příručce tvůrčího psaní Kniha divů (2013, česky 2020) Jeff VanderMeer nabádá budoucí spisovatele, aby o knihách nepřemýšleli jako o dobře seřízených strojích, ale spíš jako o živoucích organismech. Od autora, v jehož knihách pravidelně hrají ústřední úlohu biotechnologie a životní prostředí, je to očekávatelná rada. Organický přístup k vyprávění je ale typický i pro způsob, jakým VanderMeer nechává své čtenáře a postavy koexistovat ve světě, který je v těch nejpodstatnějších ohledech neproniknutelný a záhadný. Není divu, že autorův starší román, který nyní vyšel i v češtině, „new weird noir“ Finch (2009), končí na podobnou notu jako slavná Polanského Čínská čtvrť (Chinatown, 1974). Klidně by mohl vrcholit variací na její slavná poslední slova: „Jdi domů, Finchi. Tohle je Ambra.“

Průnik do podloží

Objevování složitých, ale vnitřně soudržných fikčních světů je jednou ze základních slastí čtenářů epické fantastiky. V případě knih Jeffa VanderMeera to tak ovšem nefunguje. Jejich světy sice bývají barokně rozlehlé, my z nich ale vždycky zahlédneme jen zlomek a to nejpodstatnější nám uniká. Platí to pro surreálně laděný román Veniss Underground (2003, česky 2006) i pro následující trojici textů z prostředí města Ambra, která vrcholí právě knihou Finch. Příběh o řešení tajemného případu ve městě ovládaném cizí civilizací houbovitých stvoření přezdívaných šeďáci sice není tak důsledně postaven na kontaktu člověka s neuchopitelnou jinakostí, jako se to děje v trilogii Jižní zóna, ale i tady autor používá podobný princip postupného propracovávání se do čím dál hlubšího podloží jak hlavních postav, tak prostředí – ani v jednom případě se však nedobereme k žádnému klíči, který by nám umožnil se jich myšlenkově zmocnit. Město Ambra i detektiv John Finch mají hlubokou a spletitou minulost uloženou pod aktuálním povrchem v několika vrstvách. Právě toulání touto paměťovou geografií je jádrem všech VanderMeerových románů. Finch, jehož celkem primitivní vyprávění jinak následuje nejprovařenější klišé noirových dramat, kde hrdina postupuje v ději buď tak, že jde na místo, které mu někdo doporučil jako důležitou stopu, nebo ho někdo někam unese, je v tomto ohledu až průzračný příklad.

Kontakt dvou odlišných civilizací

Zásadním prvkem VanderMeerových knih je přitom prostředí. Jestliže jeho kolega z žánrové škatulky new weird China Miéville by se mohl označit za fantastického sociologa, jehož postavy jsou (často i v čistě fyziologické rovině) pojaté jako produkty složitých sociálních vztahů, pak VanderMeer je environmentalista. Povaha a nálady jeho hrdinů vycházejí přímo z konkrétního životní prostředí, ve kterém se pohybují. Vždycky je to zároveň prostředí, které je nějakým způsobem živé, samostatně se vyvíjející, možná dokonce nadané vlastní vůlí. V případě loňského románu Borne (česky 2019) je dokonce personifikované v titulní postavě biotechnologického mutanta. Ve Finchovi podobně fungují šeďáci, kteří ovládli město Ambra a postupně ho mění ke svému obrazu.

Jádrem románu jsou právě popisy soužití protagonisty s proměňujícím se ekosystémem města. Je přitom jasné, že výsledkem má být krajina přizpůsobená životním podmínkám houbovitých šeďáků, ale naprosto cizí a ne­obyvatelná pro člověka. Šeďáci jsou přitom prezentováni jako forma života, která se radikálně liší od člověka už na naprosto základní tělesné úrovni. Ve druhé polovině knihy se pak intenzivněji objevuje motiv migrace, stěhování civilizací a utváření nových domovů uvnitř exilu. VanderMeer ale nepíše metaforu těchto společenských fenoménů. Namísto toho je převádí na rovinu vztahů mezi živočišnými druhy, hypotetických kontaktů dvou civilizací s odlišnou biologií. Stejně jako jeho pozdější knihy nás i Finch nutí stavět se do pozice, kdy přestáváme být „pány tvorstva“ a žijeme v sousedství výrazně odlišných životních forem.