Spřízněny divokostí

Po přečtení mého debutového románu Pałówa (2000) mi profesorka Janion řekla: „Jste divoká.“ A je to nejkrásnější kompliment, jaký jsem kdy slyšela. Janionovské kategorie „divokosti“ a „jinakosti“ jsou mi velmi blízké a představují pro mě stěžejní poselství. Jak jen lituji, že jsem nestihla navštívit tuto význačnou vědkyni v poslední etapě jejího života, jejž zasvětila nejzásadnějším otázkám existence. Ještě jednou tak vstoupit do jejího varšavského bytu na Niemcewiczově ulici jako tehdy, v devadesátých letech, kdy jsem tam pobývala během psaní doktorské práce, jejímž tématem byla ve velké míře právě Maria Janion. A kvůli jakémusi nedorozumění s nakladatelstvím jí nebyl dedikován můj román Inna od siebie (Jiná než ona sama, 2016), byť byl inspirován především její prací. Profesorka Janion neboli profesorka Misia, jak se jí také říkalo, velká znalkyně literatury a kultury, odbornice na romantismus a žena s velkým Ž, zemřela 23. srpna ve Varšavě ve věku 93 let. Zemřela ve svém bytě zaplněném knihami a papíry, s knihou v ruce tak, jak si to přála. Neměla manžela ani děti, její rodinou byli studenti, studentky, přítelkyně. Nerozlišovala mezi prací a životem, život byl prací, práce životem – dnes je to představa stále více atraktivní. Protože žijeme­-li vášní, ne­­očekáváme žádné „padla“, dovolenou, důchod.

Vampyrizace Marie Janion

Disertaci jsem psala o diskursu New Age, mimo jiné právě v pracích Marie Janion. Původně se měla týkat seskupení gdaňských básníků Nowa Prywatność v sedmdesátých letech. Můj profesor mě ale upozornil, že o něm nemohu psát, neuvědomím­-li si vliv profesorky ­Janion, která v době zásadních politických změn v Polsku a v Evropě inspirovala gdaňské prostředí a připravila pro tyto změny intelektuální půdu. Coby zapálený konstruktivista, usilující o empirické hledisko v literární vědě, o ní mluvil trochu jízlivě, pominu­-li úctu k její tvorbě. A navíc byl do morku kosti pozitivistou a „své“ období miloval; ona milovala romantismus. Zcela odlišně chápali úkoly humanitních věd. Profesor věřil, že na její takzvanou emotivnost, „ženský“ způsob vědecké práce, budu pohlížet s odstupem. Nešlo přitom o běžné naučné knihy: byla to filosofická pojednání a zároveň krásná literatura plná sugestivních a nezapomenutelných metafor a obrazů, kulturních odkazů a erudice, psaná s pravou vášní, o intelektu nemluvě. Janion analyzovala, ale i odhalovala v nich sebe samu, vlastní perspektivu, místo, z něhož promlouvá. K tomu ostatně vždy nabádala své studenty i studentky. Došlo mi, že to, co a jak ona vědkyně píše, mnou zachvívá mnohem víc než knihy německých slavistů, byť ctím jejich řemeslo.

Ale tohle byl úplně jiný svět! Ponořila jsem se do něj a Janion se stala mou duchovní školitelkou. Propadla jsem „vampyrizaci“, jak to nazývají její studentky. Janion byla neobvyklou učitelkou, mladé lidi přitahovala, jelikož je brala vážně, viděla je. Vyžadovala i dávala nekonečně mnoho. Učila nás odvaze, nezávislosti myšlení, kladení otázek, revoltě, odhodlání. V doktorské práci jsem nahlížela jisté souvislosti mezi myšlením profesorky Janion a duchovním hnutím New Age, které se zasloužilo o změnu kulturního paradigmatu na Západě, o návrat k holistickému pohledu na svět – mimo jiné i k propojení intelektuálního pohledu s intui­tivním. Cílilo k interdisciplinaritě, k celostnímu pohledu na svět, k hledání vztahů mezi různými oblastmi kultury, umění, vědy, mystiky, náboženství, existence. I proto zkoumalo kolektivní podvědomí, začarované v legendách, pohádkách, mýtech, v lidové i „vysoké“ kultuře. Směřovalo k prolomení hradby mezi světem lidí a duchů, mezi všedností a metafyzikou, podmětem a předmětem poznání, tím, co je lidské, a tím, co je božské, a nakonec mezi kanonickými texty a texty zapovězenými, zapomenutými. O duchu mluvila spíše metaforicky, ale tíhla k duchovnosti vzdálené zkostnatělým formám náboženství.

New Age je hnutí silně rozmanité, rozléhá se od intelektuálních povrchností až k hlubokým a smysluplným konceptům duchovně­-společenské přeměny – a právě tam lze uvažovat o souvislosti s myšlením Marie Janion.

Podivínská a malebná stvůra

Tak započal můj příběh s Marií Janion. Fascinovala mě její sedmidílná série Transgresje (1981–1988), kterou v rámci pověstného semináře vydávala společně se studenty (mimo jiné Stefanem Chwinem a Stanisławem Rośkem). Byla pro mě jako zjevení. Mluvily jsme například o šílenství, které význačným postavám připisovala společnost prosazující průměrnost, o jejich „kolonizaci“, „odschopnění“, o represivních činech nejrůznějších institucí (rodiny, církve), o takzvaných mučednících existence, těch divných, „divokých“, žijících si po svém, mimo jiné o Marii Komornické neboli Piotru Włastovi, o němž jsem později napsala habilitační práci a již zmíněný román Inna od siebie. Kousnutí od Marie Janion nepřestávalo působit.

Koneckonců sama Janion byla „jiná“, od dětských let byla považována za divnou a později za podivínskou, jak vypráví v knižním rozhovoru s Kazimierou Szczukou (Transe, traumy, transgresje, 2012). Ve škole měla velké problémy. Od mládí, které strávila ve Vilniusu, žila vlastní vášní, na první z dochovaných fotografií můžeme vidět odhodlanou holčičku s balonem a holí, kterou patrně nedala z ruky. Vyhledávala tamní společnost periferie, ráda se „hrabala ve špíně“ a posléze hltala jednu knihu za druhou. V rozhovorech se nazývá „divokým dítětem“ čili někým, kdo ještě udržuje kontakt se sebou samým, neovlivněným výchovou, kulturou, procesem socializace. Vypráví to s ironií a sebeironií sobě vlastní a nešetří ani Szczuku, svou bývalou studentku, kterou s humorem obviňuje, že ji chce zobrazit jako „malebnou stvůru“ a její byt jako jeskyni „starého blázna“. Číst tyto pasáže byla ohromná úleva pro všechny, kteří se vždy cítili jiní a nepochopení. Je třeba zmínit, že Janion, jak sama zdůrazňuje, měla naštěstí milující matku, která nikdy neprotežovala jejího bratra, a pokud jde o vzdělání, věřila, že její dcera dosáhne velkých věcí. To jistě rovněž sehrálo v jejím životě důležitou roli.

Strhávání závěsů

Právě díky Marii Janion jsem pochopila, v čem spočívá nebezpečí medikalizace duševních konfliktů: člověk se zbaví (je zbaven) psychické nemoci, která by ovšem – nebýt zahlušena – mohla vést k zásadním životním změnám. Dočetla jsem se v nich o úskalích medicínské „léčby“ člověka z pátrání po smyslu života, z existenciálního hladu. Dovedla mě ke „galejníkům křehkosti“, těm, jež se nespokojí s pouhou povrchovou, správnou „biografií“, kteří ji zušlechťují v „existenci“, jako právě Maria Komornicka nebo Stanisława Przybyszewska. Fascinuje mě kopání do hloubi, hledání zne­uznaných pravd, „strhávání závěsů“, analýza polských národních mýtů, polského kolektivního podvědomí, toho, co v polské společnosti funguje vskrytu, co je zlé, bolestné, hledání upírů (ať už lidových nebo moderních – vampýrů), démonů, mrtvol schovaných ve sklepení. Ne nadarmo Janion milovala romantismus a četla díla francouzská a německá, světovou literaturu plnou vášně. Názvy jejích knih mluví za vše: Wobec zła (Vůči zlu, 1989), Kobiety i duch inności (Ženy a duch jinakosti, 1996), Wampir. Biografia symboliczna (Upír. Symbolická biografie, 2002), Bohater, spisek, śmierć. Wykłady żydowskie (Hrdina, spiknutí, smrt. Židovské přednášky, 2009). Její studentky, jež v ní viděly guru, zdůrazňovaly, že se narodila na Štědrý večer, že nás určitým způsobem „vykupuje“. Dříve jsem ono vykoupení vnímala s přivřeným okem. Dnes už jej chápu. Janion nás vykupuje z toho, co je nevyslovitelné, popřené, zakleté, co nás nabádá k temnému, skrytému, démonickému žití. Tím, že to pojmenuje, nalezne správný výraz, obraz, metaforu, vytahuje na povrch nevědomé znalosti, z emocionálních záchvěvů činí rozumovou činnost.

To, co učila profesorka Janion, je tak hluboké, že to nelze politicky zneužít pro účely krátkodobých válek, nenechá se to podmanit ani myšlenkově okleštit. Někteří to zkouší, ale její názory odolávají. Nikdy nebojovala proti něčemu, ale za něco, vytvářela atmosféru svobodného myšlení, ze své podstaty nepřátelskou vůči veškerým dogmatům a totalitarismům. Neschovávala se za povrchní politickou korektnost, nýbrž ctila a vytvářela kontexty kultury, kategorie, které pomáhají interpretovat přítomnost v jejích nejhlubších základech a zachovávat společenskou odpovědnost bez nenávisti nebo opovržení.

Ve skutečně výjimečné době – v sedmdesátých a osmdesátých letech – působila na výjimečném místě – v Gdaňsku; v univerzitním prostředí v době reálného socialismu zevnitř podrývala v podstatě represivní struktury, když učila ostatní kritickému myšlení, sebeuvědomění, úctě ke svobodě – čili vlastně k „divokosti“. Podle mého názoru má dnes právě takový způsob ovlivňování světa, takový způsob boje, šanci na úspěch.

Autorka je spisovatelka a literární vědkyně.

Z polštiny přeložil Tadeáš Dohňanský.