Tu krávu mi uřkli pullmannovci!

Co začalo jako nejapný pokus o sebezviditelnění potomka jednoho významného českého spisovatele, se během prázdnin proměnilo v pravidelně přiživovaný hon na poněkud chimérické čarodějnice. K nekonečné sérii otevřených dopisů se přidala kauza „cenzury“ úvodní kapitoly chystané knihy Ladislava Kudrny a Františka Stárka ze strany Ústavu pro studium totalitních režimů a „recenze“ šéfredaktora serveru Forum24 Pavla Šafra na jednu kapitolu knihy Dějiny Česka (2019). Nový rozměr vše nabralo, když známý akademický plagiátor Martin Kovář udělal rozhovor s historikem Petrem Blažkem pro server Info.cz. Tam poprvé zazněla slova o studentech, kteří jsou na Filozofické fakultě pronásledováni revizionisty. Na tuto linii navázal historik Ladislav Kudrna, který se v pře­dlouhém rozhovoru s Pavlem Šafrem rozhodl mimo jiné poodhalit hrůzovládu revizionismu na FF UK.

Atmosféra strachu

Rozhovor s Kudrnou je, při vší úctě k otevřeným dopisům bývalého ředitele mediálního koncernu firmy Penta, asi tím nejbizarnějším příspěvkem k celé kauze. Kudrna mimo jiné prohlašuje, že na Filozofické fakultě „panuje atmosféra strachu“ a „revizionismus“ se tam stal „povinným pojetím moderních českých dějin“. Od kolegů prý ví, že „u zkoušek se vyžaduje právě tento pohled na komunismus“. Navazuje tím na Blažkovo konspirační teoretizování, ale ani od něj se nedozvíme, kdo konkrétně se mu svěřuje. A chtít po nich, aby odhalili zdroj těchto obvinění? Vždyť by dotyční přišli o místo a jiné by nejspíš nenašli, protože chapadla této chobotnice vedou daleko! Inu, co dělat, Kudrnovi důvěrníci se tak nejspíš budou dál přemáhat a „zamlčovat historii“, ne každý je Jan Hus.

Že ovšem v jádru nejde o spor historiků, ale spíš o mediální kampaň, je patrné ze zmíněné Šafrovy „recenze“ kapitoly z Dějin Česka, kterou napsal Michal Pullmann s Matějem Spurným. Ani Šafr, ani divadelní vědec Vladimír Just, který v souvislosti s inkriminovanou kapitolou napsal oběma spoluautorům otevřený dopis, nejen že se neobtěžovali přečíst si knihu celou, ale ani se nepozastavili nad tím, že jedním z jejích editorů je Ivan Šedivý. Tento historik se už v půlce léta na serveru Echo24 vymezil vůči „levicové historiografii“. Ve svém článku přišel mimo jiné s myšlenkou, že „postkoloniální koncept dějin“ je vyjádřením „empatie k teroristickým organizacím“. Kuriózní je, že tento originální myslitel vede na údajně revizionismem prosáklé Filozofické fakultě Ústav českých dějin.

Takovými detaily, jako jsou fakta, si ale teoretici „pullmannovsko­-neomarxistického“ spiknutí nehodlají kazit den. Nezáleží ostatně na tom, jestli se někdo skutečně spikl či existují­-li nějací empiričtí spiklenci. Spiknutí je, jak známo, objektivní kategorie, a „revizio­nisté“ jsou objektivními narušiteli té správné generální linie českých dějin.

Trockisté, zinovjevci, pullmannovci

„Je náhoda, že se za ně [revizionisty] jako jeden ‚muž‘ staví Haló noviny nebo obskurně levičácký plátek A2 Alarm?“ ptá se Ladislav Kudrna. Jméno Pullmann se však během léta v Haló novinách objevilo v jediném sloupku, v A2 se kauze věnoval pouze – spíše smířlivý – komentář Petra Fischera a ani tři texty na Alarmu se ani náhodou nemohou rovnat pozornosti, kterou kauze věnuje „obskurně pravičácký plátek“ Forum24.

Že se tady honí čarodějnice, začalo být jen těžko popiratelné ve chvíli, kdy se právě na stránkách Fora24 objevilo slůvko „pullman­novci“. Nutkání vytvářet skupinová označení nepřátel z příjmení politického oponenta naznačuje, co si představit pod „spiknutím neomarxistů“, jehož existenci vyvracel historik Vítězslav Sommer na webu Alarm snad až příliš racionálními argumenty. Když čteme Šafrovu formulaci „takzvaná revizionistická skupina historiků vedená děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem“, jen těžko si nevybavit obraty jako „trockisticko­-zinovjevovské teroristické centrum“ ze sovětských čistek třicátých let. Doslovně se tu naplňuje Nietzscheho dictum: „Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou.“

Mediální humbuk zakrývá, že ve skutečnosti se žádná dramatická revize neodehrává. Nikdo nepochybuje o tom, že komunistický režim byl diktaturou. Terčem kritiky je nanejvýš jednostranný nárok, že jde o jedinou pravdu, kterou o této éře potřebujeme znát, případně tvrzení, že represivní povaha režimu znamená, že se v té době nemohlo žít spokojeně nikomu jinému než tomu, kdo je hoden morálního odsouzení. Polovina československého disentu by přitom tuto interpretaci nepřijala. Blažek s Kudrnou navíc podléhají přesně tomu předsudku, z něhož obviňují Pullmanna, a svou osobní zkušenost z doby komunistické diktatury přetvářejí na obecnou „pravdu o komunismu“. Nehledě na to, že fetišizace archivů, kterou se v celé kauze opakovaně operovalo, je v případě postojů společnosti k režimu v době normalizace poněkud nemístná. Značná část populace si své postoje z té doby pamatuje, a nepotřebuje tedy hledat svědectví o vztahu režimu a společnosti v Archivu bezpečnostních složek. Tam beztoho najdeme právě jen perspektivu bezpečnostních složek – a považovat ji za spolehlivou by bylo zhruba podobně nemístné jako věřit, že pravdivý obraz české radikální levice získáme z policejního spisu k takzvané akci Fénix.

Represe proti každodennosti

Není nic zvláštního na tom, že každý velký historický zvrat má vítěze a poražené. Letní vzplanutí českého mediálního prostoru ke staré lásce – vulgárnímu antikomunismu – ale působí, jako by se za ním skrývala touha po návratu k tomu, co bylo téměř oficiální pravdou v devadesátých letech, že totiž po roce 1989 žádní poražení nebyli. Není ve skutečnosti tohle ta pravda, která byla – naštěstí – revidována?

Navzdory patetickým obratům otevřených dopisů se tento konflikt neodehrával jako příslovečný spor paměti a dějin o nic víc než jako spor o metody, archivy či teorie. Ústřední otázka zní, jakým způsobem na minulost vzpomínáme a jak bychom na ni vzpomínat „měli“. A tato otázka se spíše než archivních materiálů dotýká naší včerejší a dnešní identity. Bývalá disidentka Hana Marvanová v knize rozhovorů Vítězové? Poražení? (2005) mluví o tom, že jako dítě v Bruntálu si vůbec nebyla vědoma, že komunistický režim má nějaké odpůrce; s protirežimními postoji se setkala až ve třetí třídě gymnázia po příchodu do Prahy. A celá řada rozhovorů z knihy Obyčejní lidé…?! (2009) ukazuje, že zvlášť v menších městech k této konfrontaci nemuselo dojít nikdy. Zároveň ale toto konstatování nijak nezpochybňuje represivní povahu režimu ani statečnost lidí, kteří se s ním rozhodli pustit do křížku.

Ve skutečnosti právě urputné prosazování výhradně „represivního“ pohledu vyhrocuje konflikt různých pamětí a usnadňuje pozici těch, kteří na rozdíl od údajných revizionistů skutečně touží po relativizaci represivní stránky období komunistické diktatury („Přece celé generace nežily nadarmo!“). Přitom lze těžko popřít, že se lidé i mezi lety 1948 a 1989 snažili žít svůj život pokud možno co nejspokojeněji, a není důvod pochybovat, že se to mnohým z nich dařilo. Většina z nás zná ze své rodiny jak příběhy o obtěžování, či dokonce represi, tak nostalgické vzpomínky na krásné mládí na státním statku v padesátých letech.

To je možná ten nejpádnější důvod, proč je celý spor mezi revizionismem a represivní interpretací naprosto zbytečný. V naší společnosti zůstávají vzpomínky na éru komunistického panství ambivalentní a víceznačné. Každé nostalgické zasnění televizní divačky nebo diváka u Plechové kavalérie, Chalupářů nebo Popelky navíc dělá pro relativizaci předlistopadové éry víc než všechny takzvaně revizionistické texty dohromady. V této konkurenci je pochopitelné obtížné a patrně i frustrující pokoušet se prosadit represivní narativ. I proto bychom měli usilovat o překonání perspektivy dějin psaných vítězi a mluvit o předlistopadovém období takovým způsobem, aby zazněla jak pravda represe, tak pravda každodenního hledání spokojenosti.