Vezmete nás s sebou?

Na budoucnost býval spoleh. Za starých dobrých progresivistických časů stačilo věřit v člověka a budoucnost byla zářná. Humanistická víra v budoucnost spočívala na předpokladu, že pokud je člověk v jádru rozumný a dobrý tvor, všechno ostatní se zvládne; přírodu si zčásti podrobíme cílenými zásahy, zčásti ji naopak ochráníme před destruktivností těchto zásahů. Tento předpoklad je dnes demaskován jako antropocentrická iluze. Problém se pak ještě prohlubuje rozvojem umělé inteligence. Budoucnost už tak nemůžeme vnímat jen jako dílo člověka, které bychom někdy mohli mít plně pod kontrolou.

Je to právě svébytnost a nepředvídatelnost přírodních a technologických systémů, nikoli jen ideologická nadvláda neoliberalismu, co dnes brání přesvědčivému comebacku „skutečné levice“. Levice je z definice antropocentrická a optimistická. Naproti tomu budoucnost v názvu recenzované knihy je spíše znamením strachů a nejistot. A odpovědí autorského kolektivu na toto znamení není staré komunistické „jednou“, ale spíš anarchistické „tady a teď“: rizikům zítřka je třeba čelit solidaritou budovanou dnes.

Spíš nesvázaní než svazáci

Je ovšem otázka, jestli vůbec můžeme hovořit o knize. Jedná se spíš o „box set“ sestávající ze čtyř volných sešitů, z nichž každý je ještě rozčleněn podle témat. Když odečteme úvod a závěr, jedná se celkem o jednadvacet textů rozdělených do dvanácti oddílů, takže v každém oddílu jsou maximálně dva texty. Jejich příslušnost do jednotlivých kategorií je přitom dosti volná. Například oddíl Česko obsahuje toliko povídku Kláry Vlasákové, která sice patří k nejlepším momentům knihy, ale klidně by mohla být i v oddílu Práce nebo Rodina. Jeden z oddílů se zase jmenuje stejně jako celá kniha, avšak dva v něm obsažené texty se tematicky příliš neliší například od oddílů Země nebo Evropa.

Logiku se tomuto členění nesnaží vtisknout ani úvod, který je spíš osobně laděnou předmluvou, a tím méně závěr Lukáše Senfta, který na teze předchozích textů v podstatě nerea­guje. Až na pár výjimek chybí i medailonky autorek a autorů, což je u publikace usilující o generační výpověď citelný nedostatek.

Určitá nespojitost a nedůvěra k celistvosti (nebo neochota ji utvářet) má nejspíš odrážet úctu k pestrosti, individuální autonomii a pluralitě a z tohoto hlediska je boxsetová forma Budoucnosti výstižnou materializací jednoho z jejích ideologických postulátů. Fašismus ostatně pochází od slova fasces (svazek), takže je zcela v pořádku, že takzvaní neomarxisté programově publikují „nesvazek“.

Přesto se autorský kolektiv rozhodl dát knize alespoň symbolicky nějaký řád. Úvod a závěr sice plnohodnotně svou roli neplní, samotným svým zařazením a pojmenováním však sugerují, že pořadí textů není náhodné. Je­-li tomu tak, pak je v onom pořadí obsaženo jasné sdělení: zatímco v prvním sešitu používají Lukáš Likavčan a Josef Patočka antikapitalistickou rétoriku a vyzývají k hledání nové utopie, ve druhém sešitu uvažuje Jan Bittner o možné dohodě s kapitálem, protože někteří kapitalisté jsou sociálně a ekologicky zodpovědní, a v závěrečném sešitu už Matěj Metelec píše o konci utopie; ze zbývajících článků pak nabudeme dojmu, že by v zásadě stačilo, kdyby to u nás bylo jako v Německu (západním, samozřejmě).

Budoucnost je ale naštěstí mnohem více než sbírkou víceméně standardních esejů a komentářů z autorského okruhu Alarmu a Deníku Referendum. Přidanou hodnotu jí dávají silné beletristické texty a některé rozhovory, například reportáž Pospolitost, v níž se Eliška Černá věnuje dvěma ostravským bojovnicím proti sociálnímu vyloučení. Díky zapojení těchto spíš narativních žánrů vystupuje do popředí imaginace, která v každém myšlení předchází analýzu a argumentaci a která zde specificky nasvěcuje i publicistické texty. Z Budoucnosti to dělá unikátní sondu do představ a představivosti jedné generace, přesněji řečeno, jedné její části.

Stíny zneuznání

Úvod Apoleny Rychlíkové alespoň načrtává rámec celého projektu, respektive určitou generační situaci, vyjádřenou názvem textu: Tvůj Stalin se mnou nesouvisí. Autorka se v něm mimo jiné vymezuje proti antikomunistickému paušalizování a škatulkování, s nímž se v českém veřejném prostoru setkávají představitelé takzvané nové levice. Reflektuje ale i brutální polarizační dopad uprchlické krize, která levičáky, jindy podezírané z přípravy gulagů, hodila do jednoho pytle s ostatními „vítači“, kteří nechápou, že koncentráky pro migranty jsou historická nutnost.

Nevím, zda jde o záměr, ale pozoruhodný pandán k úvodnímu textu představuje příspěvek Fatimy Rahimi nazvaný Jak jsem (ne)našla svého boha, který se věnuje prožívání náboženské víry u českých muslimek a muslimů. „Afghánci, s nimiž jsem mluvila, považují islám za soukromou věc – podobně jako převážná část Evropy. Přesto jsou coby muslimové neustále nuceni svým okolím, aby ke své víře zaujímali určitá stanoviska a své náboženství veřejně hájili.“

Podobnost se situací levičáků, do zblbnutí nucených distancovat se od stalinistických zločinů, je zjevná a není náhodná. Přistěhovalci i „generace nula“ jsou, byť každý jinak, v situaci nově přišedších, usilujících o uznání. Předkládaná kniha je vlastně dokumentace přiložená k žádosti o plnohodnotné a nestigmatizující přijetí do společnosti české postkomunistické demokracie. Stávající systém totiž některé lidi vylučuje z podílu na prosperitě a sebeurčení, přičemž souvislost mezi existenčně ohrožujícím sociálním vyloučením a vyloučením údajných kryptostalinistů z veřejné debaty není jen symbolická; to druhé totiž výrazně omezuje možnosti pojmenovávat to první.

Uznání je ovšem nepotlačitelně dialektický vztah, založený na vzájemnosti. Žádáme­-li o uznání, zároveň tím sami uznáváme autoritu toho, na koho se s žádostí obracíme. Stejně tak ovšem platí, že má­-li být nově příchozí akceptován jako plnohodnotný člen společenství, nemůže se ve všem bezvýhradně podřídit a nekriticky papouškovat existující normy. Uznání by pak nemělo žádnou hodnotu, bylo by prostě jenom registrací.

Otázka je, kdo je tou autoritou, ke které se mentální rodina Apoleny Rychlíkové obrací s žádostí o přijetí. Myslím, že navzdory motivační roli generačního konfliktu zde není výlučnou autoritou „rodičovská“ generace, která v roce 1989 porazila komunismus, byť ne tak docela. Ta totiž sama usilovala a usiluje o to, aby česká společnost byla jako čerstvě příchozí uznána za plnohodnotnou součást Západu. Západu, který je tu často spíš jen abstraktní ideou, byla takto přiznána autorita, kterou česká nová levice přebírá jako něco de facto samozřejmého – a právě o tuto autoritu se opírá, když mezi řádky na adresu „devětaosmdesátníků“ říká: Tady nás máte, my jsme ve skutečnosti ta budoucnost, o kterou jste bojovali, to jenom vaše tragikomická fixace na minulost, které jste se přitom chtěli zbavit, vás nutí vidět v nás anachronická stalinčata. V krajní poloze to může znamenat i následující: Vaše uznání nepotřebujeme, jenom nás zdržujete při cestě na Západ a děláte nám ostudu, vždyť váš antikomunismus je ve skutečnosti „nejhorším pozůstatkem komunismu“ (Kateřina Smejkalová).

Tato „západnost“, ba až kosmopolitnost současné intelektuální levice představuje ovšem komplikaci v realizaci jejích inkluzivistických ideálů. Autoři a autorky Budoucnosti útokům antikomunistických gatekeeperů odolají. Mají dostatek kulturních kompetencí k tomu, aby ve veřejném prostoru, kde stále ještě občas probíhá racionální diskuse, svoje postoje obhájili a byli vnímáni jako úspěšní jednotlivci, u nichž nezáleží na původu nebo té či oné příslušnosti a orientaci. Hůře jsou na tom ti, kdo v sobě opravdu nesou návyky z minulého režimu – čistě kvůli množství roků, během nichž se v něm socializovali. Současný Západ nemusí nutně vnímat jako zlo, ale většině z nich je prostě cizí. Mnozí pak vysloveně prožívají zvláštní rozpojení času a prostoru: sice jsou lokálně zakořeněni, ale dějiny jejich zemi natolik proměnily, že se v ní svým způsobem cítí cizeji než mladí kosmopolité, kteří se ekologicky uvědoměle učí být doma spíš na Zemi než v (jedné konkrétní) zemi.

Proto má u části starší generace takový úspěch Andrej Babiš. Ne „jenom“ pro pár stovek důchodu, ale také pro uznání časoprostorově specifické, zakořeněné paměti svých voličů. Vrací lidem „motýle“. Jeho nedopatřením zrozená dada báseň není ani česky, ani slovensky, ale československy – jako by trhlina v časoprostoru na chvíli přestala existovat a místo Země stačilo mít zemi. Je otázka, zda jsme schopni vypořádat se s fenoménem Babiš nejen obligátním poukazováním na sociálně­-ekonomické příčiny jeho vzestupu, ale i doceněním příčin kulturních.

Možná se s tím ani vypořádat nelze, nicméně kulturní války nepřečkáme útěšným útěkem k představě, že jsou jen ideologickým výrazem ekonomické nerovnosti.

Naděje ve strachu

Obavy z nedostatečného uznání – či přímo zneuznání –, vedoucího k různým formám vyloučení, jsou jednou z podob strachu, který knihou prochází. Nechci tím říct, že Budoucnost je vysloveně ponurá; čtenáře mimo liberálně levicovou bublinu však podle mého názoru nejvíce osloví právě tam, kde plasticky ukazuje, čeho se autoři a autorky této generace nejvíce obávají.

Strach je téma, které získalo poněkud nízký status v době vyhrocené veřejné debaty o migraci, kdy se hrůza z invaze islamistů, lstivě se vydávajících za válečné utečence, musela vzdělanější a liberálnější části společnosti nutně jevit jako fobie, hysterie a čirá iracionalita. Nebyly ale podobné odsudky samy symptomem strachu z toho, zabývat se těmito projevy hlouběji?

Strach není nízké téma, naopak. Americký historik David M. Kennedy nazval svoji oceňovanou knihu zabývající se Spojenými státy v éře New Dealu Freedom from Fear (Svoboda od strachu, 1999), protože právě „svoboda od strachu“ byla klíčovým cílem a příslibem programu, který je dnes pro západní levici až nekriticky přijímaným vzorem.

Myslím, že solidarita, kterou potřebujeme utvářet tváří v tvář nejistotám zítřka, nemůže vzniknout bez empatie, s níž budeme navzájem přistupovat ke svým strachům. Strach nelze jen racionalisticky vysvětlovat ve snaze zcela se ho zbavit. Strach má také určitý smysl, nese určité sdělení, kterému je třeba naslouchat a porozumět, protože je v něm vždy víc než jen objektivně zjistitelné příčiny. Především nám ukazuje, co má pro nás hodnotu, o co se bojíme přijít, a co bychom si proto chtěli vzít s sebou do budoucnosti.

Autor je filosof.