Výlety do normativní dystopie

Předpona „post“, která je dnes nekriticky užívána téměř pro cokoliv, obvykle neznačí pouhou následnost dějů, ale také zkušenost předchozího. U „postpandemického“ období, do něhož bychom tak rádi vstoupili, tedy nelze předpokládat, že se bude nějak dramaticky lišit od předchozí éry. Ta však bude nahlížena skrze prožitou zkušenost celoplanetárního lockdownu, z jehož perspektivy se pomalu vytvářejí nové normativy ekologické, sociální i politické agendy. Jedním z hudebních projektů, jež bezprostředně reagují na proměňující se společenské klima, je i nová nahrávka elektronického dua Amnesia Scan­ner Tearless. Přestože vznikala již na konci roku 2019, svým vyzněním dokonale naplnila aktuální potřebu artikulovat pocity dystopické melancholie.

Přijetí apokalypsy

Témata civilizačního zániku nejsou v umění, hudbě a literatuře ničím novým. V posledních letech však přestávají být doménou sci­-fi a čím dál častěji pronikají do ­mainstreamu. Podobně jako seriál Živí mrtví (Walking Dead, 2010–2020) vynesl zombii z temné jeskyně příznivců žánrových hororů a přetvořil ji v metaforu sebevražedného hyperkonzumu, etablují se dnes obrazy zániku Země a kolapsu ekosystému jako součást narativů televizních seriálů ze života střední třídy. Seriálová sci­-fi dramata Dark (2017), Déšť (The Rain, 2018), Ledová archa (Snowpiercer, 2020) nebo Roky a roky (Years and Years, 2019) jsou příklady nových vizí budoucnosti, v níž je rozpadající se životní prostředí scénickým pozadím pro spekulace o proměnách společnosti, které dosavadní imaginace žánru science fiction nepřipouštěla.

Jak se představa temné budoucnosti v těchto dílech liší od předchozí generace dystopických příběhů? Ještě před pár lety bylo završením fikce nalezení způsobu, jak zachránit svět, a obnovení řádu. Například ve snímku Interstellar (2014) sledujeme svět v době neodvratitelné ekologické krize, jejímž vyústěním však není zánik civilizace, ale přenesení stávajícího civilizačního modelu na oběžnou dráhu jiné planety, aniž by bylo třeba cokoliv měnit na životním stylu průměrných obyvatel domku na předměstí. Aktuální vlna sci­-fi oproti tomu uvažuje o normativu krize jako o iniciační síle společenské proměny, jejímž jádrem už není obnova (kapitalistického) řádu. Hrdinové nejsou výluční jedinci, jejichž úkolem je zachránit svět, ale „běžní lidé“, kteří v novém normativu postapokalyptického světa žijí s vědomím, že obnova starého řádu už není možná. V důsledku je celkem nepodstatné, zda k obnovení světa dojde, nebo ne (ačkoliv i to se může zdařit, například díky návratu v čase a vymazání svého dosavadního bytí, jak to udělají hrdinové Dark). Podstatným se stává přijetí apokalyptického rozměru budoucí existence ve všedním životě.

Kapitalistický katastrofismus

S ohledem na tento moment se k tématu normalizované dystopie obracejí i dva nedávno publikované texty, které shodně vycházejí ze studie Kapitalistický realismus (2009, česky 2010) kulturního teoretika Marka Fishera. Odtud také pochází nezdravě často opakovaná myšlenka, že je snazší představit si zánik světa než konec kapitalismu. Václav Janoščík v celoročním kurátorském projektu Dystopický realismus v pražské Galerii Jelení i v doprovodných brožurách k jednotlivým výstavám reflektuje dystopický realismus jako výzvu k přijetí intimního rozměru dystopie, jakési dystopie všednosti, ve které je neradostná budoucnost vlastně příležitostí i výzvou – minimálně k narušení integrity současného postkapitalistického světa. U ­Janoščíka jde také o způsob, jak zaplnit prostor po zdiskreditované utopii, kterou dnes už stěží někdo může brát vážně.

Britský politolog Kai Heron v textu Capitalist Catastrophism (Kapitalistický katastrofismus), publikovaném v časopisu Roar (č. 10/2020), ovšem předkládá mnohem temnější vizi. V jeho pojetí perpetující ekologické, epidemické a ekonomické krize pohánějí motor postkapitalismu a v důsledku vedou ke vzniku nového typu globální katastrofické ekonomie a politiky. Jde o svět, který vyrůstá z ekonomiky platforem a v němž je soustavná krize příležitostí, ať už k utvrzení zavedených geopolitických vztahů nebo k využití nových typů ekonomických mechanismů, jako je třeba „guilt productivity“, tedy nadměrné a vyčerpávající pracovní nasazení v době karantény.

Kultura úpadku

Nic nezrcadlí nálady společnosti lépe než populární kultura, která je pro své masové rozšíření a globální sdílení ideálním odrazovým můstkem pro kolektivní představy o stavu světa. Podobně jako jednou z nočních můr osmdesátých let bylo vyústění studené války v nukleární holocaust, stal se pro současnou masovou kulturu upadající stav planety východiskem představ o budoucnosti. Jak ale bude vypadat kultura Heronova katastrofismu? Jak bude znít pop music tvořená pro svět, ve kterém po krizi nenásleduje obnovení řádu a rovnováhy, ale jen další krize?

Uprostřed karanténního bezčasí vyšlo letos v květnu druhé album finské dvojice Amnesia Scanner, nazvané Tearless. Nahrávka načasovaná mezi vlnu environmentálního žalu a pandemického traumatu přinesla vizi smířeného, poklidně kolabujícího světa, jehož bezejmenní aktéři uvažují o čase, který jim zbývá, aniž by nějak zvlášť usilovali o změnu svého osudu. Hostující peruánská umělkyně Daniela Czenstochowski, vystupující častěji pod jménem Lalita, na desce zpívá: „Řekli mi, že se sem už nevrátíš. Už mě nebolí, že tě ztrácím, už je mi to jedno.“ A jinde: „Čas plyne a říkám si, že mě vzduch zchladí a Země uzdraví, ale už to stejně necítím­­…“ Byl­-li vrcholem minulé desky Amnesia Scan­ner Another Life (2018) vokální vklad čínsko­-německé androgynní zpěvačky Pan, nyní je to právě Lalita, kdo dodává albu neopakovatelný, lehce zastřený, avšak naléhavě melancholický charakter. Tearless vypráví příběhy lidí, zvířat, rostlin a dalších neidentifikovatelných aktérů zanikajícího světa v akcelerovaném tempu jakéhosi totálního mashupu žánrů, v němž se kombinují taneční zvuky, latino, metal i abstraktní elektronika a který evokuje pocity žalu, únavy a vyčerpání. Jako by se množství různorodých podnětů marně snažilo přehlušit nepotlačitelný smutek. Samotné texty nepředstavují nijak ohromující literární výkony – sestávají z jednoduchých popěvků či deklamovaných hesel a vytvářejí spíše doprovodný narativ. Silný dojem autenticity zprostředkovává hlavně celková atmosféra alba.

Tearless je možné chápat i jako potměšilou reakci na hypotézy ohledně zpomalení tempa ekonomiky a výroby v době pandemie. Ano, byla tu jistá šance, že pandemie ukáže nutnost omezit požadavek nekonečného růstu. Že lze žít pomaleji, protože je přirozené směřovat k osobnějším a hlubším prožitkům. Tearless ale naznačuje, že táhlé niterné pocity je možné prožívat jako spodní proud nezastavitelného tempa, nebo spíš jako důsledek vyčerpání z něj. V tomto smyslu je nové album Amnesia Scanner výpovědí o tom, že současná akcelerace se nedá zastavit, pouze se můžeme nechat unavit. Na rozdíl od komplexních sci­-fi narativů v literatuře či filmu nepřinášejí abstraktní hudební nahrávky pro podobné spekulace tolik jednoznačných podkladů. Jisté však je, že svým vyzněním ­Tearless zapadá do univerza nové populární kultury úpadku, která naplno využije témata nezadržitelného zániku a rozvine je do ornamentů a koloratur, do další úrovně tance na ruinách civilizace.

Autor je umělec a pedagog Centra audiovizuálních studií FAMU.