Výlety do oblasti paměti

Nedávno vydaná práce známého medievisty Martina Nodla obsahuje různorodé texty od odborných příspěvků, zabývajících se například středověkými mory nebo testamenty, až po obecnější a provokativnější úvahy o podstatě a směřování české historiografie. Do publikace byl zahrnut i Nodlův kontroverzní příspěvek ze sjezdu historiků v Hradci Králové v roce 1999, v němž autor žádal razantnější zúčtování s „relikty“ normalizace v historické obci. V mnoha textech se objevuje také volání po prohloubení kontaktů tuzemského dějepisectví se zahraničními vlivy, kritika neprůhlednosti grantového systému nebo státní politiky v oblasti vědy a výzkumu. V knize se lze setkat i s Nodlovou reflexí význačných osobností světové i české historiografie – Fernanda Braudela, Georgese Dubyho, Bronisława Geremka, Františka Grause nebo Josefa Polišenského.

Politika paměti

Motivem Nodlových textů jsou například otázky vztahující se k historické paměti, včetně období státního socialismu. Jako jeden z kardinálních problémů tuzemského dějepisectví vidí Nodl nedostatečnou reflexi normalizačního období ze strany historiků, kteří v tomto období započali svou kariérní dráhu. Jeho příspěvek však v sobě nese příliš zevšeobecňující a moralizující přístup, navíc s ageistickým podtónem, s nímž na konci devadesátých let třicetiletý historik mistroval předchozí generaci. Setkal se tehdy s ostrou reakcí historika Petra Čorneje, a dokonce i Nodlova generačního souputníka Martina France, který se s takto schematickým obrazem normalizace v historické obci odmítl identifikovat.

„Výlety“ medievisty Nodla do oblastí paměti dvacátého století jsou přitom poněkud problematické. Srovnávání paměti holocaustu a paměti komunismu ani otevření tématu postmoderního a konstruktivistického přístupu k dějinám u něj k žádným silným závěrům nevede. Některá tvrzení jsou zavádějící tam, kde vstupuje do role právního interpreta. Podle něj například „v české společnosti z hlediska práva platí zákony, které zakazují v přítomnosti a budoucnosti šíření komunistické ideologie (zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993), avšak v praxi není tento zákon naplňován“. To prý vede i k tolerování pravicového extremismu a neonacismu. Zmíněný zákon je však pouze deklaratorní normou, z níž bezprostřední právní konsekvence nevyplývají, podobně jako třeba nesmyslný zákon o Benešových zásluhách o stát.

V několika pasážích ovšem Nodl dobře popsal neblahý vliv, který měla oficiální ideologie marxismu­-leninismu v normalizačních letech na historické bádání. Formální zaštiťování státní ideologií a příklon k faktografickému psaní, oproštěnému od teoretických koncepcí, je dodnes neduhem soudobé historiografie. Některé západní dějepisecké koncepty (například fenomén vytváření i zakrývání kolektivní paměti) dokáže autor umně aplikovat na historii středověku. Ukazuje, jakým způsobem tato politika paměti – například využívání přemyslovské dynastické tradice a světeckých kultů Karlem IV. – kráčela ruku v ruce s ničením paměti (damnatio memoriae), které se týkalo například škrtání v kronikách nebo vzpomínek na středověké „heretiky“: mezi takové akty patřilo třeba i vysypání Husova popela do Rýna.

Husitství jako místo paměti

Jedním z častých námětů Nodlových úvah je období husitství, na které se dokáže podívat z nezvyklých perspektiv. Zabývá se například chápáním Husova odkazu v českém katolickém dějepisectví na počátku dvacátého století. V něm převažovalo chápání Husa jako heretika, zároveň byl ale v národoveckém a obrozeneckém duchu posuzován i buditelsky. Katolická historiografie se tak vymezovala i vůči německému liberálnímu historikovi Johannu Loserthovi, který viděl v Husovi pouze epigona Viklefova učení.

Nosná je také Nodlova reflexe levicové historiografie, která se v meziválečné republice k husitství vztahovala (komparace textů Záviše Kalandry, Jana Slavíka a Kurta Konrada). Zatímco Pekař chápal husitství jako „vzedmutí gotické zbožnosti“, tito autoři jej vnímali v rovině mnohovrstevnatého sociálního konfliktu. Nodlovy historické úvahy však i v tomto tématu mohly zajít mnohem dále – zmíněné práce jsou vykládány spíše z hlediska imanentního vývoje historiografie než ve vztahu k tehdejším politickým sporům a zápasům. Politická aktualizace husitství v prvorepublikovém období často souvisela s levicovým utopismem, snahou o probourání stávajícího hospodářského a politického řádu. V poválečném období pak byl husitský odkaz Zdeňkem Nejedlým naopak petrifikován v ideologické formě jako opora tehdejšího režimu.

Poměrně obšírnou pozornost autor věnuje také historiku Františku Grausovi, který se z dogmatického marxismu padesátých let propracoval ke strukturalismu a antropologickým podnětům historické školy Annales. Právě tato snaha hledat v přítomnosti stopy historických představ, konstruktů a stereotypů jistě patří k největším přednostem Nodlových textů.

Autor je historik.