Hábův mechanický betlém

Režisér Michal Hába v Městských divadlech pražských, konkrétně na scéně Divadla Komedie, uvedl jevištní úpravu série investigativních reportáží Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce z roku 2018. V pásmu podobném leporelu – ale ještě spíše mechanickému betlému, kde je důraz kladen zejména na vyobrazení většiny řemesel – protřepává jak pozice vlastní, tak publika, osobní nebo právě pracovní.

Tématem je zde práce jako privilegium, práce jako droga (návyková a životu nebezpečná), práce jako povinnost a existenční nutnost. Práce jako hodnota, práce jako ohodnocení. Práce jako životní obzor. Zbytečná práce jako současný trend. Jedním z leitmotivů Hábovy vize Hrdinů kapitalistické práce je proto potřeba motivovat publikum, ale i aktéry zapojené do realizace divadelního představení včetně jevištního technika, garderobiérky a biletářky, k uvažování nad vlastním působením na poli práce. Střípky z reportáží Uhlové, kousky rozhovorů například z DVTV, a to nejen s novinářkou samotnou, zde slouží jako pobídka kriticky zhodnotit podmínky, v nichž pracujeme my všichni, nejen ti, o nichž Uhlová píše a mluví. Cílem inscenace je zkrátka inspirovat ke kultivaci prostředí, jehož jsme součástí.

Obžaloba drůbežárny

Od levicově orientovaného média se v tomto případě dost možná očekává, že inscenaci přijme kladně, protože splňuje jeho ideové pozice. Jenže Hrdinové kapitalistické práce skutečně jsou vynikající inscenací. V gardu režijně dramaturgické ekvilibristiky nemají u nás v samozřejmosti, s jakou se nakládá s takto komplikovaným materiálem, obdoby. Představení je – stejně jako většina Hábových projektů – opatřeno vlastním, autorským komentářem. Klíč k otřesným svědectvím Uhlové režisérovi paradoxně poskytl jarní koronavirový výpadek. Inscenaci dotváří kontrastní reprodukované promluvy herečky Barbory Mottlové, která z piedestalu obrazovkou prověřené hvězdy sestoupila mezi „obyčejné“ lidi – za pokladnu nákupního řetězce. Zatímco Uhlová hovořila o vyčerpávajících podmínkách, Mottlová si nemohla existenci za pokladnou vynachválit. Pro Hábu je tento střet klíčovým momentem, kdy se „ušlechtilé“ setkává s „pokleslým“.

Deklarativní až popisné pasáže se v průběhu hry motivicky rozvíjejí a slova mění svůj význam. Hábův oblíbený „kapitalismus“ – nespočetněkrát jmenovaný Daliborem Bušem uvězněným v inscenaci Hráč v brněnském divadle Husa na provázku v kostýmu kuřete – je najednou zástupným slovem pro obžalobu „celé drůbežárny“. Symboly nejsou pouhými nenápadnými narážkami, metaforickými zkratkami. O jednotlivých společnostech, kde se Uhlová nechala zaměstnat, se mluví zcela otevřeně. Čtveřice performerek (Johana Schmidtmajerová, Vanda Šípová, Halka Třešňáková, Ivana Uhlířová) zalitá světlem neonového nápisu Hrdinové kapitalistické práce tančí mezi obchodními značkami provinilců a postupně název dekomponuje. Tak jako se rozbíjí perspektiva pohledová, bortí se i perspektiva jakékoli zářné budoucnosti.

Dokud nepadnou

Premisou inscenátorů je potřeba mluvit o vážných věcech s potřebným nadhledem. Přes závažnost tématu se vyhýbají citovému vydírání a zároveň je formou inscenace nebanalizují. Stavějí publikum před hotovou věc – před život za hranou jakéhokoli kompromisu. Čtyřčlenný chór performerek doplněný o Hábova dvorního skladatele Jindřicha Čížka, který do jeho inscenací pravidelně vchází ve zcizujících intervencích, vyslovuje repliky bezpříznakově, s jasným odstupem. Čím důsledněji ale hra stírá z textu tíživost a mění promluvy v travestii, tím více posiluje jeho účinky. „Jak se k takovým svědectvím postavit a jak je vstřebat?“ ptá se režisér sebe i těch, co s ním Hrdiny kapitalistické práce znovu „čtou“. Tu nejtěžší část celého problému totiž člověk neschytá v sedadle při sledování hry, ale vzápětí, když vstane a spokojeně se rozejde domů. Hába nenabízí ani systémové řešení, ani úlevu. Příběhy svých „hrdinů“ nechává otevřené. Nesvírají dramatický oblouk. Hrdinové pouze kráčí vpřed – dokud nepadnou.

Autor je divadelní kritik.