český literární kánon po roce 1989

Po kánonu světové literatury po roce 2000, který jsme vám v A2 předestřeli před dvěma lety, jsme se tentokrát pustili do poněkud ožehavějšího záměru: nastínit český literární kánon uplynulých tří desetiletí. Většina z nás je v tomto ohledu poznamenána školní výukou. Avšak obecně sdílený školní kánon až na výjimky končí před rokem 1989. Pro podzimní literární přílohu, kterou najdete v tomto čísle, jsme tedy sestavili vlastní seznam klíčových knih posledních třiceti let. Pochopitelně se tak dostáváme na nejistou půdu časovosti a osobních preferencí. Kánon je navíc problematická kategorie i proto, že souvisí s autoritou. Jak se ale dozvíme v eseji Jakuba Vaníčka, je zde „především proto, aby nám vytyčil mantinely, v rámci nichž jsme schopni či ochotni spolu mluvit“. A právě o diskusi jde především. Zatím jediným „oficiálně“ kanonizovaným polistopadovým dílem je román Sestra Jáchyma Topola – alespoň pokud se řídíme „kanonickou“ edicí Česká knižnice. Jejího editora Jiřího Flaišmana jsme se ptali na principy výběru jednotlivých titulů i na začleňování děl z nedávné minulosti. Martin Lukáš píše o sedmi hodnotách české poezie uplynulých třiceti let, Pavel Kořínek vybírá komiksy, které by měly přetrvat, Ondřej Slačálek se zamýšlí nad čtyřmi formativními levicovými esejisty a neopomněli jsme ani dětskou literaturu. Přes všechny výčty přitom sdílíme názor, že „kánon je především pohyb“. A toho není v tuzemském literárním provozu nikdy dost.