Acidový komunismus

Když v lednu 2017 spáchal filosof a kultur­ní teoretik Mark Fisher v osmačtyřiceti letech sebevraždu, zůstaly po něm nejen knihy a články, ale hlavně četné blogové zápisky. Tiskem dosud nevydané texty vyšly o rok a půl později v impozantním osmisetstránkovém souboru K­-Punk (2018), pojmenovaném podle Fisherovy bloggerské přezdívky. Na konci knihy čekalo čtenáře překvapení – ani ne dvacetistránkový fragment díla, na kterém autor zjevně pracoval v posledních letech života. Zájem vzbuzoval už jeho název Acid Communism (Acidový komunismus; česky vyšla ukázka v Živlu č. 40/2020). Tento provokativní termín, spojující marxis­tické myšlení s psychedelickými zážitky, si Fisher sice vypůjčil od svého kolegy Jeremyho Gilberta, ale teprve jeho rozpracování ve zmíněném fragmentu ho dostalo do slovníku současné teorie. Dnes je tomuto konceptu věnována populární facebooková stránka, berlínský festival Club Transmediale tématu acidového komunismu vyčlenil zvláštní diskusní sekci, v přípravě je sborník textů a nedávno vyšel první román inspirovaný právě tímto pojmem – próza Eminent Domain (Zvláštní oblast, 2020) britského spisovatele Carla Nevillea načrtává alternativní dějiny, v nichž Velká Británie na konci sedmdesátých let odmítla neoliberální politiku Margaret Thatcherové a zavládl v ní socialismus s velmi liberálním přístupem k drogám.

Fishera vždy zajímaly vyostřený individualismus a narůstající nerovnost jako zásadní body zlomu v poválečném uspořádání západní společnosti, jež přešla od sociálního smíru k neomezené nadvládě trhu a nakonec k patologii pravicového populismu. Odkaz emancipačních hnutí šedesátých let, usilujících o svobodu a rovnost pro všechny, je dnes už vesměs zapomenut, ne­-li vysmíván. Podle Fishera ale nejde o to se k ideálům této éry vracet, důležitější je rozkrýt způsob, jakým je pravice dokázala vymazat z veřejného povědomí. Fragment Acidového komunismu začíná poznámkou, že poslední čtyři dekády jsou ve znamení vymítání idejí šedesátých let. A přesto se „přízrak světa, který by mohl být skutečně svobodný“ neodbytně vrací. „Místo abychom se snažili kapitál porazit, měli bychom se zaměřit na to, co musí vždy zneviditelňovat a zakrývat: na kolektivní schopnost produkovat, pečovat a užívat si,“ píše Fisher.

Acidový corbynismus

Současná kritická teorie, ale i ­popkultura nicméně ke kontrakultuře šedesátých let nezřídka chovají větší či menší despekt. Obzvlášť v Británii byl obraz volnomyšlenkářských hippies zkreslen pokusem napodobit slávu „swinging sixties“ v devadesátých letech, což vedlo mimo jiné i k vyprázdnění levicových myšlenek. Sám Fisher psal o tom, že „hippies byli v podstatě záležitostí střední třídy“, a souzněl tak s názory myslitelů, jako jsou Slavoj Žižek nebo Adam Curtis, podle nichž existuje přímá spojitost mezi naivním utopismem šedesátých let a banálním individualismem moderní konzumní společnosti s její láskou k new age, medi­tacím a józe.

Oproti tomu výše zmíněný Jeremy Gilbert, profesor kulturní a politické teorie na University of East London a Fisherův generační souputník, u hippies nachází subverzivní potenciál a důkaz, že je možné aktivovat kolektivní imaginaci proti toxickému individualismu. „Osvobození lidského vědomí od norem kapitalistické společnosti je toužebně očekávané, dosažitelné a uspokojující,“ napsal Gilbert v článku pro New Stateman v říjnu 2017 a právě posledně zmíněný aspekt je klíčový. Myšlenka socialismu totiž záhy sklouzla do podoby rigidního totalitního režimu, v němž se všechna slast odehrávala v čistě soukromé, individuální oblasti, tak jako v kapitalismu. Znovuobjevit potenciál společného potěšení je zásadní úkol, který stojí před každým, kdo si chce smysluplně představit jakýkoli nový společenský systém. Gilbert se dokonce pokusil své teze aplikovat na konkrétní politickou realitu – a sice v podobě „acidového corbynismu“ (autorem tohoto termínu je aktivista Matthew Phull). Nové levicové hnutí mělo navazovat na reformy Labour Party pod vedením Jeremyho Corbyna a usilovat o rozvinutí nové politické imaginace.

Pozvedání vědomí

Fishera k přehodnocení jeho názorů na kontrakulturu šedesátých let přivedla zkušenost s aktivistickým kolektivem Plan C, jenž vychází z britského socialisticko­-feministického hnutí. Jedním z cílů, které kolektiv převzal, je „pozvedání vědomí“ (consciousness raising), spočívající ve společné debatě o negativních důsledcích života v kapitalismu a patriarchátu. Historie termínu se přitom pojí s psychedelickými pokusy šedesátých let, nesenými mimo jiné snem o tom, že vědomí lidstva lze za pomoci drog posunout na vyšší úroveň. Možná právě to Fishera inspirovalo ke znovuobjevení radikálního potenciálu květinové éry. Vizi alternativního uspořádání světa přitom nezprostředkovávala jen psychedelika, ale také popkultura. V Acidovém komunis­mu Fisher přímo píše: „Selhání levice po konci šedesátých let mělo hodně do činění s jejím odmítnutím zůstat v kontaktu se sny, které vyvolala kultura. Nebylo vůbec nevyhnutelné, aby vládu převzala pravice.“

V závěru pak Fisher přechází k psychedelické hudbě šedesátých let, která podle něj otevírala dveře novým možnostem vnímání světa. Skupiny jako The Beatles, The Kinks nebo The Temptations jsou pro něj dětmi doby, v níž se establishmentu nedařilo držet kulturu v patřičných mezích a zpochybňování systému se najednou zdálo jednoduché. Písně jako Psychedelic Shack od Temptation z roku 1970 podle Fishera dokonce obsahují příslib „nového lidství“. Místo jeho naplnění jsme ale v dalších dekádách zůstali uvězněni v bezútěšné realitě pozdního kapitalismu.

Nové požitky

Letos vyšel další Fisherův text, který nám dovoluje nahlédnout do autorova myšlení na sklonku života. Útlá kniha Postcapitalist ­Desire (Postkapitalistická touha, 2020) obsahuje kromě obsáhlého úvodu Matta Colquhouna doslovný přepis pěti přednášek, které ­Fisher pronesl na Goldsmiths College v zimním semestru 2016/2017. Jejich tématem je titulní „postkapitalistická touha“ – další z novotvarů, s jejichž pomocí se autor snažil zpochybnit představu, že budoucnost lidstva je navěky spojená s kapitalismem. První přednáška se odpichuje od slavné reklamy Ridleyho Scotta z roku 1984 na stolní Apple Mac­intosh, v níž se orwellovská vize totalitního světa protíná s nástupem osobních počítačů. „Tato vize světa studené války naznačuje, že neexistuje žádná skutečná touha… Nebo lépe, že je zde touha jedině po kapitalismu,“ tvrdí Fisher a dodává: „Svět komunismu, stejně jako svět IBM a svět korporátního kapitalismu, je nudný a chmurný, a to je jeho hlavní nedostatek.“

Fisher navazuje na myšlenky Nicka Landa nebo Françoise Lyotarda, kteří v devadesátých letech odhalovali libidinální přitažlivost konzumní kultury pozdního kapitalismu, jenž dokázal ovládnout naše touhy. Proti svůdnosti konzumu se ale nedá bojovat jeho popřením, nýbrž nalezením jiného zdroje slasti. Radost z možnosti svobodné volby mezi pepsi a coca­-colou by podle Fishera měly nahradit dosud nepoznané, postkapitalistické požitky. „Hned vedle ,touhou opilého ano‘, o němž píše Lyotard, leží ,ne‘ nenávisti, hněvu a frustrace: žádné uspokojení, žádná radost a žádná budoucnost. To jsou zdroje negativity, s nimiž se podle mého názoru musí levice vyrovnat,“ tvrdí v jedné z přednášek Fisher. Psychedelická renesance, kterou Mark Fisher vzýval, měla být slastným vykročením k „něčemu radikálně jinému“, k nové politické imaginaci.

Autor je hudební publicista.