Příčinou arménsko-ázerbájdžánského konfliktu o území Náhorního Karabachu je nejen bolavá historie, ale i odlišné obchodní a diplomatické strategie obou zemí. Zatímco na straně Ázerbájdžánu stojí Turecko a Izrael, Arménie má podporu Ruska a Íránu. I proto ovšem není pravděpodobné, že by příhraniční boje mohly přerůst v otevřenou válku za účasti dalších států.
Na konci září se opět rozhořel arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach, jenž ve své nynější podobě vznikl v době rozpadu Sovětského svazu. Již těsně předtím však požadovali etničtí Arméni, aby se oblast Karabachu stala součástí sovětské Arménie. V roce 1990 se spor rozhořel naplno a pokračoval až do roku 1994, kdy bylo podepsáno příměří.
Blízká i vzdálená historie
Přestože se obě strany obviňují navzájem, není sporu o tom, že Ázerbájdžán zaútočil na oblast Náhorního Karabachu ve snaze dostat území zpět pod svou kontrolu. Na úvod je dobré vysvětlit si, jaký je právní charakter oblasti a kdo jsou obyvatelé, kteří v ní žijí. Náhorní Karabach fakticky funguje jako nezávislá republika, která není žádnou zemí na světě považována za samostatný stát. Uznávají ji pouze separatistické oblasti, samy rovněž nikým neuznané: Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří. Oblast Náhorního Karabachu, obývaná převážně Armény, patří podle mezinárodního práva Ázerbájdžánu, který však nad ní nemá od války v devadesátých letech žádnou kontrolu. Obě strany se historicky obviňují z válečných zločinů. Azerové jsou kulturně i jazykově velmi podobní Turkům, a válka vedená ázerbájdžánskou armádou (s morální a materiální podporou Turecka) je tak pro Armény vždy velmi emotivní záležitostí, která jim připomíná tureckou genocidu, k níž došlo na samém sklonku Osmanské říše v letech 1914–1917. Sami Arméni z Náhorního Karabachu mluví o tom, že Turci chtějí tuto genocidu pouze dotáhnout do konce.
Historická paměť Arménů je v tomto konfliktu velmi důležitým prvkem a dělá z „těžce zkoušeného národa“ odhodlané bojovníky. Ázerbájdžánci sice takto silný motivační prvek nemají, ovšem poukazují na devadesátá léta, kdy se součást jejich státu, tedy Náhorní Karabach, stala okupovaným územím, a navíc z ní bylo azerské obyvatelstvo vyhnáno. Sami Ázerbájdžánci například často zmiňují masakr Chodžali, během nějž Arméni ve stejnojmenné vesnici povraždili stovky civilistů. Celkově z oblasti v první polovině devadesátých let uprchlo až několik desítek tisíc Azerů. Ázerbájdžánský režim, v jehož čele stojí autoritářský vůdce Ilham Alijev, svou válečnickou rétorikou sděluje, že se tito uprchlíci z devadesátých let budou moci vrátit do svých domovů a zničená města budou obnovena.
Zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu se po ukončení války v roce 1994 dlouho omezoval na občasné přestřelky mezi oběma stranami a v roce 2016 došlo k několikadenní válce. Nyní je ovšem výrazným prvkem dění výše zmíněná podpora ze strany Erdoğanova Turecka. Ačkoli Arménie má za sebou fakticky podporu Ruska a Íránu, žádná z těchto velmocí není tak horlivá (alespoň co se rétoriky týče) v podpoře této války jako Ankara. Po období, kdy Turecko podpořilo protiasadovské rebely v syrské občanské válce, nastal v turecké zahraniční politice postupný obrat. Turecko nejprve zastávalo politiku nevměšování v sousedních zemích, což se změnilo s vypuknutím arabského jara v Sýrii v roce 2011, z něhož se vyklubala občanská válka. Ankara v následujících letech syrského konfliktu zabrala některé oblasti severní Sýrie, angažuje se v občanské válce v Libyi na straně tamní mezinárodně uznané vlády a nyní poskytuje materiální a morální podporou Ázerbájdžánu ve sporu o Náhorní Karabach. V prvních dvou zmíněných konfliktech se navíc potvrdilo, že Turecko používá žoldnéře verbované právě v syrské občanské válce, a existuje podezření, že se tak děje i na Kavkaze. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev však zapojení Turecka a protureckých žoldáků popírá. Neexistují sice žádné přímé důkazy, nicméně například britský deník The Guardian přinesl informace o mužích, kteří se na konci října chystali odjet bojovat do Náhorního Karabachu na straně tureckého spojence.
Zájmy a byznys
Turecko, disponující druhou nejsilnější armádou v NATO, však není jediným spojencem Ázerbájdžánu. Obchodním i strategickým partnerem Alijevova režimu je také nejbližší západní spojenec na Blízkém východě – Izrael. Židovský stát prodává do Baku zbraně a naopak kupuje z Ázerbájdžánu ropu. Izraelské dodávky zbraní tvoří až šedesát procent celkového ázerbájdžánského importu vojenského materiálu. Židovský stát je zas závislý na ropě od svého kavkazského partnera. Dodávky zbraní sice představují obchodní, nikoli ideologický důvod, strategické zájmy jdou však většinou s byznysem ruku v ruce. Hlavní politický i ideologický rival Izraele, Írán, je naopak spojencem Arménie. To je poměrně delikátní situace, jelikož Írán v tomto sporu stojí po boku křesťanské zemi proti svým šíitským souvěrcům v Ázerbájdžánu. Nutno však podotknout, že Ázerbájdžán je asi nejsekulárněji vystupující islámská země.
Zajímavá je také pozice Ruska, které je spojencem obou států, a dokonce prodává zbraně oběma stranám konfliktu. Odborník na kavkazský region Emil Aslan například v interview pro server iDnes tvrdí, že Rusko chce udržovat v regionu napětí a na vyřešení konfliktu nemá žádný zájem. Zároveň však žádná z okolních mocností, včetně Ruska, Íránu a Turecka, nestojí o účast v otevřeném válečném konfliktu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan sice používá plamennou rétoriku na podporu útočícího Ázerbájdžánu, avšak zásadnější vojenské zapojení Turecka zřejmě není na pořadu dne. Erdoğan tak těmito projevy nejspíše míří převážně domů ke svým příznivcům, aby upevnil vlastní postavení. Otevřená vojenská intervence by navíc mohla dotlačit Rusko k zásahu ve prospěch Arménie, což nejspíš není scénář, jaký si obě mocnosti přejí.
Autor studuje arabistiku na FF UK.