Všechny vysoké školy nařízením vlády přešly na distanční výuku, přestože ještě v polovině září jim hrozilo odebrání akreditací, pokud by k zavedení online vyučování došlo na základě rozhodnutí rektorů. Digitální prostředí však nepřináší pouze obavy o kvalitu či technické zabezpečení, ale také kreativní výzvy.
S novým akademickým rokem zaznívají nové otázky. Ty letošní jsou poněkud odlišné od předcházejících let. Mnoho studentů dnes řeší, do které z virtuálních místností se mají připojit a jestli si zapnout webkameru. Pedagogové vybírají nejlepší nástroj pro distanční výuku – počet platforem je pestrý, licence v některých případech však omezené, vznikají tak nové požadavky na IT oddělení škol a univerzit. Je lepší za službu zaplatit, nebo narychlo implementovat open source řešení? Jádro problému však dle mého názoru nespočívá ve volbě konkrétní aplikace či produktu, ale v tom, co od digitálního prostředí očekáváme a jaké aktivity a vzdělávací cíle může distanční výuka prostřednictvím digitálních nástrojů naplňovat lépe než běžné prezenční formy.
Jiná moudrost
Začněme datem 15. ledna 2001. V tento den byla spuštěna webová stránka wikipedia.org. Na rozdíl od jiných ambiciózních projektů internetových encyklopedií Wikipedie vsadila na princip otevřenosti, kolaborativní práce a kolektivní moudrosti. Přestože se postupem času vytvořila i v komunitě wikipedistů specifická hierarchie s jasnými pravidly, otevřenost si jako základní princip encyklopedie ponechala. Wikipedie zůstává otevřená nejen pro čtení (pro každého, kdo má přístup k zařízení s internetem, což není samozřejmost), ale i pro psaní. Jednotlivé články procházejí až fascinující historií transformací, vzájemného doplňování, přepisování, opravování, ale i specifickou formou kulturních válek (obzvlášť u citlivých historických témat). Právě v tomto bodě představuje typický produkt digitální kultury a může sloužit jako jakýsi vzor pro úvahy o vzdělávání v digitálním prostředí. Výrazně totiž narušila tradičně sdílený koncept moudrosti, reprezentovaný například televizními vědomostními soutěžemi – memorování encyklopedických znalostí už neobstojí před konkurencí Wikipedie v chytrém zařízení.
Právě z této perspektivy můžeme Wikipedii považovat za typické novomediální dílo, jak jej definoval mediální teoretik Lev Manovich. Manovich mluví o pěti základních principech nových médií, k nimž náleží číselná reprezentace, modularita, automatizace, variabilita a překódování. Pokud novomediální dílo chápeme jako bytostně spjaté s digitální kulturou, měli bychom při promýšlení forem výuky v digitálním prostředí zpozornět a zamyslet se nad tím, jak tyto principy při výuce zhodnotit. Ovlivňuje současnou podobu výuky to, že obraz pedagoga je číselnou reprezentací, případně že díky automatizaci dochází k idealizaci obrazu webkamery? Pro výuku považujeme za podstatnější ty principy, které poukazují na variabilitu a modularitu mediálních děl. Manovich tvrdí, že všechny formy kultury dnes zprostředkovává počítač. Jednotlivé podoby děl a komunikace se provazují a jsou navzájem transformovatelné.
Prostor pro kreativitu
V tomto smyslu vybízí výuka v digitálním prostředí ke kreativitě. Její prostředky by měly být podle logiky vyznačené Manovichem široké – podobně jako se prolamují hranice mezi formami kultury, mohou se smazávat rozdíly mezi jednotlivými obory a předměty. Musíme ale překonat počáteční obtíže a nedůvěru a pokusit se porozumět tomu, co se v proudu informací mezi jednotlivými zařízeními na straně pedagogů, žáků a studentů odehrává.
Na první pohled se digitální vzdělávání může zdát vhodné právě spíše pro tradiční předávání znalostí. Pro učitele je přes video stream jednodušší přednášet než vést diskusi nebo řídit workshopovou práci. Powerpointová prezentace pak může sloužit jako klasická tabule, na kterou se jen vejde více informací. Právě v tomto bodě musíme proniknout hlouběji do potenciálu, který nám vzdělávání v digitálním prostředí nabízí. Jednu z výzev představuje například oslabení tradičně silné role pedagoga – digitální komunikační kanály umožňují vícesměrnou komunikaci, jež může hegemonní roli přednášejícího narušit. Z učitele se v tomto pojetí stává spíše moderátor, který určuje směr diskuse a provádí studenty a žáky jednotlivými kroky v poznávacím a vzdělávacím procesu.
Některé digitální nástroje umožňují například kolektivní čtení a kolektivní psaní. Není nakonec četba v dokumentu, kde studenti mohou sdílet své poznámky, text společně komentovat a diskutovat o něm, efektivnější než klasická akademická debata nad textem? Každopádně čtení tímto způsobem může odhalit nečekané významové zákruty, které by jinak zůstaly skryty. A to neplatí jen pro milovníky starších praktik společného předčítání, na něž sdílené čtení v digitálním prostoru svým způsobem navazuje. Podobně lze i kolektivně psát, vzájemné přepisování a vrstvení textu vyžaduje jistou míru altruismu, ale výsledky mohou být pozoruhodné a pro učitele, který jinak dobře zná své žáky a studenty, překvapivé. Wikipedie je typickým produktem kolektivního psaní a software, na němž je postavena, lze jako open source stáhnout, a budovat tak nové slovníky, encyklopedie nebo hypertextové romány určené pro školní výuku.
Instagram ve výuce
Čtení a psaní jsou kulturní praktiky, jež se v digitálním prostředí proměňují. Digitální kultura ale některé praxe tak výrazně akceleruje, že vznikly nové vzorce, které nejenže vycházejí z digitálního prostředí, ale navíc modelují i naše chování ve fyzickém světě. Mám na mysli například vizuální komunikaci. Sociální média založená na výměně obrazu (například Instagram) spoluvytvářejí kódy, které se stávají běžnou součástí našeho dorozumívání. Tato komunikace má svůj odraz právě i ve fyzickém světě, kde různě stylizované fotografie prostřednictvím digitálního zařízení vznikají.
Hodí se některé prvky vizuálního přenosu i ve vzdělávacím procesu? Jsem přesvědčen, že ano – ostatně fotoaparát na mobilním zařízení slouží jako extenze paměti mnoha akademikům při výzkumu častěji než poznámkový sešit. Svým způsobem tak může probíhat výuka i na Instagramu, který lze využít pro sběr a sdílení vizuálních dat (samozřejmě při dodržení zásad soukromí studentů a žáků). Případně mohou vznikat pro vzdělávací účely platformy, jež tyto principy jen modelují a testují v bezpečném a uzavřeném prostředí (vytvořit si vlastní alternativní platformu pro vizuální komunikaci lze podobně jako u Wikipedie prostřednictvím open source a volných řešení). Studenti a žáci tak mohou například individuálně „sbírat“ umělecká díla nebo jiné artefakty ve veřejném prostoru, přiřazovat k nim hashtagy, transformovat obrazy pomocí filtrů a podobně.
Používání těchto praktik v distanční výuce nejenže může být efektivní, protože využívá nástroje vzešlé z digitálního prostředí, ale také vede k reflexi našeho chování na sociálních médiích. Podobně se lze pro výuku a vzdělávací proces inspirovat i u dalších činností souvisejících s digitálními médii, jako je například fenomén sledování a vytváření krátkých videí či hraní počítačových her.
Výzvy pro vzdělávací instituce
Všechny naznačené příklady by samozřejmě nejlépe fungovaly v kombinaci s běžnou výukou. Na druhou stranu nás současná situace může vést k pochopení potenciálu digitálních nástrojů pro vzdělávací proces a jejich efektivnímu využití v delším časovém horizontu. To, že je naše kultura již zcela pevně provázána s digitálním prostorem, nelze popřít. Nejde tady o uzavírání se do virtuálních světů ani o varovné výstrahy před digitální demencí – technologie tvoří nedílnou součást našeho časoprostoru. Další otázka pak samozřejmě zní, jak zajistit demokratický přístup k technologiím, případně jak se vypořádat s ekonomickými zájmy jednotlivých platforem. To je velká výzva pro státní správu a vzdělávací instituce. Prostor pro experimentování se však otevřel.
Autor je historik.