V neděli 11. října proběhl Intergalaktický karneval věnovaný památce předčasně zesnulého anarchistického antropologa Davida Graebera. Mezi odkazy na stránkách davidgraeber.industries jsem objevil jeho aktivistický text z doby Occupy Wall Street: „Pamatuji si na své překvapení, když jsem se poprvé setkal s členy hnutí Šestého dubna v Egyptě. Řeč přišla na otázku nenásilí. ‚Samozřejmě, že jsme byli nenásilní!‘ řekl jeden z organizátorů. ‚Nikdo z nás nepoužíval střelnou zbraň ani nic podobného. To nejbojovnější, co jsme dělali, bylo, že jsme házeli kamení!‘ To byl člověk, který pochopil, co je třeba k tomu, aby nenásilná revoluce zvítězila! Věděl, že když policie míří slzným plynem lidem do obličejů, mlátí je obušky, zatýká je a mučí, pak se mezi tisíci protestujících najde někdo, kdo se jí postaví na odpor.“ I v mém rodném Bělorusku začíná být zřejmé, že taktika dodržování zákonů – zatímco režim je popírá – po třech měsících nese ovoce jen v podobě zatčených a zraněných. Mezi jinak mírumilovnými Bělorusy se ozývají hlasy, podle nichž mají protestující „přitvrdit“. K zapálení několika policejních aut už došlo. Na oplátku vedení pořádkové policie prohlásilo, že policisté budou používat ostrou munici. Zda se situace skutečně takto vyostří, uvidíme 25. října na plánované demonstraci.
M. Ščur
Turecko vyslalo v polovině října k břehům řeckých ostrovů svou průzkumnou loď. Podobně jako v srpnu je úkolem plavidla hledat ve Středomoří nová naleziště ropy a plynu. Akt Athény rozzuřil, ostatně dlouhodobé napětí mezi Tureckem a Řeckem patří ke koloritu mezinárodní diplomacie. Tentokrát je však za chováním Turecka pravděpodobně něco víc než jen škádlení odvěkého rivala. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se chlubí, jak v Černém moři našel nové zásoby plynu, dosáhl dohody s Libyí o námořních ekonomických zónách a pošilhává po nalezištích plynu i v blízkosti Kypru a Egypta. Budování velkotureckého snu totiž něco stojí: ekonomika země je na kolenou a turecká lira je měnou nestabilní. Erdoğan si zřejmě usmyslil, že svou politiku bude financovat, podobně jako nenáviděné petromonarchie ze Zálivu, fosilními palivy. Až se spotřeba ropy a plynu výrazně omezí, nejenže se tím zachrání planeta, ale také to prospěje mezinárodní politice. Výhodnější „deal“ by člověk těžko hledal.
O. Sojka
Dostihový moloch se takřka copperfieldovským kouzlem dokázal vtěsnat do povolené kapacity sto třiceti aktérů, a tak ani letos mlýnek na koňské maso nezahálel. Řadu obětí Velké pardubické rozšířil kůň Sottovento, když nepřežil skok na obávaném Taxisově příkopu. Zbytečnost jeho smrti nezakryl ani eufemistický titulek jednoho sportovního novináře, podle kterého „se zabil“. Žurnalisté se vůbec během letošní pardubické steeplechase vyřádili, protože na startu se objevila žena. Veronika Škvařilová-Řezáčová si jakožto teprve osmá žokejka ve stotřicetileté historii závodu kromě nejhoršího kursu na celkový triumf vysloužila i nálepku „kuriozity“ z úst komentátora České televize. Covid-necovid, možná už by skutečně stálo za to tento relikt aristokratického snobismu a patriarchálního tlachání zrušit definitivně.
V. Ondráček
Ne vždy člověk usedá k počítači hned poté, co jím nad dalším projevem nekompetentnosti či zvůle zalomcuje spravedlivé rozhořčení, a pokud nechce ztratit švunk, musí si příslušnou emoci tak trochu pěstovat. Když jsem koncem září poslouchal argumenty místostarosty Prahy 4 Zdeňka Kováříka (ODS), proč bude jeho městská část blokovat prodloužení tramvajové trati na Budějovickou („máme tam parkovací místa“, „není pro to dopravní důvod“), třebaže s ní počítá územní plán, cloumalo mnou leccos. Ale nechal jsem to zvětrat a vyvanout. Kdo staví parkování několika set rezidentů nad zlepšení pro desítky tisíc cestujících v MHD, stejně skončí na smetišti dějin… A než se uvolní cesta tramvaji, můžeme s radostí sledovat, jak se po půlstoletí vracejí do Prahy trolejbusy. Strategii město schválilo už v létě, a pokud do toho různí místní Kováříkové nehodí vidle, může za pět let jezdit trolejbus nejen z Palmovky do Letňan, ale i z Hradčanské na Hanspaulku a ze Smíchova na Malvazinky, na Strahov a na letiště. Romanistka Vlasta Dufková před lety napsala, že trolejbus jí byl v dětství z celé městské dopravy nejmilejší, protože našlapuje tiše jako kočka. Těšíte se? Já už se nemůžu dočkat.
M. Špína
Čtyři jezdci gentrifikace nepřivážejí válku, chaos, hlad či smrt. Ve svých vozech servírují výběrovou kávu, trhané maso a burgery se svěžím koriandrem. Karavany lesklých food trucků kolonizují naše města a se svým rádoby „eco local fresh“ sortimentem apropriují cenné kulturní bohatství pouličního pohostinství. Kde se zjeví, tam je zle. V jejich závěsu už si mnou ruce investoři a developeři, kteří čekají jen na to, až zvelebený veřejný prostor dostatečně komodifikují. Co má přitom luxusní gastronomie společného se skutečnou pouliční kuchyní, která je z povahy věci rychlá, levná, jednoduchá, sladce nezdravá a přiměřeně špinavá? A hlavně, kde jinde než u výdejního okénka s mastnými hranolky může dojít ke kouzelnému setkání spěchajícího manažera s vágusem meditujícím u pátého braníku? Pravý street food nepotřebuje kávovary za statisíce ani auta za miliony. Stačí okénko či budka, může vznikat spontánně, kde je třeba, a zvládne ho provozovat každý, kdo dokáže koupit párkovač a dobré uzeniny. Ale dostupné zboží a neestetičtí lidé se dnes do veřejného prostoru nehodí… Nezbývá nám nic než odbojové hnutí. Párek od Ladislava Červeného a langoš z budky na nejbližší zastávce jsou naše zbraně!
A. Medková