Jak je těžké vytrolit trolla

Třetí román novináře a spisovatele ­Ondřeje Štindla začíná velmi přímočaře: prezident je zvolen do druhého funkčního období a v zá­­chodové kabince v budově korporátního deníku vlastněného vlivným politikem sedí novinář Johan Souček, který se v návalu existenciální ataky snaží znovu získat ztracenou duševní rovnováhu. A právě zoufalá obhajoba vlastního života a hledání důkazu, že měl ­smysl, tvoří hlavní téma knihy Až se ti zatočí hlava.

Spláchnout se do hajzlu

Vyhořelý novinář po padesátce prožívá krizi středního věku a v redakci tráví poslední pracovní den. Byl vyhozen kvůli „restrukturalizaci“ média a ve vstupní scéně poměrně vtipně popisuje provoz novin jako množení slov, kterých je už tak kolem nás tolik, že se to nedá snést, i nový trend módního komentátorství, k němuž není třeba žádné názorové konzistence. Poslední den v práci se však v Johanovi uprostřed všeobecného volebního zmaru něco zlomí poté, co pod jeho komentář napíše diskutující s nickem Lion 22 větu: „Teď už se můžeš jenom spláchnout do hajzlu.“ V tu chvíli se rozhodne: „Nemůžeš přesměrovat dálnici, po který všechno letí. Nemůžeš udirigovat neustávající sbor idiotů. Ale někomu v něm bys moh zazpívat svoji písničku. Poučit toho malýho sráče, že slova můžou mít nějaký důsledky. Já se do toho hajzlu možná budu muset spláchnout, ale ty už v něm dávno jsi, Lione, ani to netušíš. A měl by sis to uvědomit, hochu. Někdo by ti s tím měl pomoct, ukázat ti tu propast, až se ti zatočí hlava.“

A hlava se z nastalých událostí opravdu začne zanedlouho točit všem, kteří jsou do této podivné lekce za vyučenou zataženi. To, že od slov k činům nemusí být tak daleko a že slova mohou mít mnohem větší váhu, než se zdá v novinových stylistických cvičeních i v anonymních hejtech pod články, se zanedlouho dozvědí oba – Johan, jenž upnul veškerou svou pozornost k pomstě na náhodně vybraném trollovi, i jeho oběť, Petr Rubeš, který tráví volný čas ventilováním nenávisti ve virtuálním prostoru. Štindl obě postavy z odlišného sociopolitického prostředí vláčí situacemi, v nichž je ani trochu nešetří. Během jejich napínavé konfrontace dojde k neštěstí s hororovým potenciálem i k tragikomickému únosu, po němž následuje několik společných dnů plných neotesané trapnosti a vzájemných střetů. A ačkoli obě hlavní postavy reprezentují krajní polohy politické i společenské škály, mají překvapivě mnoho společného – v první řadě to, že jsou frustrované a nemají pro co žít.

Ztráta orientace ve světě

Kdo by ovšem čekal, že tu bude didakticky vykreslena převaha vzdělaného liberála nad nenávistným primitivem holdujícím spikleneckým teoriím, ten by Štindla velmi podcenil. Rubeš je zde sice poněkud stereotypně vylíčen jako zadlužený vznětlivý muž, od něhož odešla žena s dítětem a který žehrá na těžký osud, ale i Johanovy vnitřní monology jsou plné cynismu a nenávisti k falši světa, k prasknutí narvaného slovním balastem a touhou po moci. Rubeš nenávidí to samé, ale jinak: primitivněji, impulsivně a s notnou dávkou paranoie.

Nejedná se o černobílou afirmaci, ale rovnostářskou sondu, která zkoumá neschopnost se zorientovat v rychle se proměňujícím světě. A i když musíme protrpět spoustu chlapáckého sebetrýznění, výčitek a sebedestruktivních emocí, autor dokáže vystihnout trapnost a upachtěnost existence, ale i dilemata a touhy stárnoucích mužů, kterým se rozplynuly jejich životní jistoty. Tato sonda sice nemá ambice dobrat se příčin ztracených životů, ale dokáže popsat jejich příznaky.

V příběhu plném zvratů a velmi autenticky vylíčených okamžiků nejistoty nejde o ­velké duševní zápasy, ale spíše o průměrnost, nenaplněnost a strach. Je to autopsie myslí mužů, kteří tváří v tvář vlastní prázdnotě touží za sebou zanechat nějakou smyslu­plnou stopu. Všechny pokusy o nalezení autenticity či pravdivosti však končí fiaskem a ke katarzi dochází až ve chvíli, kdy oba antihrdiny spojí blízkost smrti.

Až se ti zatočí hlava je jedno z mála děl současné literatury, která tematizují rozdělenou společnost a snaží se ohledávat nejasnou povahu současnosti.