Přijetí západní dekolonizační perspektivy nám poskytuje nástroje, které nám pomáhají pochopit, jak funguje moc. Zároveň ale toto hledisko může některé mocenské mechanismy naopak zakrývat. Na co by se v rámci českého dekolonizačního hnutí nemělo zapomínat?
Dekolonizace, termín původně spjatý s procesem získávání politické a ekonomické nezávislosti na koloniálních velmocech, je dnes neodmyslitelný od reflexe toho, jak koloniální systém ovlivnil podobu a vnímání dnešního světa. Pokusy poukázat na tyto nerovnosti a také je začít odčiňovat ukazují, jak prchavé jsou koncepty univerzality či neutrality. Na to, jakým způsobem koloniální systémy stále ovlivňují dnešní univerzity, se na jaře 2015 snažili upozornit studenti a studentky Univerzity v Kapském Městě kampaní Rhodes Must Fall. V jejím rámci požadovali odstranění sochy Cecila Rhodese, britského obchodníka, politika a důlního magnáta, který byl přesvědčen o oprávněnosti britského imperialismu a také nadřazenosti anglosaské rasy.
Paradox krvavých peněz
Sochy jsou mocnými symboly, jejich svržením to ale nekončí: protestující požadovali dekolonizaci vyučovaných předmětů, které podle nich jen málo odrážely situaci a potřeby afrických studentů a studentek. Otevírali také otázky přístupu k univerzitnímu vzdělání a institucionálnímu rasismu spjatému například s udělováním míst na kolejích. K požadavkům se brzy přidaly i jiné univerzity v Jihoafrické republice. Celé kampani se ale dostalo globální mediální pozornosti, až když se k ní přidala i Oxfordská univerzita (Cecil Rhodes odkázal tamější Oriel College část svého majetku). V návaznosti na Rhodes Must Fall vznikly v Británii i další kampaně (například #LiberateMyDegree) a některé z debat byly znovu obnoveny letos v létě v souvislosti s hnutím Black Lives Matter.
Příběh kampaně Rhodes Must Fall ukazuje některé principy fungování postkoloniálního světa: mimo jiné i to, že to bylo až rozšíření na prestižní západní instituce (kromě Oxfordu kampaň rezonovala třeba také na Harvardově univerzitě), co zajistilo hnutí globální mediální odezvu. Za zmínku také stojí, jak se kampaň vůbec na Oxford dostala: jedním z aktivistů, kteří ji tam iniciovali, byl Ntokozo Qwabe, který předtím studoval právě na Univerzitě v Kapském Městě. Na britskou univerzitu přicestoval jako takzvaný Rhodes Scholar. Shoda jmen? Nikoli, stipendium, které patří mezi nejprestižnější stipendia vůbec, je financováno právě nadací Cecila Rhodese. Jednalo se o paradox, kontroverzi, či nejlepší možné využití krvavých peněz? A v jakém smyslu jsou podobná stipendia, která umožňují zahraničním studentům studovat na prestižní instituci v Británii, pozůstatkem koloniální politiky a dále utvrzují specifickou lokalizaci prestiže?
Reflexe vlastní pozice
Podobné otázky nyní pronikají i do českého univerzitního prostředí. Na začátku září zveřejnili studenti, studentky i někteří vyučující Univerzity Karlovy Manifest dekolonizace. Ten je součástí širší iniciativy a přináší podněty, které zde dlouho chyběly. Na druhou stranu se nad debatou o dekolonizaci vznáší několik otazníků. Jeden z nich je právě kontext západoevropských předchůdců. Do jaké míry se do dekolonizačního hnutí promítá fakt, že k nám tyto snahy doputovaly přefiltrované institucemi v zemích, které nebyly jen mocnostmi koloniálními, ale zároveň se stále drží na vrcholu žebříčku kulturní, ekonomické a také akademické prestiže? Nenese s sebou i naše zapojení do dekolonizačního hnutí určitou touhu přiblížit se mytickému Západu – touhu, kterou iniciativa implicitně i explicitně kritizuje? Snaha vyrovnat se západním univerzitám prostupuje akademické aspirace i hodnocení vědy – a její součástí bylo i přijetí anglosaské akademické kultury, jejích zvyků, slovníku i trendů. Nepodílí se tak rétorika Manifestu dekolonizace na vidění světa jako rozděleného na „barbarské a civilizované národy“ (jak se píše ve Výzvě FF UK)?
Teoretici píšící anglicky zároveň opanovali i postkoloniální kritiku, z níž dekolonizační hnutí vychází (i když se vůči ní také částečně vymezuje). To vtisklo těmto proudům určitý ráz i rámec, který není aplikovatelný všude. Jedno ze základních východisek Manifestu dekolonizace je české zapojení do koloniálního systému. Přiznat si, že v něm české země byly angažovány a profitovaly z něj a také jakým způsobem tento systém ovlivnil kulturní imaginaci, je nesmírně důležité. Na druhou stranu ale spočívá česká specifičnost nejen ve vztahu k britským, francouzským či belgickým koloniím, ale i například ke Slovensku či Podkarpatské Rusi. Je otázka, zda můžeme tyto vztahy nazvat koloniálními. Pokusy aplikovat postkoloniální teorie na bývalý východní blok často pomíjely například racionalizaci jinakosti v tradičních koloniálních systémech. Jak jinak ale tyto vazby nazývat? Nechybějí nám nástroje, koncepty a termíny právě pro tyto případy? Pokud ano, je to jedna z velkých výzev a zároveň šancí právě pro debaty o dekolonizaci.
Třetí zásadní otázkou pro české dekolonizační hnutí bude jeho vztah ke strategiím boje proti dalším systémovým nerovnostem. To bude klíčové, zejména pokud chceme, jak se píše v Manifestu, „komunikovat s těmi, jichž se stereotypizace a diskriminace bezprostředně dotýká“. Kde je ale vzít, když se právě tito lidé často do univerzitního prostředí vůbec nedostanou, ať už kvůli komplexnímu systému institucionálního rasismu nebo v důsledku ekonomického znevýhodnění? Tyto úvahy samozřejmě nejsou nové, Univerzita Karlova se navíc o odstranění některých nerovností v posledních letech snaží. Poradenské centrum Hybernská pod Filozofickou fakultou například nově nabízí Vyrovnávací kurz akademických dovedností. Jenže tyto nerovnosti začínají mnohem dříve: přijímací zkoušky právě na FF UK vyžadují v drtivé většině případů specifické znalosti z oboru, často i vysokou úroveň znalosti cizího jazyka. Programy, které by se do studia snažily zapojit i různými způsoby znevýhodněné adepty ještě před jejich nástupem na vysokou školu, jsou finančně i organizačně náročné a mohou se snadno zvrhnout v jakési talentové soutěže. Bez institucionální podpory se ale současný stav dá změnit jen těžko – a právě v této oblasti by fungující zahraniční příklady mohly posloužit jako modely.
Skok do neznáma
Připomínky k Manifestu dekolonizace by neměly zastřít fakt, že jde o vítanou a potřebnou iniciativu. Forma výzev jednotlivým fakultám i jednotlivým oborům a katedrám má potenciál přesněji reflektovat problémy jednotlivých částí: mohla by tak iniciovat další zamyšlení nad koncepcí jednotlivých oborů (například tradičních filologií a jejich rozdělení světa) a také nad výběrem učiva. Proces dekolonizace ale nekončí přidáním knih a témat na sylabus, tam teprve začíná. V nejhorším případě se totiž místo koloniálního myšlení, o kterém mluví Manifest, zbavíme jen svého špatného svědomí. Debaty o dekolonizaci přitom mohou vést k širším rozpravám o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek univerzity přijímají, tvoří, legitimizují a předávají vědění – a také komu. Musíme ale přijmout fakt, že ne všechny odpovědi budou příjemné. Budou totiž zasahovat i do privilegií, která v rámci relativně homogenní studentské masy vnímáme jako samozřejmá. A konečně se musíme připravit i na to, že se dopředu nedá odhadnout, jak bude proces dekolonizace vypadat ani kde – a jestli vůbec – skončí.
Autorka je amerikanistka.