Mezi břehy

V publikaci Ofélie a její sestry (2020) Radek Malý zúročuje výsledky svého systematického odborného zájmu o motiv krásné mladé utonulé ženy, který se opakuje v evropském umění. V úvodu práce autor předesílá, že ho zajímají především proměny tohoto motivu a jeho základní literární podoby. Hranice svého zkoumání pak vymezuje podtitulem díla: Motiv utonulé dívky v evropské poezii.

O autorově dlouhodobém zkoumání obrazu „krásné utonulé“ svědčí i fakt, že dílčí části textu dříve publikoval samostatně v odborné literatuře. Právě pasáže z již uveřejněné kapitoly Motiv utonulé dívky v poezii německého expresionismu (Svět literatury č. 54, 2016) se vyznačují promyšleností v mnoha ohledech. Malý v nich jasně formuluje svůj záměr a přesvědčivě zdůvodňuje výběr zkoumaného literárního období i konkrétních důkladně analyzovaných textů.

S těmito pasážemi a některými nově napsanými kapitolami (např. Neznámá ze Seiny) pak kontrastují další, jež působí, jako by jimi autor cílil k jinému čtenáři. Výběr materiálu je v nich spíše nahodilý a hloubka analýz jednotlivých textů kolísá. Nejvýrazněji vystupují rozdíly ve zpracování kapitol o německých a českých básnících. Ve srovnání s jasně a relativně úzce vymezenou německou poezií analýza českých básní působí poněkud povrchně. Dočteme se například, že „se zaměříme na dvě stěžejní díla české poezie vůbec, Máchův Máj a Bezručovu Maryčku Magdónovu“, ale už nic o tom, proč a v čem jsou tak zásadní. Čtenář nezná důvod, proč některé básně Radek Malý analyzuje, zatímco jiné pouze zmiňuje.

Autor v úvodu píše, že „svým způsobem má publikace ambici být i antologií básnických textů s danou tematikou“. Kapitoly zabývající se českou poezií tuto snahu rozhodně naplňují, a kdyby tolik nekontrastovaly s výše zmíněnou promyšleností jiných kapitol, čtenář by pravděpodobně neměl dojem, že skočil do jiného žánru. Na množství ukázek i celých básní by pak bez rozpaků a pochybností sledoval, jak silnou a klíčovou roli hraje v poezii právě motiv utonulé dívky, a ničím nerozptylován by soustředil svou pozornost především k němu a k jeho literárním podobám.

Oféliiny vlasy

Počátek a kořeny obrazu krásné utonulé spatřuje Radek Malý v rusalkách, nymfách a vodních vílách. Všímá si jejich sounáležitosti s živlem vody a toho, jak svět lidí, kterým jsou fascinovány a do kterého svou podstatou nepatří, ohrožují, ničí a přinášejí do něj smrt. Tyto bytosti dává do souvislosti se Shakespearovou Ofélií, která dle něho zásadně ovlivnila obraz krásné utonulé v evropské literatuře a jeho další proměny. Zdůrazňuje především dlouhé rozpuštěné vlasy vznášející se na hladině, jež patří k základním atributům obrazu, byť se Shakespeare o Oféliiných vlasech nikde nezmiňuje.

V souvislosti s postavou Ofélie odkazuje na známou práci Gastona Bachelarda Voda a sny. Esej o obraznosti hmoty (1942, česky 1997) a v souladu s Bachelardovou teorií komplexů, konkrétně s tzv. Oféliiným komplexem, se soustředí na vztahy mezi motivy vody, ženy a smrti. Škoda, že se více nezabývá motivací Oféliiny smrti – mluví o ní jako o náhodě, ale jak říká Bachelard: „Kdo si zahrává se zrádnou vodou, utopí se, chce se utopit.“ Možná právě tato skutečnost, jíž si Bachelard po­všiml, významně ovlivňuje nejednoznačné chápání Oféliina skonu (náhoda, či sebevražda?), se kterým se často setkáváme nejen u čtenářů Hamleta, ale rovněž i u samotných postav této tragédie. Zřejmě právě tajemství či nejednoznačnost Oféliiny smrti vyvolává otázky, co ji vedle bytostné křehkosti, neobvyklé krásy a vlasů plujících na hladině tak těsně spojuje s jedním „typem“ utonulé dívky, o němž se v knize píše.

Inspirace ze Seiny

K němu patří nepochybně i dívka utonulá na konci 19. století v Seině, které patolog, očarovaný krásou a výrazem její tváře, údajně sňal posmrtnou masku. Neznámá ze Seiny, podle níž se jmenuje zdařilá kapitola, se na základě této masky stala jakýmsi kultem, odlitky v různých velikostech se dokonce prodávaly jako suvenýry a mnohé básníky pak inspiroval její úsměv, jenž může odkazovat k Oféliině odevzdanosti. A také fascinuje tím, že zpřítomňuje setkání s „druhým břehem“, se smrtí, s jejím tajemstvím.

Tajemství ukryté v pozoruhodném gestu nepoznané dívky podle Malého umožňuje i to, že se v dalších literárních podobách stala sestrou Andersenovy malé mořské víly, hledající lásku v lidském světě, do kterého svou podstatou nepatří. Neschopnost žít se zdravým rozumem ve světě lidí ji spřízňuje s Ofélií nebo s Viktorkou Boženy Němcové, kterou Malý přiřadil k dívkám, o nichž ve své knize promlouvá, přestože nejde o dívku utonulou. Autor si uvědomuje, že Viktorka souzní s živlem vody i s Ofélií, nicméně prostor, který si pro své zkoumání vymezil, umožňuje pouze letmou zmínku.

Hlubina nitra, povrch společnosti

Druhým typem obrazu krásné utonulé je dívka tajemství zbavená. Nahlížíme ji doslova do morku kostí – tělesnou neposkvrněnost, jež je charakteristická pro výše jmenované krásky, nahrazují obrazy těla v rozkladu, tlejícího, zapáchajícího, typické pro německý expresionismus či dekadenci. Přesto se ale jedná o obrazy plné něhy a soucitu, jak autor přesvědčivě dokládá v analýzách konkrétních básní.

Textu, materiálově i námětově bohatému, bohužel chybí závěr. Shrnutí „definující“ dva typy utonulé by určitě pomohlo čtenáři pochopit, že tyto varianty zásadně ovlivňují téma básní. Krásky Oféliina typu vodě primárně patří. Ofélii, Jarmilu a další voda volá a ony jí náleží dříve, než v ní utonou – konstituují téma problematičnosti ženského nitra, hrůzy ze setkání s hlubinou v sobě samé. Druhý typ je hnán do vody okolím (pokřivená morálka společnosti), k němuž texty obracejí čtenářovu pozornost, tematizují svět vnější – jeho sociální uspořádání, ale i jeho pomíjivost, konečnost.

Takové zjednodušené resumé by se mohlo stát východiskem k interpretaci básní, jež Malý pouze zmiňuje, a zároveň by předložené téma elegantně uzavřelo.

Autorka je bohemistka.