Jan Smutný
Mozek génia
Listen 2020, 160 s.
Cynický copywriter závislý na speedu je už tak trochu klišé. A jako macha působí i v novele Mozek génia od scenáristy a spisovatele Jana Smutného. Pointou křížové cesty protagonisty Miloslava Hrdiny má být zakázka Státní agentury pro eliminaci ekoapokalypsy. Oblouk směřující k očekávanému politicky bdělému rozuzlení vede skrze dramatické momenty pobodání mladého narkomana závislého na pervitinu a úhybné manévry před protidrogovou policií. Právě tyto dějové prvky tvoří v kompozičním celku díla umělecký krok vpřed oproti autorovu debutovému bildungsromanu Hmotný bod, který je tuctovým příběhem mladého umělce bez výraznějších dějových peripetií. Bohužel lze ale hovořit o pokroku jediném, neboť ani v Mozku génia autor nedokáže přesvědčivě vylíčit realitu života, o němž se snaží psát. Z nepůvodnosti jej totiž usvědčuje neschopnost záběru na detail. Dozvíme se tak, že Hrdina má často v nose speed – mizerný speed, nepřečteme si však už podrobný popis toho, jak jej aplikuje nebo jaké v něm drogy vyvolávají vnitřní pocity. Smutného někdy až estrádně pojatá obsese toxikomanií, často postrádající v narativní struktuře textu svou funkci, působí jako křečovitá snaha podbízet se vkusu cílové skupiny knihy. Předpokládaného závěru se nakonec nedočkáme a je těžké říct, zda jde o záměr, nebo chybu. Mohl to být skutečně napínavý politický thriller ze současnosti, ale k tomu by bylo potřeba více životních zkušeností a politické imaginace. Takhle jde bohužel jen o banality vycucané z prstu.
Tomáš Schejbal
Milo Manara
Caravaggio
Přeložila Denisa Streublová
CREW 2020, 120 s.
Italský výtvarník Milo Manara je spojován především s erotickým komiksem a v této kategorii patří k evropské špičce, mimo jiné i díky zdařilým albům, jako je série Klik. Jeho tvorba je ale podstatně vrstevnatější, jak dokazuje třeba jedno z jeho nejuznávanějších děl, sebereflexivní série o Giuseppem Bergmanovi nebo česky vydané dvojalbum Indiánské léto / El Gaucho. V nedávno vyšlém komiksu Caravaggio se ukazuje především jako vynikající realistický výtvarník. Jeho scénář nás poměrně schematicky vede peripetiemi života slavného malíře. Vyprávění tu ale slouží hlavně ke zdůraznění Caravaggiova výtvarného programu a zejména skutečnosti, že předobrazy náboženských figur na jeho obrazech byli obyčejní, prostí lidé. Autor ale příběh využívá především coby záminku k úchvatným výjevům, zachycujícím krajinu a architekturu pozdně renesanční Itálie, či k přehlídce dobových postav z různých společenských tříd. Caravaggiovy obrazy jsou zakomponovány přímo do některých panelů, přesto se Manara nesnaží mistrův styl otrocky napodobit. Spíš vede výtvarný dialog mezi tvorbou italského malíře a svým vyhraněným stylem. Caravaggio nepatří k Manarovým vrcholným komiksům, spíš je to pozdní dílo velmi sebevědomého umělce, který ovládá vlastní rukopis tak dokonale, že si může dovolit namalovat cosi jako obdivný komiksový dopis jednomu z největších evropských malířů.
Antonín Tesař
Lucia Zamolo
Červená je přece fajn
Přeložila Eva Marková
Slovart 2020, 96 s.
„Menstruace znamená život!“ – i taková věta zazní ke konci jasně červené knížky s kalhotkami na obálce. Na to, jak moc je pravdivá, se to dlouhé slovo veřejně vyslovuje příliš zřídka. Německá autorka a grafička Lucia Zamolo chce přispět k nápravě tohoto stavu. Na jaké publikum ale vlastně kniha cílí? Na začátku se píše, že na lidi, kteří ještě menstruaci neměli nebo ji ani nikdy mít nebudou. To je sympaticky inkluzivní, ale jedenácti- či dvanáctiletým dívkám nejsou následující stránky podle mého názoru zrovna čtenářsky přístupné. Začíná se premenstruačním syndromem, bolestivými příznaky, společenskými stigmaty, pokračuje pověrami spojenými s krvácením, pomýlenými názory starořeckých filosofů a citacemi z Bible. Ale co to vlastně ta menstruace je, proč ji máme?, ptá se nejspíš jedenáctiletá čtenářka. O tom se ovšem nedočte dřív než na straně 54. Nechci se jednoznačně stavět proti překvapivému řazení – text klidně může začít nějakou zdánlivě nesouvisející zajímavostí a až poté se dostat k průřezu dělohou a výkladu o sliznicích –, ale přijít s tím zásadním až za polovinou se mi zdá pozdě. Kniha má na druhou stranu dva velké plusy: celkovou grafickou úpravu, převážně zpracovanou pastelkami a záměrně ne úplně dovedně, což jí ubírá na „lékařské“ vážnosti (vznikla ostatně jako bakalářská práce na münsterské School of Design); a český překlad, který je terminologicky přesný a zároveň vtipně aktuální – aspoň pokud to může posoudit stárnoucí mileniálka jako já.
Silvie Mitlenerová
Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer
Geodiverzita a hydrodiverzita
Dokořán 2020, 232 s.
Naše krajina je nemocná. Sucho střídají povodně, půdní eroze polomy… Že se nedá nic dělat, protože holt dorazila klimatická krize? Z tohoto omylu čtenáře rychle vyvede kniha Geodiverzita a hydrodiverzita: to, co v současnosti v Česku pozorujeme, je zatím spíš důsledkem našeho zacházení s místní krajinou, které trvá několik posledních desetiletí. Vysušení téměř veškerých mokřadů a narovnání většiny říčních koryt, meliorace prováděná i v místech, kde hospodářsky nedává žádný smysl (horské louky), a konečně průmyslové zemědělství likvidující ve jménu efektivní homogennosti veškeré ozdravné prvky v krajině i půdní život… Nejde ovšem jen o koncepce špatného státního a velkofiremního hospodaření, ale záleží i na desítkách drobností, jichž se dopouští například váš soused – ignorování dozoru hydrogeologa a vrtání do podloží kvůli tepelnému čerpadlu způsobilo v Kuksu pokles spodních vod o čtyřicet metrů. Obeznámený laik, jemuž především je kniha určena, tu najde další argumenty, proč a jak je potřeba současný kurs plenění domoviny obratem změnit. Mimochodem otázka, co s hydrologickými poměry udělá kůrovcová kalamita, má zde jasnou odpověď: vykácením lesů, s nimiž betonové nádrže počítají jako s „přednádržemi“, krajina ztratí svou zadržovací kapacitu, takže i při jednodenním dešti nemůžeme očekávat nic jiného než povodeň. Právě toho jsme byli svědky v polovině října na severu Moravy. A že obnovované šumavské slati zadrží víc vody než celá slavná Vltavská kaskáda, jste věděli?
Marta Martinová
Ďábel
(Devil All the Time)
Režie Antonio Campos, USA 2020, 138 min.
Premiéra v ČR 16. 9. 2020 (Netflix)
Snímek Ďábel měl ambici být rozmáchlou kronikou odvrácené strany amerického venkova. V časovém rozmezí dvou dekád sleduje propletenec osudů řady postav, které se vzájemně střetávají zpravidla za tragických či násilných okolností. Ďábel ale působí spíš jako scenáristické cvičení na téma jižanská gotika. Tvůrci evidentně pokukují po prózách Flannery O’Connorové, ze kterých dokážou imitovat pokřivené postavy a groteskně temné situace, ale už ne jejich subtilnější, spirituální podtóny. Přes řadu odkazů na křesťanskou víru a její vliv na porozumění světu je Ďábel spíše morbidní než duchovní film. Tyto limity ze snímku Antonia Campose v podstatě dělají celkem působivě natočenou, avšak poněkud předvídatelnou a úmorně repetitivní galerku sadistických či impulsivních zabijáků, páchajících násilí na čítankově nevinných obětech či na sobě navzájem. Vedle režisérových nesporných schopností vystavět napínavé scény film nesou především herecké výkony hollywoodských hvězd v čele s Tomem Hollandem a Robertem Pattinsonem, kteří tu dokazují, že zvládnou výrazně změnit svůj herecký styl (je však otázka, jestli Hollandův mstící se mladík a Pattinsonův fanatický kněz jsou náročnější postavy na zahrání než Spider-Man nebo unylý upír ze Stmívání). Ani všechna zručnost a lehká předvádivost ovšem nemohou zakrýt propast mezi tvůrčími ambicemi a tím, co snímek ve skutečnosti nabízí.
Antonín Tesař
Brave New Normal
Galerie Kurzor, Praha, 23. 9. – 22. 11. 2020
Za uzavřenými dveřmi Galerie Kurzor v Centru pro současné umění se v současné době ukrývá třetí výstava z cyklu připraveného kurátorem a filosofem Václavem Janoščíkem, která nese název Brave New Normal. Jedná se opět o skupinový projekt, který se svým formátem podobá předchozím výstavám: jde o střídmý mix videí, soch a videohry, zasazený do téže, jen lehce pozměněné architektury s tribunou pro sledování videí a stolem, u kterého bylo možné si prohlédnout doprovodnou brožuru a občas i diskutovat s kurátorem. Brave New Normal se zaměřuje na superhrdiny, a zatímco v dlouhém kurátorském textu Janoščík popisuje měnící se superhrdinské narativy a jejich propojení se staršími i současnějšími filosofy, v samotné výstavě klasické vyobrazení superhrdinů či superhrdinek chybí. Některá díla komplikují klasické modely a formy vyprávění, jako například video Alžběty Bačíkové, které pojednává o čínské feministce, bojovnici a spisovatelce Qiu Jin, ale zároveň i o Edovi, nadšenci do bojových umění a čínské kultury, který o ní píše a vypráví. Sochy Anny Hulačové naopak připomínají heroismus pracující třídy, jejž Janoščík přirovnává k hrdinství, jaké oslavuje antický básník Hésiodos v básni Práce a dni. Díla a zejména doprovodný text nás vyzývají k zamyšlení nad různými druhy heroismu, ale hlavně nad tím, proč potřebujeme hrdiny a hrdinky, jaké konkrétní – například sociopolitické či klimatické – podmínky nás k tomu vedou a jakou lepší budoucnost si s jejich pomocí představujeme.
Natálie Drtinová
Ayobami Adebayová
Zůstaň se mnou
CD, Voxi 2019
Ještě před publikováním svého literárního debutu byla spisovatelka Ayobami Adebayová deníkem Financial Times označena za budoucí hvězdu nigerijské literatury, což románem Zůstaň se mnou v roce 2017 víceméně potvrdila. České vydání se pak kupodivu objevilo i v podobě audioknihy, kterou načetli Nikola Votočková a Martin Myšička. Adebayová zachycuje nejen traumatický život manželského páru, Yejide a Akina, který nemůže mít děti, ale také reálie života v Nigérii, kde tradiční společnost vyvíjí velký tlak právě na plození potomků, nejlépe mužského pohlaví. Román je složen ze čtyř částí. Všechny začínají v okamžiku, kdy Akinovi rodiče donutí svého syna k tomu, aby si jako druhou manželku vzal dívku, která mu dítě dá. Následuje řada událostí, jejichž výsledkem je zrození dítěte, které na svět překvapivě přivede Yejide, ale také zdravotní komplikace, takzvaná srpkovitá anémie, jíž trpí především lidé z tropických oblastí. Osud je k Yejide a jejímu manželovi až příliš krutý, podobně jako je krutá politická situace v Nigérii, kde jedna vojenská diktatura střídá druhou. Zůstaň se mnou je ovšem především románem o lásce, která je schopná překonat leccos, a zároveň o překážkách, na jejichž zdolání partneři sílu nemají. Adebayová ke svým postavám přistupuje s empatií, současně je ale nijak nešetří. Zvukové podání čtivého příběhu posluchače ještě víc vtahuje do děje plného neočekávaných zvratů. Důrazem na emancipující se ženskou postavu v okovech násilné patriarchální společnosti pak autorka kráčí podobnou cestou jako Elena Ferrante.
Jiří G. Růžička
Fiona Apple
Fetch the Bolt Cutters
CD, Epic 2020
O Fioně Apple se obvykle mluví jako o „písničkářce“, po vydání jejího pátého alba ovšem toto označení působí ještě nedostatečněji než dřív. Najít pro tuto umělkyni adekvátní kategorii je nesmírně těžké, protože to jediné, co ji spolehlivě charakterizuje, je estetika excesu. Při poslechu nahrávky Fetch the Bolt Cutters, která vyšla osm let po předchozí desce, se zdá, že americká hudebnice je doslova posedlá překračováním či přeznačováním hranic, a to i těch, které vymezovaly její dosavadní tvorbu. Skladby Fiony Apple tak lze charakterizovat pouze mnohostí poloh a žánrů: je v nich slyšet indie rock, elektronika, soul, folk, industrial, snad i krautrock. A nejde jen o nastavování folkových základů jinými žánry. Excesivní estetika Fiony Apple ovšem nezahrnuje pouze žánrovou mnohost, nýbrž i celkový přístup k výrazu. Těžiště se tentokrát přesunulo od klavíru k perkusím, jejichž součástí jsou i nestandardní, „nalezené“ předměty. Zpěv je zase podán až nečekaně nekompromisním a drzým způsobem, který ostatně známe i z některých živých vystoupení. Na jedné straně má blízko ke kabaretní poloze, na straně druhé k syrovému punkovému křiku, nevyhýbá se ale ani deklamaci. Navíc jsou zde sborové party – a také psí štěkot, který nám připomíná, že deska vznikala v domácích podmínkách. Fiona Apple se nadále pohybuje mimo ověřená schémata a na úspěch reaguje tím nejlepším způsobem: radikalitou, důkladností a úzkostlivým strachem z nadprodukce.
Benjamin Slavík