Mrzký čas

Jarní vítr

Tělo ještě ani neodolá

takovému vzkříšení a hledá úkryt

před tímhle větrem, který už ladí

a přináší vůni, a novou důvěrnost. Co

dřív byl hlad, teď je živobytí. A míň tíží

život a velkorysá záře

se chvěje v ulicích. Ale pořád je

kalná naše sítnice a slina

suchá a zmateně míjí noha nohu,

jako vždycky. A v tu chvíli náhle

bujný tlak, který nám přináší

ještě křehoučké tělo jara,

pomalu brousí kolem zimy

našeho srdce a hledá místo,

kudy do něj vejít. A tady, hned

za rohem, na číhané,

v plodném plenění,

nám duje do šatů,

nám větrá práci,

zametá dům, olejuje naše dveře

ztvrdlé temným uzavřením, otvírá je

do jakési nádherné pohostinnosti

a překypuje v nás, a i když si

nikdy nevšimneme tolikého

mládí, úplně

nás uchvacuje. Ano, krátce

po východu slunce vítr už spokojený,

v jádru klidný, vanul kolem

naší vyprahlosti, nespravedlnosti

našich let, podnítil něco

krásnějšího než jen tolik

nedůvěry a tolik skleslosti,

zdatnějšího než náš strach

z jeho hluboké vzpoury, z jeho

výsostného vzkříšení. A teď

já, který jsem zcela ztratil svobodu,

chci slyšet, jak se chatrné

chrastění našeho tepu plazí

za teplým zvukem tohoto spojení

a jak oba hrají strhující

hudbu, bez taktu, potichu,

která jednou přinese den,

snad v půli ledna, kdy všichni

pochopíme, proč se říká: „jarní

vítr“.

 

Bez zákonů

Už zpívají kohouti,

lásko moje. Jdi:

ochutnej úsvit.

Anonym

Na téhle posteli, kde sen je pláč,

kde se neodpočívá, ale tvrdě dře,

nás zastihla hluboká noc. Tělo

je otázka nebo odpověď na tolik

nejistého štěstí? Tichý suchý kašel,

tep, který už čerstvě vane a zháší

starodávný obřad tělesnosti,

zatímco nezbývají gesta ani slova,

aby znovu sehrála tu scénu

jako začátečníci. Miluji tě. Je to

zlá hodina kruté zdvořilosti. Tak

blízko tě pořád mám, že mé tělo

končí v tvém snědém těle, kde

se zase ztrácím, kde se zítra

ztratím. Jako válka bez

hrdinů, jako mír bez dohod

uplynula noc. A já tě miluji.

Hledám ostatky, hledám rozbitou

medaili, živou trofej tohoto času,

který nám chtějí ukrást. Unavená

jsi a já tě miluji. Je čas. Bude naše

tělo odměnou, šrapnelem, který

ospravedlní tolik čistého boje

bez vítězů a poražených? Mlč,

neboť tě miluji. Je čas. Vchází třaslavý

rozbřesk. Nikdy nebylo světlo tak časné.

 

Dar opojení

Vždycky se jas řine shůry nebes;

je to dar: nenalézá se mezi věcmi,

ale mnohem výš a do věcí vniká,

to je smysl jeho života a jeho práce.

Tak se rozsvěcí nový den; tak noc

zavírá velkou světnici svých stínů.

A tohle je dar. Kdo čím dál víc ubírá

bytostem na stvoření? Jaká klenba

je ve výši sevře láskou? Vždyť už jde

k nám a ještě je brzy, už krouží kolem,

napodobuje přitom křivky tvých letů,

a vznáší se a vzdaluje, ještě mlhavý,

nic není jasnější než jeho poryvy.

Ó jas žíznící po nějakém tvaru,

po hmotě, kterou by mohl oslepit

a sebe sežehnout, až dílo dokoná.

Jako já, jako všechno, co čeká.

Když sis odnesl všechno světlo,

jak mám cokoli čekat od svítání?

A přesto – tohle je dar –, má ústa

čekají, má duše čeká a ty mě čekáš,

opojený honem, osamělý jase,

smrtelný jako těsné objetí srpů,

ale objetí, jež do konce nikdy nepoleví.

 

***

(Pokračuje duben)

Pro Claru Mirandovou

Všechno je pro nás možná nové.

Jasně zářící slunce, zapadající,

umírá; to vycházející je jasnější a

pořád výš, je jiné, je to další nový

tvar světla, citlivého stvoření.

A tak je každé ráno vždy první.

Abychom je prožili ty a já sami,

nic není stejné, neopakuje se. Ta

jemná křivka rozkvetlých mandloní,

kvetla už včera? Nelétá snad

tamhleten pták v širších kruzích?

Poté co padl sníh, nebe nalézá

svity, předtím nakupené v mracích.

Všechno je možná nové. Kdyby nebylo,

kdyby si v téhle hodině obrazy

ožily v jiných, a spolu s nimi

se vrátily vzpomínky na dávný den

zastírající den dnešní, vrátily se

a projasnily ho, ano, ale zastřely

jeho rodící se jas, jaké překvapení

by poskytly mému bytí, jaké snění,

jaké nové světlo či jaké nové práce?

Říční voda, voda z moře; utkvělá

či bludná hvězda, hvězda v nočním

spočinutí. Jak pravdivý, jak čistý je

výjev lásky, jež nikdy nevidí ve věcech

smutnou skutečnost jejich vzhledu.

 

Sbohem

Cokoliv by dnes odpoledne stálo

za můj život. Jakákoliv drobnost,

je­-li vůbec jaká. Utrpením je mi

klidný, bezohledný, nevratný

šramot tvé nízké boty. Jaké vítězství

hledá, kdo miluje? Proč jsou tak rovné

tyhle ulice? Nedívám se zpět ani tě

nemůžu ztratit z očí. Tohle je země

krutého trestu: dokonce přátelé

podávají zlé zprávy. Má ústa líbají

to, co umírá, a přijímají to. A sama

kůže rtu je kůží větru. Sbohem. Je to

nezbytné pravidlo, říká se. Zůstaň

ty s našimi věcmi, ty, která můžeš,

a já půjdu tam, kam se noci zachce.

 

Mrzký čas

Dnes mi severní vítr

přivál ten dávný příběh.

Špatně tehdy našlapovaly

mé nohy a ústa ještě hůř,

v tom městě drsných

lidí, bídy a ctnosti.

Mezi starým návykem

loupeže a lichotnictví,

ubohých dotazů a levného

výprodeje už těžce kulhalo

mé mládí. Proč jsem to dělal?

Stydím se za svá ústa,

ne kvůli těm slovům,

ale kvůli těm ústům,

jež líbala. Jak už je to

dlouho? Kdo mi to vyčítá?

Zůstává pachuť hořkých

mandlí, pachuť červotoče;

pachuť zrady, prodaného

těla, shnilého pohlazení.

Kéž by čas byl jenom tím,

co se miluje. Nenávidí se to

a taky je to čas. A je to zpěv.

Tehdy jsem tě nenáviděl a dnes

chci tvou vzpomínku, vidět tě

před sebou, bez cizí pomoci,

a znovu tě milovat a znovu tě

nenávidět. Teď tě líbám

a zrazuji tě teď na tvém

těle. Kdo nekupčí

s tím málem, co má?

Včera prodané se dnes kupuje;

zítra, pokání.

Není jedinou hodinou úsvit.

 

Spása před nebezpečím

Tohle osvětlení hmoty,

s jeho obyčeji a jeho harmonií,

se zrajícím sluncem,

s těkavým úderem mého tepu,

když vzduch naplno vtrhává

do žádostivého hmatu mých rukou,

jež se dotýkají bez obav,

s radostí z poznávání,

téhle zdi bez štěrbin

a škodolibých dveří, prosakujících,

když mládí odchází a s ním i světlo,

splácí můj dluh.

Spasí mou lásku tenhle tavený kov,

tenhle len, který se vždycky navíjí

u dýňového koláče,

a kopec plný holubic

a blaženost nebe

a něžnost tohoto deště

a hudba

písečného koryta vyschlé řeky

a plazivý tymián v okrové zemi,

stín skály o polednách,

sádra, cement,

zinek, nikl,

jakost železa měněného, kaleného

na ocel,

záhyby prohnanosti, vosy nenávisti,

schody nedůvěry,

tvůj kotník, tak jemný i tak divoký,

a faldík na šatech

a tvé zbabělé tělo…

Nebezpečná stopa, slib

mezi nabídnutím věcí

a nabídnutím života.

Bídný je okamžik, pokud nezpívá.

 

Gesta

Jeden pohled, jedno gesto

změní naše plémě. Když koná moje ruka,

tak bez pochopení a bez vlády,

s toulavou ozvěnou,

a prozkoumává, hledá

teplo a společnost v tomhle prostoru,

kde se tolik jiných

chvělo, co to

znamená? Tolikerá gesta

jako ranní sen

uplynula. Jako ten

domácký škleb karetních

postaviček. I když zanechala

ránu či políbení, dojemný osud.

Náš posunek, ještě zářivější

než slovo, jako ono

prožraný časem, starý jak říční

břeh, co

znamená?

Proč rozhrnuje stejný vzduch gesto

odevzdání nebo krádeže,

to, jež zavírá dveře, či to, jež je otvírá,

to, jež rozsvěcí nebo zhasíná.

Proč je stejný pohyb ruky, když seje

a když kosí,

když miluje a když vraždí?

My, tak gestikulující a tak málo veselí,

plémě, jež umělo jenom

tkát vlajky, plémě pochodů,

fantazií a dynastií,

musíme dávat jiná znamení.

Nemusím číst v každé dlani, v každém

pohybu, jako dřív. Nemůžu teď zbrzdit

široké kroužení paže,

jež měří svou oběžnou dráhu

a opisuje svou pohnutou křivku.

Ne, teď není čas

dívat se nostalgicky

na nekonečnou stopu člověka.

Musí se hodně zapomínat

a ještě víc doufat. Tiché

jako let výra, jasné gesto,

prostě křtěné,

řekne v novém vzduchu

svůj nový význam, své nové

užití. Já jenom chci, pokud je

to možné, až udeří má zlá hodina,

kdy budu postrádat tolik milovaných gest,

mít dost sil, najít je

jako zkamenělinu

(snad čelist ještě drnčící polibkem)

vyhynulého plemene.

 

Vítr

Nechte vítr, ať prostoupí mé tělo

a osvítí je. Jižní vítr, slaný,

prosluněný, čerstvě vypraný

důvěrností a vykoupením a

netrpělivostí. Vejdi, vejdi do mé záře,

otevři mi tu cestu,

nikdy nepoznanou: cestu jasu.

Zvoní žízní prostoru,

červnový vítr, tak prudký a volný,

že můj dech, teď plný touhy,

spasí. Přijď,

poznání moje, skrz

tolik hmoty oslepené tvou

milostí.

Jak mocně mě přepadáš a učíš mě

žít, zapomínat,

ty, s tvou jasnou hudbou.

A jak pozvedáš můj život,

strašně potichu,

strašně po ránu a láskyplně,

tou zářivou a bezpečnou branou,

která se pro mě poklidně otvírá,

protože s tebou mi nikdy nevadí,

když mi nějaký kal sedí na duši.

 

Ze španělského souboru Poesía completa (Tusquets Editores, Barcelona 2004) vybral a přeložil Petr Zavadil.