Obcovat s básněmi

Když před pěti lety vyšla ve Spojených státech čtyřsetstránková Teorie lyriky (Theory of the Lyric) celosvětově známého teoretika Jonathana Cullera, vzbudila v odborných kruzích odůvodněný zájem. Nyní se s tímto textem může seznámit i české publikum, a to díky překladu Martina Pokorného. Důvodů, proč po knize sáhnout, je spousta; následující řádky jsou spíš pozvánkou ke čtení než recenzí.

Culler je v tuzemsku znám především jako naratolog a autor Krátkého úvodu do literární teorie (1997, česky 2002). To, že se ve zralém věku zaměřil na teorii lyriky, tak může působit překvapivě. Obě práce ovšem spojuje jeden důležitý rys: autor v nich nepřichází s komplikovanými tezemi, ale svým psaním vytváří prostor k dialogu. Rozpráví s ostatními teoretiky, komentuje své starší práce, ukazuje čtenáři způsob, jak nad uměleckými i teoretickými texty přemýšlí, a nechává mu prostor k vlastnímu uvažování.

Lyrika jako žánr

V první kapitole Teorie lyriky Culler ­uvádí několik nedějových básní, které bývají po­važovány za součást západního kánonu, a následně je komentuje. Čtenáře tak postupně a velmi názorně provází svými úvahami nad lyrikou, již vnímá jako žánr, který se sice v průběhu staletí proměňuje, ale u něhož alespoň intuitivně tušíme, že musí obsahovat nějaké jednotící prvky – těmi jsou podle Cullera například básnické oslovení, rytmus či ­rituál. Žánrové pojetí lyriky může být do značné míry chápáno jako ahistorické, což dokládá i samotná struktura knihy: první citovanou básní je Óda na Afrodítu od řecké básnířky Sapfó, poslední je báseň W. H. Audena nazvaná 1. září 1939. Culler tak sklene oblouk mezi počátky lyrického básnictví a nedávnou minulostí, přičemž na zvolených textech ilustruje, že území lyrického žánru vymezují určité styčné body, které čtenářům napomáhají zorientovat se v jeho členitém terénu.

Kromě komentovaného čtení básní nabízí monografie také komentáře k teoretickým konceptům ovlivňujícím západní uvažování o literatuře: celá jedna kapitola je věnovaná Hegelovi, často bývají zmiňováni Käte Hamburger, Northrop Frye, Jacques Derrida, ale také Roman Jakobson. Americký badatel se své kolegy nesnaží rozcupovat, ale upozorňuje na myšlenky a koncepty, které si podle něj zaslouží nebýt zapomenuty, a především je sám precizuje, jako by skládal jednotlivé dílky mozaiky. Všímá si přitom, že literární teorie od šedesátých let 20. století sice prožila neobvyklý rozmach, ale přímo teorii lyriky se dostalo jen slabé pozornosti. Českému překladu předchází autorova předmluva, v níž odpovídá na některé z četných reakcí, které doprovázely první harvardské vydání, a uzavírá jej doslov Josefa Hrdličky, který přibližuje českou recepci Cullerova díla a uvádí ho do kontextu domácí literární vědy. Přímo v předkládaném svazku tak dochází k prvním reflexím samotné teoretické práce.

Impuls pro didaktiku

Teorie lyriky je však něčím víc než jen pojednáním rozhojňujícím řady knih v poličkách několika tuzemských vědců zabývajících se poezií – lze ji totiž číst také jako učebnici věnovanou dějinám lyriky, respektive dějinám myšlení o poezii. A je v zásadě jedno, zda její četbu doplní výklad vysokoškolského pedagoga, anebo zda poslouží jako pomůcka k samostudiu: čtivý, nepovýšený styl přímo vybízí k dalšímu bádání, ale zároveň umožňuje několikeré čtení a stále hlubší ponor do tématu. Začátečníkům bez širších znalostí teorie nabízí především vhled do Cullerova přemýšlení o jednotlivých básních, ostatním pak i možnost konfrontovat své chápání pojednávaných odborných textů se čtením autorovým.

Právě pasáže, které umožňují sledovat úvahy někoho jiného, dokazují, že Jonathan Culler je také brilantní didaktik – s trochou dobré vůle a čtenářské snahy bychom Teorii lyriky mohli považovat i za metodickou příručku určenou nejen vysokoškolským, ale především středoškolským učitelům. Důraz je tu totiž kladen na poetiku jako nauku, která „se nesnaží najít význam, nýbrž porozumět technikám, které význam umožňují – a náležejí do tradice žánru“. Takové pojetí poskytuje učiteli jistou oporu a zároveň mu nechává prostor pro hledání vlastního prožitku básně. Báseň se tak stává prostorem pro setkání učitele a žáka, kteří se navzájem učí hovořit o tom, co při čtení poezie prožívají, ale nezkoušejí se z toho, kdo lépe zvládl zrekonstruovat původní prožitek básníkův. Učitel tedy přestává být jediným arbitrem pravdy a jeho vztah k žákovi se tím zrovnoprávňuje. Cílem takové vý­­uky je „dbát o své potěšení [z četby lyrických básní] a současně nabývat jistoty, pokud jde o vlastní schopnost vyhodnocení, co vlastně upoutalo pozornost“. Takové rozhovory o poezii přitom nejsou volnou, bezbřehou disciplínou, ale vedou nás k induktivnímu čtení namísto deduktivního.

Umění překladu 2.0

Poslední skupinou čtenářů, jíž by česká verze Cullerovy monografie neměla uniknout, jsou překladatelé a teoretici překladu. V poměrně sevřeném formátu totiž najdou množství básní v původním i českém znění, doplněných Cullerovým komentářem, který se z velké části týká rytmu a drobných významových nuancí. S tím vším se musel překladatel Martin Pokorný při své práci vyrovnat a já bych si opravdu ráda přečetla kritiku překladu zaměřenou právě na strategie, které byly při náročném převodu této monografie uplatněny. Pokorný totiž v poznámce upozorňuje, že s ohledem na teoretickou část občas upravil existující český překlad, případně pořídil nový (a publikaci slouží ke cti, že všechny tyto zásahy jsou jasně vyznačeny).

V předmluvě k českému vydání Teorie Culler píše, že by byl rád, kdyby pobídla čtenáře k tomu, aby „vnímali rozmanitost lyriky (…) a nepředpokládali, že básně jsou objekty určené k interpretaci, nýbrž hledali přístupy k potěšení z jejich rytmů, zvukových vzorců, verbálních her či imaginativní energie“. Mně nezbývá než doufat, že její četba povede také k rozproudění tuzemské debaty o tom, k čemu je vlastně lyrika na světě, a to nejen v akademickém prostředí, ale také mezi učiteli, didaktiky a dalšími čtenáři lyrické poezie. Věřím, že v prostoru, který je do značné míry definován pracemi Romana Jakobsona, Miroslava Červenky a Jiřího Levého, půjde o inspirativní polyfonii.

Autorka je komparatistka a středoškolská učitelka.