Křesťansko-ekumenické feministické uskupení RFK uspořádalo přímo na Moravském náměstí v Brně několikadenní happening, jemuž vévodil růžový nafukovací kostel. Terčem kritiky se stala pravidla církevní hierarchie, která namísto křesťanské lásky často produkují nerovnost a nesnášenlivost. Je jiný svět možný i v rámci křesťanství?
Tematizace nerovností a bezpráví v církvích se dlouhodobě setkává s odmítáním jak z církevních, tak sekulárních pozic, a není proto snadné k daným otázkám přilákat pozornost. Náš spolek RKF se tedy tentokrát rozhodl zcela odhodit zábrany a střídmost, pokud jde o zvolené prostředky vyjádření. Už z dálky je vidět, že se na brněnském Moravském náměstí tyčí cosi obrovského a velmi růžového. Je to nafukovací kostel, který jsme tam postavily, spolu s platformou pro performativní umění Terén. Větší část víkendu, který jsme zde v polovině září strávily, jsme pak zasvětily vysvětlování desítkám a stovkám dětí, že náš kostel není skákací hrad, ale jen zázemí pro přednášky, debaty a workshopy o současných problémech v křesťanských církvích. Tím jsme vykročily směrem k transformaci naší skupiny od ekumenického feministického uskupení k institutu pro zklamávání dětí, a popřely tak názor, že nenávidíme pouze nenarozené děti.
Na počátku byla párty
Program zahajujeme v pátek v podvečer happeningem na náměstí před kostelem, v jehož rámci se tážeme, pro koho jsou vlastně současné církve. Inscenujeme poslední večeři ve smíšeném složení, většinu účastníků však tvoří ženy. Během stolování se do zpěvu litanií postupně ozývají příklady výroků, které slýcháme z úst vysokých církevních i politických představitelů a jež se podílejí na utváření a reprodukci normativních představ o složení křesťanského církevního společenství. Touto diskriminační politikou zabraňují církevní hodnostáři řadě lidí plně se s ním identifikovat. Zaznívají homofobní výroky pražského arcibiskupa Dominika Duky, islamofobní prohlášení jeho bývalého tajemníka Milana Badala či doporučení bývalého předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka matkám samoživitelkám, že si v případě problémů s uživením své rodiny mají jednoduše najít nového chlapa. Vedle slov současných reprezentantů církevního diskursu slyšíme citace z katolického katechismu o nemožnosti svěcení žen, mravní problematičnosti „homosexuálních sklonů“ nebo takzvané lidské přirozenosti.
Na tomto pozadí se dává do pohybu postava ztělesňující jak hierarchicky ustanovený řád, tak způsob reprodukce pravidel v mezilidských vztazích a postupně shazuje účastnice a účastníky večeře k zemi. Ti pak opouštějí scénu, ale záhy se na ni vracejí, aby rozebrali dlouhý stůl a z jeho desek vytvořili improvizovaný chodník do růžového kostela. Když jsou už všichni vyhnáni, rozezní se zvony, kostel se rozsvítí a zve přihlížející ke vstupu. Happening tak nemá být pouhou ventilací frustrace ze stávajících pořádků, ale především výzvou k aktivnímu odporu, promýšlení alternativních forem společenství a vyjádřením naděje, že jiný svět je možný. V kostele je promítána mandorla, symbol prvotního křesťanství podobný vulvě, která odkazuje k ženským základům církve a víry a nahrazuje maskulinitu a utrpení kříže objetím a přijetím. Hraje hudba, lidé procházejí prostorem kostela, někteří začínají tancovat – začíná večírek. Párty pro nás neznamenají jen příležitost se opít; díky své terapeutické síle jsou zásadní součástí naší existence. Důležitý je moment setkávání, spoluprožívání, sdílení a péče o sebe navzájem i o vlastní psychickou pohodu.
Modlitby a seno
V duchu hledání alternativ v církevním prostředí pokračují i následující dny. Z Varšavy za námi přijely zástupkyně polské feministické skupiny Wspólnota międzygatunkowa (Mezidruhové společenství), jež se snaží hledat způsoby, jak prožívat spiritualitu v konzervativním polském prostředí. Její členky se věnují vynalézání vlastních rituálů, umělecké tvorbě, reflektují politický rozměr činnosti církví a volají po zrušení hierarchického systému, který se podílí na ničení přírodních ekosystémů. Společenství současně nechce zůstávat neformální skupinou založenou na přátelských vazbách, ale usiluje o zapsání do rejstříku církví a náboženských společností. Společně s dalšími lidmi, kteří přišli na program, jsme absolvovali workshop o péči a mulčování půdy senem. Zpívali jsme při něm polské lidové písně, které byly často stmelujícím prostředkem pracujících žen a jež si následně církve uzpůsobují pro své účely. Členky kolektivu Wspólnota międzygatunkowa tyto písně nově otextovávají a symbolicky si je tak berou zpět.
Další společnou dílnou byl modlitební workshop, na němž se diskutovalo o vztahu k aktu modlení a jeho variantách, které nepodléhají konzervativnímu učení církve, a poté se psaly a četly osobní modlitby. Prosby je možné adresovat nejen běžným světcům, ale také třeba nebinárním osobám nebo imaginárním přátelům v jakékoli podobě. Jak zaznívalo na workshopu, modlit se můžeme i za konec kapitalismu, zachování ekosystémů nebo za solidaritu s utlačovanými.
Hledání alternativní církve
Vedle tvůrčí praxe chceme také ukazovat příklady inspirativní teorie a současného politického kontextu. Proto jsme do programu zařadily přednášku a diskusi o teologii osvobození, vedenou Martinem Tománkem z brněnské skupiny Prázdné trůny. Naše pozvání přijal také Miloslav Szabó, který se dlouhodobě věnuje problematice klerofašismu na Slovensku a aktuálně vydal knihu Potraty, jež pojednává o historii a vývoji slovenských kulturních válek spojených s tímto tématem. Vedle toho se promítal dokument Kostelnice novinářky Šárky Kabátové, která s hlavní postavou svého filmu přijela diskutovat o sexuálním násilí v církvích. Protagonistka sama zažila násilí od kněze farnosti, ve které vykonávala kostelnickou službu. Tuto traumatickou zkušenost dlouho tajila a rozhodla se ji sdílet až díky inspiraci kampaní #MeToo. Za tento odvážný krok se jí dostalo vyloučení z kostelnické služby a musela čelit pokusům o diskreditaci svého psychického zdraví i snahám zamést celou kauzu pod koberec.
Ve stínu za růžovým kostelem jsme svou čtyřletou činnost představily i my. RFK je feministicko-křesťanské uskupení, které podrobuje kritice církevní hierarchii, patriarchální pořádky, nacionalistické tendence či asociální jednání a usiluje o sociální spravedlnost. Někdy demonstrujeme, někdy píšeme otevřené dopisy, články, pohádky nebo plánujeme happeningy a přednášky, ale ať už volíme jakékoli prostředky či formy a hovoříme o jakémkoli tématu, ústřední linkou zůstává touha po světě, kde je místo pro všechny. Události brněnského víkendu nám připomněly sílu kolektivního organizování a dodaly energii do další činnosti. Potvrdilo se nám, že útlak v církevních prostředích se dotýká značného množství lidí, a že má tedy velký smysl jej tematizovat. Kostel už je vyfouknutý a uskladněný, ale my víme, že pouze čeká na další akci – třeba někde v Polsku.
Autorka je členkou feministicko-křesťanského uskupení RFK.