Kresba Jakub Hrdlička
Při sledování filmu, kde církevní hodnostáři sadisticky mučili mladou ženu, aby dokázali, že je spolčená s ďáblem, vytanulo mi v hlavě: taková pěkná myšlenka, to křesťanství, a tak ho zneužili, takové hrůzy se v jeho jménu děly. Vzápětí mi došlo, že mě napadla pěkná blbost. Každá dobrá myšlenka, každá víra, každá idea vedoucí ke zlepšování světa se dá zneužít. Zneužít se dá totiž celkem cokoli. Vždycky se najdou lidé lačnící po moci, kteří si prostě můžou vzít to, co se jim hodí, co právě hýbe světem, a využít to k uplatnění své mocenské nadvlády. Vždyť už třicet let poslouchám, jak mi různí staří, ale i docela mladí lidé blahosklonně vysvětlují, že to moje levičáctví je naivní: jsem prý asi hodná, ale taky prostomyslná, když si myslím, že hezky znějící řeči o větší sociální spravedlnosti neskončí tak, že je někdo zneužije.
Oproti těmto blouznivým nesmyslům – podle některých je my levičáci možná myslíme dobře, ale nevidíme, kam by nás přivedly; podle jiných se jen přetvařujeme, a až na to přijde, postavíme své protivníky ke zdi – stojí záruka toho, že se nic tak hrozného už nikdy nestane. Tou zárukou je neoliberální kapitalismus, který jako maják v bouři stráží naši svobodu a zaručuje nám, že žádné gulagy už nebudou. Neoliberální kapitalismus není podle jeho apoštolů žádná ideologie, je to nejlepší možné zřízení světa a vlastně přirozený stav věcí, ztělesněné dobro. Je to zároveň demokracie, protože demokracie bez kapitalismu nemůže přece vůbec existovat.
Na kapitalismu je ale nejpozoruhodnější, že nemá nic společného s tím, co se ve světě, kde vládnou jeho principy, děje. Nemá nic společného se smrtí šiček v Rana Plaza, nemůže za to, že ropné společnosti ničí frakováním podzemní vody lidem v širokém okolí, nemůže ani za dětské otroky, kteří těží technické kovy pro vyspělou elektroniku, nijak nesouvisí s kácením deštných pralesů, při jejichž obraně umírají lidé, nemůže za otravu lidí v Bhópálu, nemůže za znečištění Tisy a Dunaje kyanidem. Je samozřejmě jen přirozené, že byly odstraněny demokraticky zvolené vlády v Íránu, Guatemale a dalších zemích, které se nechtěly podrobit zájmům nadnárodních společností. Sám si za svou popravu může nigerijský spisovatel Ken Saro-Wiwa, protože upozorňoval na znečištění Nigeru evropskou ropnou společností Shell. Je také pochopitelné, že mizejí odboroví předáci, kteří požadují vyšší mzdy na banánových či kakaových plantážích.
To všechno se jen tak děje a prý to tak musí být. Je to rozhodně lepší, než kdyby někdo někomu něco zakazoval, to by totiž ohrozil jeho svobodu. Ale hlavně si učedníci neoliberálního kapitalismu nekladou otázku, jak je možné, že se v mnoha případech nelze dovolat práva ani platných zákonů, když proti vám stojí velký kapitál a jeho zájmy. Jako by v tu ránu žádné zákony neexistovaly.
Debata s člověkem zaslepeným ideologií kapitalismu se zhusta podobá promluvě s malým dítětem. „Soukromník se o nemovitost postará vždy lépe než stát,“ poučí vás takový člověk jedním z přikázání. Dáte mu celou řadu příkladů, kdy se tak neděje, kdy nemovitosti prázdné chátrají nebo padají lidem na hlavu a ti u toho umírají, ale jeho to vůbec neznervózní a přijde s dalším přikázáním: „Je to jejich soukromé vlastnictví, mohou si s ním dělat, co chtějí, a komu se to nelíbí, může se odstěhovat.“ Že u toho pomine i jiné formy vlastnictví, jako je obecní nebo družstevní, a proti soukromému vlastnictví postaví vždy stát, je jen jeden z argumentačních faulů. Smutnější ale je, že ve skutečnosti nikdy nepřestane věřit, že soukromý vlastník se vždy postará lépe. Protiargumenty totiž vždy spolehlivě vytěsní. Možná se někteří z apoštolů kapitalismu zasekli v době, kdy lidé bydleli v domech, které vlastnili, a i když tam některé byty pronajímali, záleželo jim na tom, jak to tam vypadá, jaké obchody mají v okolí, takže nebytové prostory pronajali k užitečnému účelu, který by mohli také využívat. Dnes je situace ale jiná: firmy, které vlastní nemovitosti, na nich chtějí hlavně vydělávat. „To je přece v pořádku!“ křičí zastánce kapitalismu. V pořádku je totiž cokoli, co vyhovuje velkému kapitálu.
Stejně tak je dobře, že děti v rozvojových zemích pracují. Nevěříte? Ale ano, protože jinak by chuděry měly hlad. Hodní kapitalisté jim dají práci a svět je zas o něco lepší místo. Že by mohli kapitalisté za normální mzdy zaměstnat jejich rodiče, a děti tím pádem chodit do školy, už je jaksi mimo představivost fanoušků tohoto druhu uvažování.
Kdyby snad někdo přišel s nápadem, jak něco zlepšit, třeba jak skutečně donutit nadnárodní korporace, aby dodržovaly zákony, platily daně, nezabíjely lidi, neničily životní prostředí, nevedly hybridní válku s cílem vytvořit chaos okolo vědeckého konsenzu týkajícího se klimatické změny, neovlivňovaly vlády a tak dále, bylo by to určitě něco strašně nebezpečného, co by atakovalo svobodu. Jakou? Svobodu zabíjet, drancovat, týrat lidi včetně dětí, porušovat zákony a nenávratně ničit naši planetu a vydělávat u toho moře peněz. To, že někdo vůbec uvěřil nesmyslu, že diktát velkého kapitálu znamená svobodu, je výsledek hodně silné víry a skutečně nebezpečné ideologie. Na rozdíl od mnoha jiných ideologií, náboženství a idejí se ale nedá říct, že by ji někdo zneužil. Protože neoliberální kapitalismus nikdo zneužívat nemusí. Říct se o něm dá jediné: nikdy to nebyla dobrá myšlenka.
Autorka je redaktorka Alarmu.