Věda podle mužské biografie

O genderové nerovnosti ve vědě se mluví minimálně deset let. Lze od té doby pozorovat nějakou změnu k lepšímu?

Při pohledu na čísla ne. Od roku 2000 se zastoupení žen ve vědě v Česku pohybuje kolem 27 procent. Nižší zastoupení žen než mužů sice najdeme napříč celou Evropou, ale Česko je na samém chvostu žebříčků unijní osmadvacítky. Pozvolna se však začíná měnit diskurs a spolu s ním i „mindset“. Hodně v tomto směru pomáhá Evropská unie, například udílením ocenění HR Excellence in Research. V tom jsou velké peníze a také je to otázka prestiže. Proto o něj české akademické instituce usilují a některé ho již získaly. S oceněním se pojí projekty rozvoje politik na podporu lidských zdrojů, do nichž spadá i podpora genderové rovnosti.

Nemají akademická pracoviště tendenci se genderové tematice spíše vyhýbat?

V rámci oněch projektů spojených s HR Excellence in Research Award spíše ne. Ale máte pravdu, že někde existují tendence řešit vše jen formálně. Už v roce 2014 popisovala Hana Tenglerová přístup státu a akademických institucí k podpoře genderové rovnosti jako politiku nečinnosti. Taková strategie spočívá v nicnedělání. Nebudu otevřeně škodit, ale budu zcela pasivní. K podobnému závěru jsme došly s kolegyněmi z Národního kontaktního centra – gender a věda ve studii z roku 2018, která ukázala, že mnozí lidé na rozhodovacích pozicích se domnívají, že aktivně nebránit ženám ve vědecké karié­ře, tedy nezakazovat, je to samé jako jejich kariéru podporovat. Pokud ovšem chcete být atraktivním pracovištěm a přitáhnout lidi ze zahraničí, tak se musíte tvářit jako moderní instituce západního střihu, kde je podpora lidí ve výzkumu a kariérách automatickou součástí. A tak se věci dávají pomalu do pohybu.

Jedním z posledních případů genderové nerovnosti bylo zjištění spolku Mladí lékaři, že zkušenost s diskriminací ve zdravotnictví je u většiny sester a lékařek zcela běžná. Proč to tak funguje právě ve zdravotnictví, které v mnoha ohledech drží nad vodou právě ženy?

Sexismus a znevýhodňování žen jde napříč všemi sektory trhu práce, protože to jsou celospolečenské jevy. Najdeme je tedy i ve feminizovaných odvětvích, jako jsou zdravotnictví nebo školství. Navíc feminizovanost je často označována za negativní jev a muži jsou vnímáni jako spása, jak ukazuje ve své disertaci o základním školství Nina Fárová. Co se týče zdravotnictví, vzpomínáte si na film Léto s kovbojem? Starší lékař ztělesněný Josefem Somrem říká studijně marnému medikovi Bobovi při pohledu na jeho index, že má štěstí, že jsou tak přefeminizovaní, že si tam musí muže považovat. Sice už dávno není rok 1976, ale některé představy přetrvávají dodnes. Kromě sexismu hraje roli i silná hierarchizovanost zdravotního prostředí, v němž panují velké mocenské nerovnosti, které nahrávají jevům, jako je šikana a obtěžování. V případě lékařů a vědců mají vliv i kariérní řády, které jsou nastaveny podle tradičních mužských pracovních biografií, které nebývají přerušeny a zpomalovány péčí o děti, a tak se i ve feminizovaném zdravotnictví a lékařských vědách, v nichž je jako v jediné vědní oblasti zastoupení žen a mužů téměř rovné, snadno stane, že na vedoucích pozicích převažují muži. Je důležité, aby ženy byly i na vysokých pozicích, protože pokud tam nebudou, nebude tam nikdo, kdo by si tyto jemné nuance uvědomoval a začal věci měnit.

Ženy ve vysokých pozicích se ale mohou stát jakýmsi alibi: výjimky mohou být vydávány za důkaz toho, že je vše v pořádku. Navíc často hlásají jakýsi feministický individualismus.

Pokud se dnes žena dostane vysoko, znamená to, že vyhovuje současným kritériím. Je tedy výjimkou potvrzující pravidlo, není typickou představitelkou žen jako společenské kategorie. Bývají to často ženy, které mají netypické postavení v profesně důležitých, převážně mužských sítích. Není pak překvapivé, že tyto ženy mnohdy za ostatní ženy nekopou. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Výzkumy přitom ukazují, že situace se začíná lámat, když zastoupení menšiny dosáhne aspoň třiceti procent. V tu chvíli je dostatek lidí na to, aby se nebáli ozvat a podíleli se na změnách celého prostředí.

Mohla byste popsat nějaké konkrétní mechanismy způsobující odliv žen z vědy?

Statistiky ukazují, že ženy zpravidla dokončí doktorát a pak mizí. Problém tedy přichází ve věku, kdy lidé zakládají rodiny. Ženy odcházejí na rodičovskou, na niž v Česku jdou jen dvě procenta mužů. Hlavní břímě péče o děti tedy leží na ženách. A děti nepřestávají být malé s koncem rodičovské. Zde vzniká zásadní konflikt mezi rodinou a prací. Nutno přitom upozornit, že různé země tomuto konfliktu různě nahrávají. ČR patří k zemím s vysoce konzervativní genderovou kulturou a rodinnou politikou. To ženám ztěžuje slaďování kariéry a mateřství a mužům zase aktivnější zapojení do péče o děti. Česko patří v EU ke státům s největší nezaměstnaností žen s dětmi do šesti let. Vliv české genderové kultury na vědecké kariéry žen názorně ukazuje nedávno publikovaná longitudinální studie Marty Vohlídalové, v níž ze čtrnácti nadějných mladých vědkyň mají dnes jen dvě rozjeté vědecké kariéry, a obě v zahraničí.

Ženy tedy vystoupí z rozjetého akademického vlaku a je pro ně těžké do něj zase naskočit?

Je to velmi těžké. Důležité je si uvědomit, že reformy vědeckého prostředí z posledních více než deseti let situaci zhoršují. Ráda uvádím příklad předsedkyně Akademie věd, profesorky Evy Zažímalové. Byla nadějnou vědkyní, ale měla těžce nemocné dítě, takže s ním zůstala deset let doma. Poté se vrátila, protože měla vstřícného vedoucího, jenž to umožnil. Tenhle příběh by se dnes nejspíš nestal. Dříve neexistoval standardizovaný systém hodnocení institucí a jednotlivců ani nejisté grantové financování. Dnes se ve jménu snah o takzvanou excelenci velmi zostřila soutěž a nároky na vědce. Abyste uspěl, musíte mít to správné CV. Jakékoli výpadky, zejména v publikační činnosti, vaši kariéru významně ohrožují. Právě příběh paní profesorky Zažímalové ale ukazuje, že tím nutně nezajišťujeme excelenci, pokud si pod ní představujeme co možná nejlepší vědeckou práci. Jen tím na základě uměle stanovených kritérií snižujeme počet lidí, kteří se ve vědě udrží. Ona se vrátila po deseti letech, a i tak ještě rozjela skvělou vědeckou kariéru a stala se předsedkyní Akademie věd. Zde je vidět, že se dobrá věda dá dělat i jinak, ale musí vám to umožnit okolí.

Nesouvisí rétorika excelentní vědy, v níž vládne představa muže­-profesora, s tím, že univerzity jsou v mnoha ohledech stále v podstatě středověké instituce?

Spíše jde o symbiózu akademického kapitalis­mu a tradičního vědeckého étosu, jak o tom píše Marcela Linková ve své disertaci o proměnách vědeckého prostředí. Na jedné straně vidíme klasický kapitalistický diskurs soutěže, v níž vyhrává ten nejlepší. Zároveň platí, že se do práce musíte zcela ponořit a obětovat jí maximum, abyste v konkurenci uspěl. To se potkává s představou vědy jako životního poslání, s mnišským ideálem naprostého asketismu a obětování se vědě. My nicméně vidíme, že úspěšní muži­-vědci svůj osobní život běžně neobětovávají, jen péči o děti a vztahy v rodině zajišťují jejich partnerky. Marcela Linková ve své disertaci také vysvětluje, proč se kapitalismus ve vědě tak dobře uchytil. Je to právě proto, že vlastně v některých ohledech nejde proti jejím tradičním hodnotám a mýtům.

Že na něco ženy nemají hlavu nebo naopak třeba sílu a náturu, slýcháme často od lidí, kteří v akademickém prostředí zastávají důležité funkce.

Vždycky se někdo takový najde, ale nutno říct, že je dnes už naštěstí ve vědě také plno lidí, kteří tyto názory nesdílejí. A stále více příkladů úspěšných vědkyň tomu nahrává. Nej­aktuálněji čerstvé nobelistky. Jen je třeba, aby bylo ty druhé lidi víc slyšet, a hlavně aby své postoje dávali najevo ve všednodenní praxi. Typickým příkladem je situace, kdy na poradě žena něco řekne a všichni to přejdou, a když to vzápětí zopakuje jinými slovy muž, dočká se uznání. Pokud někdo upozorní na to, že s tím nápadem už přece přišla tady kolegyně, začíná se měnit klima směrem k větší přívětivosti vůči ženám. Podobně důležité je všímat si potenciálních vhodných kandidátek na vedoucí pozice, aktivně je oslovovat a nespokojit se s mýtem, že ženy o vedoucí pozice nestojí. Výzkumy spíš ukazují, že si potřebují být jistější svou kvalifikovaností než muži. Důležité je také mluvit o tématu se studenty a studentkami. Poptávka tu je, soudě dle zkušeností s mentoringem pro začínající vědce.

Od vědy určitě odcházejí i muži. Odlišuje se jejich křivka odchodu nějak od té ženské?

Nyní s kolegyní Zuzanou Žilinčíkovou dokončujeme článek, který ukazuje, že zatímco u mužů klesá křivka pomýšlení na odchod z vědy hned po získání Ph.D., u žen teprve po deseti letech od doktorátu. Zároveň jen u žen byla významným faktorem poklesu pomýšlení na odchod docentura či profe­­sura. Přitom získání těchto titulů znamená zásadní kariérní zvrat i pro muže, zajišťují pracovní stabilitu. Vysvětlujeme si to tím, že se muži a ženy cítí odlišně ve vztahu ke svým kariérním výhledům, což souvisí s nastavením kariérních řádů podle modelu tradiční mužské pracovní biografie a s pozorováním kariér­ních drah ostatních. Muži po doktorátu naskočí na „správnou“ akademickou dráhu, zatímco ženy začnou odcházet na rodičovskou a odklánět se od ní. Muži se tak mohou cítit ještě před získáním docentury „on the right track“, zatímco ženy pochybují o možnostech kariérního rozvoje v situaci, kdy musí zkombinovat vědeckou práci s péčí o děti a vidí, že na vyšší akademické posty se zpravidla dostávají bezdětné ženy nebo jim to trvá mnohem déle. Logicky pak přestanou pochybovat o své vědecké dráze až ve chvíli, kdy dosáhnou reálné jistoty.