Vyprávění dějin nejen pro děti

Když se na sklonku loňského roku objevil na knižních pultech český překlad díla Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě, nevzbudil velkou pozornost. Snad i proto, že francouzský originál spatřil světlo světa již na počátku osmdesátých let. Jakkoli jeho autor Marc Ferro (nar. 1924) dlouho patřil k celebritám francouzské historiografie, v českém prostředí není příliš známý, a to navzdory faktu, že se jedná již o jeho pátou knihu přeloženou do češtiny. Téma účelových konstrukcí obrazů minulosti, jimiž se zde Marc Ferro zabývá, získala v posledních dekádách nebývalou pozornost mezi historiky a jistě by šlo nalézt pro překlad množství daleko aktuálnějších titulů. Na druhé straně to však neznamená, že by tento již téměř čtyři desítky let starý, později jen nevýznamně doplňovaný text nebyl dnes inspirativní. Zvláště poté, co jsme si v letošním roce měli možnost zažít sérii historických konfliktů, ať již šlo o Vlasova, Koněva, Churchilla nebo revizionistickou interpretaci normalizace. Ferrovy reflexe by jistě notně obohatily obzory mnoha bojovníků proti „znásilňování dějin“, kdyby si za pomoci této knihy mohli nejprve v klidu promyslet, jaké jsou funkce historie, jak vznikají obrazy minulosti či kterak se utváří historické vědomí populace.

Smysl minulosti

V běžném historickém povědomí máme za to, že dějiny se přece nějak udály, pamětníci, kteří je viděli na vlastní oči, nás v tom názoru utvrzují, a úkolem historiků a historiček je, aby toto dění zachytili co nejvěrněji bez předsudků a vášní. Pokud máme taková očekávání, těžko se smíříme s konstatováním Benedetta Croceho, jednoho z velikánů moderního italského dějepisectví, že historie odhaluje mnohem více problémů své doby nežli problémů studovaného období. A přesně toto Marca Ferra zajímá.

Snaží se ukázat, jak se instrumentálně nakládá se zobrazováním minulosti. Historie hraje mnoho společenských rolí, není to zdaleka jen vědecká disciplína vyhrazená expertům. Jedním z jejích úkolů je mimo jiné i pomoc při ustavování společenství a jeho sebezáchově. Dějiny mají také funkci bojovnou a terapeutickou. Stačí sáhnout do domácích luhů a hájů a zamyslet se nad existencí českého národa bez onoho podivuhodného hybridu dějepisné tradice Palackého, Masaryka, Jiráska a Nejedlého, která se pod palbou kritické historiografie nejednou otřásla v ­samotných základech, aniž by právě tato představa ­smyslu českých dějin vymizela z našich hlav.

Tím, že Ferro vykračuje vstříc neevropským zemím, poskytuje čtenáři jistou útěchu v tom, že jsme si jako lidé ve všech koutech světa podobní a konstruujeme minulost všude stejně účelově a sebestředně. Při čtení této knihy je osvěžující oprostit se od zažité evropské perspektivy „světových dějin“ a nahlédnout, jak zcela odlišně lze dějiny chápat v jiných civilizačních okruzích. Dnes už je skoro každému zřejmé, že pojmy jako poroba a osvobození jsou ideologicky silně determinovány. Zajímavější je, jak nesnadno se posuzují i na první pohled evidentní procesy, jako jsou vzestup a úpadek. To Ferro působivě ukazuje například na íránských dějinách, v nichž se perská a evropská perspektiva diametrálně rozcházejí v tom, co znamená vzestup a úpadek perské říše.

Dvojí tvorba dějin

Není ani předem jednoznačně dané, co v dějinách je a co není důležité – i to se v průběhu času mění. Dobře je to vidět na příkladu křížových výprav, o něž se arabské dějepisectví po dlouhá staletí nijak zvlášť nezajímalo, protože se jednalo o bezvýznamnou „nepříjemnost“, trvající relativně krátce. Během devatenáctého století však začnou náhle kruciáty hrát v historii islámského světa stále důležitější úlohu. Existuje lepší útěcha porobených Arabů v době vrcholu evropského imperialismu než odkaz k historické zkušenosti? – Evropané byli vyhnáni ve třináctém století, a budou tedy vyhnáni i nyní.

Ferro jistě není relativista, který by zcela popíral naši schopnost rozhodnout o adekvátnosti rozličných interpretací minulosti. Dobře je to vidět v pasážích, kde se pohybuje v důvěrněji známých vodách a dokáže kriticky analyzovat rozdílné perspektivy, jako to činí při rozborech druhé světové války v komparaci sovětského zdůrazňování zlovolnosti spojenců a západního narativu o nevypočitatelnosti bolševiků a tradičním ruském imperialismu. S jistou mírou rezignace však posléze Ferro v souvislosti s možností ustavení jediného platného obrazu minulosti konstatuje: „Mnohost pohledů, která patří k demokracii, na jedné straně z povahy věci neguje samotnou povahu vědění a jeho vědeckost a na druhé se stává nebezpečím pro stát, jenž ji garantuje.“

I když je kniha plná příkladů rozličných manipulací, zamlčování i výslovných fabulací při zobrazování minulosti, čtenáři je brzy zjevné, že problém je hlubší a tkví v něčem jiném, než je prvoplánové zneužívání dějin pro potřeby nejrůznějších politických režimů. Ferro rozlišuje napříč kulturami dva základní způsoby, jakými se dějiny tvoří.

Za prvé jsou to tzv. institucionalizované dějiny. Ty jsou nejviditelnější a nejvlivnější, protože reprodukují stanoviska mocenských institucí (jako je stát) a upadají v okamžiku úpadku této instituce. Takový způsob zobrazování minulosti zpravidla označujeme jako dějiny vítězů. Proti nim se často konstituuje opačná varianta odpíraných či paralelních dějin, které mívají také institucionální ráz (například v podobě nějakého národněosvobozeneckého hnutí), avšak reprezentují vesměs dějiny těch, kteří byli poraženi. Za druhé Ferro hovoří o paměti, ať již individuální nebo kolektivní. V praxi může někdy splývat s odpíranými dějinami, od nichž se odlišuje tím, že se neopírá o školené historiky a politické či společenské instituce, jež by tyto narativy minulosti zaštiťovaly. Tím, že paměť může být jen těžko účinně podrobována kritice, snadno sklouzává k mytickým formám vyprávění. Její formy jsou navíc nestálé a časem vyšumí do zapomnění snadněji než institucionalizované dějiny.

Boje pravd

Nacházíme se právě v situaci, kdy se vývoj po roce 1989 bude čím dál víc stávat předmětem historických pojednání. Již letošní debaty o Michalu Pullmannovi a interpretacích pozdního socialismu naznačují, jaké líté bitvy mezi různými formami institucionálních dějin a pluralitou paměti nás čekají. Než se pustíme do debat o „pravdách“ české transformace v knihách, novinách i na sociálních sítích, nemusí být bez užitku nejprve promyslet, „jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě“. Marc Ferro svou reflexi uzavírá poučnými slovy: „Tato dvě ohniska [tj. institucionální pojetí a paměť] ovládají dějiny a mísí jistoty i iluze; ani jednou jedinkrát však neustavila jedinou vědeckou pravdu, jíž by mohl každý důvěřovat, natolik jsou verze minulosti, které nabízejí, prosazují a reprodukují, rozdílné a protichůdné.“

Autor je historik.