Indická dokumentaristika zaměřující se na sociální a politická témata v současné době sleduje především problematiku kastovně a genderově motivovaného násilí a obecně nárůst xenofobie, tiše podporovaný pravicovou vládou Naréndry Módího. Kteří opoziční filmaři se proti bezpráví ozývají nejhlasitěji?
Západnímu divákovi indická kinematografie v podstatě splývá s filmografií režisérů Satjádžita Ráje a Ritwika Kumára Ghataka. V jejich snímcích se většinou řeší následky náboženského rozdělení země, k němuž došlo v roce 1947 během cesty k nezávislosti, šíření sociálně-politické korupce a degradace politického prostředí. Tito tvůrci se zabývali idealismem tehdejších politických vůdců – jejich filmy vznikaly v době budování státu, bezprostředně po jeho založení, a zaměření jejich kritiky mělo hluboké ideologické kořeny.
Dnes, po sedmdesáti letech nezávislosti, jsou hlasy sociální a politické opozice mnohem různorodější než dříve. Indie totiž zažívá nevídaný nárůst stoupenců pravicového hinduistického nacionalismu (hindutva) a potýká se s opravdu vážnými důsledky náboženské netolerance a xenofobie. I proto je současná dokumentární tvorba v Indii rozlehlou a pestrou krajinou. Mezi tématy dokumentů nejčastěji najdeme násilí na ženách a vůči komunitě LGBTQ, válku vedenou vládou proti vlastnímu lidu, násilí související s kastou a náboženský fanatismus, politické nepokoje či utrpení lidí v Kašmíru. Režisérky točí filmy jako Gulábí gang (Růžový gang, 2012) nebo India’s Daughter (Dcera Indie, 2015), které se zabývají násilím páchaným na ženách. Mnoho dokumentů se věnuje ekologickému zemědělství a otázkám životního prostředí. Hlavní politické diskuse však probíhají nad tématy náboženského fanatismu a násilí pramenícího v kastovním systému. Na následujících řádcích bych chtěla v krátkosti ukázat, jak se mění forma vyjadřování nesouhlasu v indické dokumentární tvorbě, a to se zaměřením na kmenové obyvatelstvo a dality.
Červení mravenci
Když se znovu dívám na dokument The Red Ant Dream (Sen rudých mravenců, 2013) od Sandžaje Káka, i tady na západní polokouli náhle pocítím na chodidlech bodnutí červeného mravence – jako by překonal lesy a vodní plochy indické pevniny a dostal se až sem. Vidím, jak řady červených mravenců pochodují státy Džhárkhand, Madhjapradéš či Urísa. Myslím na lidi, kteří žijí antitezi kapitalismu, stále napůl hladoví se živí uvařeným listím sesbíraným ze země, pod níž leží nerostné bohatství v hodnotě miliard dolarů, a snaží se bránit džungli.
Sandžaj Kák neochvějně kritizuje vládní politiku už od roku 1986 a výše uvedený film popisuje okolnosti maoistické vzpoury v Indii – dlouhotrvajícího konfliktu mezi maoistickými naksality a indickou vládou. Mezi problémy, které zobrazuje, patří zejména těžba zahraničních korporací na území místních obyvatel. Ti nejsou jen přirozenými dědici půdy, kde těžba probíhá; také jsou už tisíce let odpovědní za udržování a ochranu lesního ekosystému. Jejich boj v džungli pokračuje i dnes. V Džhárkhandu leží pod zemí až čtyřicet procent indického nerostného bohatství – nachází se zde uran, bauxit, žula, zlato, stříbro, magnetit, uhlí, železo či měď. Téměř třicet procent půdy tohoto státu přitom pokrývají lesy.
Dosud bylo podepsáno asi sto dvacet memorand o porozumění, jejichž konečným důsledkem má být vysídlení obyvatel z přibližně dvou set tisíc akrů lesní půdy. Zahraniční korporace, které se od místních zprostředkovatelů dozvěděly o nerostných ložiscích, sice mají prostředky nutné k těžbě, jenže suroviny patří místnímu obyvatelstvu a to nechce dovolit, aby byly jejich hory, lesy, natož zemědělská půda zničeny. I právo je na straně místních. Zákon o ochraně životního prostředí stanoví, že veškeré projekty musí být konzultovány s veřejností a musí získat všechna potřebná povolení, a ústava potvrzuje, že vlastnictví vodních zdrojů, lesů a půdy je v rukou obyvatel džungle. Legislativa víceméně říká, že půdu původních obyvatel, zvaných ádivásí, nelze koupit ani získat.
Jak se tedy velkým korporacím může podařit legislativu obejít? Stejně jako všechny zákony, i tyto mají totiž mezery. Existují výjimky, kdy zákon nevyžaduje diskutovat záměr těžit s vlastníky půdy – týká se to například uhelných dolů. Sama jsem na toto téma natočila film s názvem 1700 Kelvin (1700 Kelvinů, 2011). Dokumentoval odpor přívrženců hnutí Lálgarh v západním Bengálsku a okolnosti armádní operace zaměřené proti maoistům, kteří se aktivně podíleli na organizování ozbrojeného kmenového hnutí spolu se skupinou zvanou Lidový výbor proti policejnímu násilí (PCAPA).
Kromě Sandžaje Káka se tématům týkajícím se kmenového obyvatelstva a životního prostředí věnuje mnoho dalších významných filmařů, například Bidžu Toppo nebo Méghnád Bhattačárja alias Akhra. Dokumentarista Bidžu Toppo pochází z provincie Džhárkhand a je představitelem hnutí na ochranu půdy vedeného obyvateli, kteří neúnavně bojují proti zabírání území a korporátní těžbě v této oblasti. Jeho dokumentární film The Hunt (Lov, 2015) sleduje život zemědělců a jejich rodin a naplňování lidských práv v oblastech Džhárkhand, Čhattísgarh či Urísa, ovládaných takzvanými naksality (což jsou krajně levicoví idealisté, kteří své jméno odvozují od maoistického hnutí naksalitů ze sedmdesátých let). Jeho snímky získaly mnoho státních ocenění i cen na mezinárodních festivalech.
Psal se rok 2014, když jsem pracovala na svém zatím posledním celovečerním dokumentu The Third Breast (Třetí ňadro, 2017). V horkém letním dni jsem dorazila do Džhárkhandu, abych natočila dohodnutý rozhovor s Méghnádem Akhrou a Bidžuem Toppem. Povídali jsme si a zpívali u čaje a pražené rýže. Bidžu přednesl Méghnádovu slavnou píseň: „Nevzdám se vesnice,/ nevzdám se lesa,/ nevzdám se půdy, která je má,/ nevzdám se boje…“ Zdejší rudá půda jako by znovu a znovu vyprávěla příběh o červených lesních mravencích, kterým se zdá sen o tom, jak společně útočí na botu, jež je chce zničit. Hned jsem si vzpomněla na to, co řekl režisér Jean Vigo při sledování Andaluského psa Luise Buñuela (1929): „Kouše.“ Ani džhárkhandští červení mravenci kousat nepřestanou.
Ohlédnutí zpět
Indická státní produkční společnost Divize filmů, spadající pod Ministerstvo informací a vysílání, byla založena v roce 1948, rok potom, co Indie získala nezávislost. Vláda se tehdy naplno pustila do budování nového národa. V prvních letech se tak v kinech povinně před začátkem celovečerních filmů promítaly vládní týdeníky a dokumenty – vznikaly filmy s názvy jako Svoboda na pochodu (1949) nebo Naše národní hymna (1964) a podobné vlastenecké projekty. Schematičnost těchto politicky uvědomělých, výchovných filmů se však začala střetávat se vzrůstajícím chaosem ve společnosti i na politické scéně a také s aktivitami formujícího se disentu. Objevila se skupina rebelujících filmařů, mezi něž patřili S. Sukhdév, Pramód Patí, S. N. S. Šástrí, K. S. Čhari a T. A. Abraham. V zemi začaly kvasit všemožné podoby frustrace plynoucí z nezávislosti. „Tato nezávislost není skutečná“ a „Čínský premiér je náš premiér“ – taková hesla bylo možné na počátku sedmdesátých let číst na zdech. Na vzestupu byla levicová a krajně levicová hnutí a také vznik hnutí naksalitů byl přímým důsledkem frustrace mladé generace. Naksalité odmítali zastaralý a prázdný ideologický dialog levicových a pravicových stran a chtěli zahájit ozbrojenou revoluci.
V roce 1975 vyhlásila tehdejší indická premiérka Indira Gándhíová za účelem „omezení vnitrostátních nepokojů“ výjimečný stav pomocí pokynu oficiálně vydaného tehdejším prezidentem Fakhruddínem Alím Ahmadem podle článku 352 indické ústavy. Trval skoro dva roky. Svoboda projevu byla omezena, konání voleb pozastaveno, mnozí představitelé opozičních sil skončili za mřížemi. Pro opozici to byla těžká doba. Objevila se ale spousta kvalitních dokumentů, k jejichž tématům patřily střety vlastníků půdy a zemědělců, kteří na ní hospodařili, státem páchaná zvěrstva či nezaměstnanost. Proslavila se řada filmařů: Gautam Ghoš, Subhášiní Mulay, Ánand Patvardhan, Utpalendu Čakrabortí, Tapan Bose nebo Dípa Dhanrádž. Patvardhan natočil v roce 1978 o tehdejší společenské situaci snímek Zamír ke Bandi (Vězni svědomí). Nesouhlas s vládní politikou vyjadřovaný ve filmech ovšem značně omezoval šance tvůrců na získání finančních prostředků na jejich realizaci. V období následujícím po výjimečném stavu tak rostl počet nezávislých dokumentaristů, kteří zoufale hledali možnosti, jak svou práci financovat mimo rámec státních institucí.
Neohrožený dokumentarista
Filmy Ánanda Patvardhana jsou dobrým příkladem toho, jak se měnila podoba dokumentů s politickým obsahem a obecně vyjadřování nesouhlasu se směřováním vládní politiky. Indická dokumentární tvorba prošla v tomto ohledu od nástupu nezávislého filmu pozoruhodnou transformací. Patvardhan točí filmy téměř třicet let, je nepochybně nejdůležitějším opozičním hlasem v indické filmografii a většina jeho snímků je považována bez nadsázky za kultovní. Zpočátku čerpal finanční prostředky od státních institucí. Jelikož ale jeho tvorba zvedala politiky ze židlí, stala se pro něj nevyhnutelnou ekonomická nezávislost. Jeho dokumenty totiž dokládají vzestup hinduistické pravicové politiky za souhlasného přikyvování společnosti. Ve snímcích jako Rám ke Nám (Ve jménu boha, 1992) nebo Pitra, Putra, aur Dharmadžuddha (Otec, syn a svatá válka, 1995) Patvardhan nebojácně zachytil vznik a vývoj náboženského fanatismu a xenofobie.
Aktuální dění v Indii naznačuje, že země je tažena směrem, který určují přívrženci hindutvy. Mnoho lidí má za to, že zásadní zlom nastal, když hinduističtí rasisté zbořili Báburovu mešitu v poutním městě Ajódhja. Mešita pojmenovaná po jednom z indických muslimských vládců byla zničena v roce 1992 – hinduističtí nacionalisté zde chtěli postavit chrám zasvěcený Rámovi a demolice mešity byla prvním krokem. Kromě toho však ohlásila věk náboženského fanatismu, který může vydržet celá desetiletí.
Filmy Ánanda Patvardhana ovšem nejsou politické jen svým obsahem, ale také z hlediska způsobu produkce a distribuce. Patvardhan riskoval život, když pro kultovní film Rám ke Nám, který vychází právě z kontroverze kolem zničení Báburovy mešity, zvolil dokumentární formát a perspektivou „fly-on-the-wall“ zdokumentoval srážky hinduistů a muslimů, které vedly ke smrti tisíců lidí. Dokument získal mnoho ocenění na festivalech po celém světě.
Patvardhanův nedávný film Vivek (Rozum, 2018) pak je čtyřhodinovou kritikou kastovnictví a náboženských příčin politických nepokojů, které probíhaly v letech 2013 až 2016. Režisér dokumentuje vražedné útoky na indické intelektuály a další kritiky hindutvy. Podobně jako Patvardhan natáčel filmy o náboženském fanatismu a občanských nepokojích také Rakéš Šarma. Ve filmu Final Solution (Konečné řešení, 2004) Šarma dokumentoval nepokoje v Gudžarátu v roce 2002, jejichž příčinou byl protimuslimský pogrom zorganizovaný pravicovými hinduistickými nacionalisty.
Sláva rebelům
Ánand Patvardhan byl horlivým pozorovatelem odporu proti hindské nadvládě a neonacionalismu. Vedle náboženského napětí je hlavní příčinou sociálního napětí v Indii kastovní systém. V roce 2011 uvedl Patvardhan film Džai Bhím Comrade (Ať žije soudruh Bhíma) o kastovním systému a příkoří vůči dalitským komunitám, zejména pak v západní Indii. Snímek, který vznikal přes čtrnáct let, ukazuje poezii a hudbu dalitů a sleduje tradici boje racionality s pověrami a náboženským fanatismem, jež trvá už od dob Buddhových. V Indii byly kastovní systém a staré feudální vztahy udržovány i proto, že vyhovovaly britské koloniální nadvládě. Zcela zlikvidovány však nebyly dodnes. Výsledkem je, že v současné neoliberální éře kapitalismus posiluje staré zvyklosti, včetně kastovních a feudálních vztahů, a hindutva je politickým a ideologickým vyjádřením této tendence. Dalité jsou mnohými příslušníky takzvaných vyšších kast stále považováni za majetek, za novodobé otroky. Prolévají pot a krev při práci, která živí celou zemi, a téměř každý den jsou předmětem novinových titulků informujících o tom, že byli zbiti, zavražděni či okradeni. Protidalitské nálady ve společnosti nabyly v některých částech země téměř podoby pandemie – kastovní systém je totiž jak třídní doktrínou, tak rasovým dogmatem. A nenávist je mocná zbraň.
Dalším filmem, který se věnuje danému tématu, je Sangharš (Boj, 2018), natočený francouzským antropologem Nicolasem Jaoulem. Dokument vychází z terénního výzkumu v oblasti Kánpur v letech 1997 až 2001 a je cenným zdrojem informací o diskriminaci na základě kasty.
Nesnášenlivost roste
Je ironií, že současný indický prezident Rám Náth Kóvind pochází z dalitské komunity. Jednou ho – už jako prezidenta – ve státě Urísa zastavili u vstupu do chrámu: ani prezident nestojí výš než zcela arbitrární systém založený na rasové diskriminaci. Taková je Indie. V tom žijeme, toto musíme dennodenně snášet.
Děti Marxe a Manua (mytického zákonodárce, považovaného za jednoho z tvůrců kastovního systému), Rámy a Bábura, Gándhího a Ámbédkara, Buddhy a MTV jsou rozdělené do dvou nesmiřitelných táborů: pro hindutvu a proti ní. Stejně se dělí i filmové publikum a obě skupiny jsou vůči sobě navzájem naprosto netolerantní. Nesnášenlivost roste každým dnem. Mnoho veřejných projekcí bylo násilně ukončeno, Patvardhanova promítání byla opakovaně přerušena fanatickými stoupenci pravice. Naše kamery se sice nezastaví, ale pokud jde o ohlas, jsme závislí na divácích ze zahraničí. Státem financované instituce nadále podporují filmy, které se zaměřují na problematiku LGBTQ komunity, na diskriminaci na základě pohlaví, někdy i na genderově motivované násilí. Hlasům proti vykořisťování kmenového obyvatelstva, náboženskému fanatismu a xenofobii se však nedostává sluchu ani u vládnoucí strany, ani u většiny indických diváků.
Společnost od povodí řeky Indus má za sebou tisíce let historie. Tuto historii však musíme uchopit zcela nově – a sice právě tak, jak to dělají Ánand Patvardhan a jeho kolegové. Jean Cocteau kdysi prohlásil: „Film se stane uměním až tehdy, budou-li jeho prostředky stejně laciné jako tužka a papír.“ S příchodem nových médií a možnostmi internetové distribuce už to není jen zajímavý postřeh, ale realita. Točit dokumenty ručními videokamerami a mobilními telefony a následně je zveřejňovat na internetu je stále běžnější. Těším se, až bude každá vykořisťovaná komunita držet v rukou scénář k vlastnímu filmu – a až budou diváci dostatečně uvědomělí, aby takové úsilí ocenili a tvůrce podpořili. K formování kritického myšlení publika je ovšem zapotřebí čas. Čeká nás spousta práce, nemáme však nejmenší důvod ztrácet naději. Sláva a obdiv patří bojům subalterních, těch, kterým se nedopřává sluchu – domorodým obyvatelům a filmařům, kteří riskují své životy, aby zachytili strasti obyčejných lidí.
Autorka je dokumentaristka.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.