Dillí, obraz naší budoucnosti?

Jak vypadal lockdown při koronavirové pandemii v Dillí? Západní média podávala dost děsivý obrázek situace.

Když začaly nouzové stavy a zákazy vycházení v Evropě, moji indičtí kolegové byli přesvědčeni, že taková opatření v Indii být zavedena nemohou. Spousta lidí tu žije na ulici a jsou závislí na každodenních výdělcích, třeba rikšové nebo drobní pouliční prodavači. Když pak 24. března premiér Naréndra Módí s pouhým čtyřhodinovým předstihem vyhlásil na tři týdny zákaz vycházení, všichni tito lidé přišli o příjmy, a protože nejezdily autobusy ani vlaky, vydali se pěšky z měst po dálnicích domů – do stovky kilometrů vzdálených vesnic, ve 44 stupních Celsia, bez vody a jídla. Neoficiální indická média jako Scroll.in uváděla hned první týden přes dvacet úmrtí, ale těžko říct, jaká byla skutečná čísla. Sama jsem byla v té době na české ambasádě.

Proč?

Vypukl chaos, služby jako dovoz jídla nebo vody měly fungovat na speciální povolení, jenže na sociálních sítích kolovala videa zachycující, jak policie bije prodavače nebo poslíčky s jídlem z restaurací. V univerzitní čtvrti, kde bydlím, jsou běžné výpadky dodávek užitkové vody a elektřiny, pitnou vodu mi vozí v barelech prodavač. Online obchody s potravinami měly na začátku lockdownu dobu dodávky třeba šest dní. Navíc v Indii je většina zdravotnictví zprivatizovaná a soukromé nemocnice nejprve nechtěly koronavirové pacienty vůbec přijímat, protože péče o ně je nákladná a nepohodlná. Začaly se množit varovné zprávy od kolegů, třeba o profesoru arabistiky na Dillíské univerzitě, který byl při těžkém průběhu koronavirové infekce postupně odmítnut šesti nemocnicemi a nakonec zemřel… Ambasáda mi pak doporučila, ať se vrátím do Česka. Jenže na univerzitě panoval také zmatek, studenti měli před zkouškami, potřebovali uzavřít studium a získat certifikáty, takže jsem raději požádala ambasádu, aby mi umožnila dočasný pobyt tam.

Tušíte, jaké budou politické důsledky pandemie?

Lockdown se vládnoucí Indické lidové straně hodil k potlačení lednových a únorových protestů proti zavedení Národního registru občanů a novele zákona o státním občanství. Jedná se o zákon, který říká, že perzekvovaní uprchlíci, kteří se dostanou na území Indie a požádají o občanství, mají právo na zrychlené projednání svého případu, pokud jsou to hinduisté, sikhové, buddhisté, džinisté, pársové nebo křesťané. V praxi to znamená, že muslimové občanství zřejmě nedostanou. Registr občanů zase žádá, aby obyvatelé země prokázali, že před rokem 1971, tedy před vznikem Bangladéše, buďto oni, nebo jejich předkové žili v Indii. Zákon se začal nejprve zavádět v Ásámu, kde se množství lidí, kteří třeba jen nemají v pořádku doklady, což je v Indii celkem běžné, nedostalo na oficiální seznamy, a stali se tak občany druhé kategorie, de facto bez občanství. Protesty proti těmto zákonům byly masivní hlavně v Dillí a policie je brutálně potlačovala. Vtrhla i do kampusu Dillíské univerzity Džaváharlála Néhrúa, na ulicích se střílelo a spustilo to razii na politickou opozici. Lockdown v podstatě umožnil tyto protesty zlikvidovat.

Co vás vlastně přivedlo do Indie?

Chtěla jsem coby vystudovaná bohemistka se zkušeností výuky azylantů v Česku učit v zahraničí a také jsem chtěla studovat buddhis­­tickou filosofii. Byla jsem rozhodnutá, že se budu věnovat meditaci a umění nechám být, ale pak jsem si uvědomila, že postačí, když se neúčastním dění na umělecké scéně.

Jak vznikl koncept kolaborativního projektu Pollution Diaries, na jehož základě v říjnu vyšla stejnojmenná kniha?

Už tři roky žiji přímo mezi Indy – bydlím v kampusu určeném pro profesory z jiných států Indie. Nejedná se pochopitelně o žádný slum, ale není to ani uklizená a izolovaná luxusní čtvrť pro cizince. Když vyjdu před dům, musím projít kolem „public trash bin“, odpadků házených na hnijící hromadu, které jednou za několik týdnů odvážejí městští popeláři, a cesta na trh se zeleninou vede přes otevřenou stoku. Také vidím, kolik lidí je tu nemocných. Cítila jsem povinnost se s touto situací vyrovnat prostředky, které mám k dispozici. Nejsem ekologická aktivistka, politička nebo mecenáška, ale umělkyně a pedagožka. Mezi studenty a vyučujícími existuje v Indii velká sociální bariéra. Indické školství nenabízí nástroje k samostatnému přemýšlení, spíš učí generovat názory, které jsou akceptovatelné ve vysoce hierarchizované a rozdělené společnosti. Bylo docela těžké přimět studenty vůbec k nějakému dialogu a tohle téma byla možnost, jak spolu něco sdílet.

Většina studentů ignoruje odpadky, pach vody z kohoutku i potíže s dýcháním a ti méně informovaní si s tím ani nedají do souvislosti, že průměrný věk dožití v Dillí je šedesát let. Založila jsem tedy v aplikaci WhatsApp skupinu s tím, že když si studenti všimnou, jak je životní prostředí ovlivňuje, pošlou fotografii a doplní ji prostým sdělením. Například jeden student vyfotil své brýle a napsal, že je každou chvíli musí čistit od prachu. Pak jsme projekt Pollution Diaries přesunuli na Instagram, protože mezi dvacetiletými studenty je to nejrozšířenější komunikační médium. Sama jsem samozřejmě četla o tom, jaká je kvalita ovzduší v Dillí, ale něco jiného pak je, když se vzbudíte a za okny je bílá mlha. Uvědomila jsem si, že smyslové zážitky mají velkou sílu. Umožňují mluvit o tom, že ničení životního prostředí působí na naše tělo, jiným způsobem, než jak to dělá věda nebo publicistika. Po vyhlášení nouzového stavu v Dillí bylo najednou vidět modré nebe. Pro studenty to byla úplně nová zkušenost, protože to naposled zažila generace jejich rodičů.

Jak se vám povedlo realizovat galerii na rikšách?

Nápad galerie na cyklorikšách jsem měla ještě před příjezdem do Indie, ale nakonec se mi ho podařilo uskutečnit až třetí rok, protože sehnat vhodnou partu rikšů bylo komplikované, a stejně tak bylo těžké najít studenta, který by byl spolehlivý a pomohl mi s tisky a organizací, protože moje hindí na všechno nestačí. Má to být galerie převážně pro textové umění a zároveň je to sociální projekt, jelikož rikšové jsou za svou práci placeni. První výstava byla založena právě na Pollution Diaries – z nashromážděných textů jsem vybrala věty, které by mohl říct v Dillí úplně každý, třeba: „Když se koupu v Jamuně, svědí mě kůže.“ Ty jsme pak přeložili i do hindí a připevnili jako bannery na cyklorikši. Uspořádala jsem vernisáž, na kterou jsem pozvala studenty, profesory a rikši. Bylo zajímavé účastnit se setkání, na němž se spolu bavily dvě sociál­ní vrstvy, které spolu jinak nekomunikují. Kastovní diskriminace je sice nezákonná, ale vzorce chování se dál reprodukují.

Co je podle vás příčinou přehlížení destrukce životního prostředí obyvateli Dillí?

Když to hodně zjednoduším, ekologická devastace, kterou v Indii vidíme, je důsledkem nekritické snahy o dosažení evropské životní úrovně, vyvolané částečně koloniálním traumatem. Roli hraje také absence veřejné diskuse o ekologických tématech v médiích a fragmentarizace indické společnosti. Do Indie jsem se vydala s předsudkem, že odjíždím do rozvíjející se země, která se vyrovnává se stíny minulosti, ale teď čím dál častěji přemýšlím o tom, jestli to, co vidíme v hustě osídlených a znečištěných oblastech, jako je Dillí, není spíš obraz naší vlastní budoucnosti, protože s pokračujícím globálním oteplováním budeme mít nejspíš i v Evropě čím dál méně síly na to udržovat a budovat nějaký smysluplný, sdílený sociální systém.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.