Dům polámaných andělů

Velký Anděl přišel pozdě na pohřeb vlastní matky.

V posteli sebou házel tak, že se mu nohy zamotaly do peřin. Jakmile mu to došlo, začaly ho na bocích šimrat čůrky potu. Slunce už bylo nad obzorem – přes zavřená víčka ho dráždilo svými paprsky. Růžový svět v plamenech. Všichni dorazí dřív než on. Ne, to se nesmí stát. Ne dnes. S vypětím sil se přinutil vstát.

Takové boty přece Mexičané nedělají, spílal sám sobě.

Od chvíle, kdy mu sdělili diagnózu, ho ráno co ráno probouzely tytéž myšlenky. Fungovaly jako budík. Proč by člověk, jehož dny jsou sečteny, spravoval polámané? A právě toho rána, zatímco se s hlavou plnou známých obav probouzel do prokletí světla, do všeobjímajícího zatracení času, do vlastního zrazujícího těla zmítaného zuřivou myslí, s překvapením shledal, že vedle něj na posteli sedí duch jeho otce.

Potahoval z pallmallky. „Aby ti z toho nepraskla hlava. Vstávej a nech to plavat.“

Mluvil anglicky. Bylo slyšet, že zapracoval na přízvuku, ale „hlava“ pořád vyslovoval jako „laba“.

„Es mierda.“

Pak se stařec změnil v kouř, který se vinul ke stropu, kde se rozplynul. „Pozor na jazyk,“ napomenul ho Velký Anděl.

Zamrkal. V jejich rodině platil za lidské hodiny. Když spal on, spali všichni. Sami by pospávali třeba do oběda. Jeho syn klidně do tří. Velký Anděl byl příliš slabý na to, aby vyskočil z postele a rozeřval se jako na lesy. Dloubnul ženu do zad a pokračoval v tom tak dlouho, až sebou trhla, ohlédla se po něm přes rameno a posadila se.

„Zaspali jsme, Flaca,“ vyrazil ze sebe.

„To snad ne!“ vykřikla. „Ay Dios.“

„Sí,“ odpověděl s pocitem hlubokého uspokojení, že je to pořád on, kdo kárá druhé za jejich prohřešky.

Vymrštila se z postele a spustila poplach. Jejich dcera, Minnie, přespávala na pohovce v obýváku. Přijela už na noc, aby se nezpozdila. Žena vykřikla a dcera se v úleku praštila o konferenční stolek. „Mami!“ postěžovala si. „Co blázníš?“

Promnul si pěstmi oči.

Obě ženy přispěchaly beze slova do pokoje, vytáhly ho z postele a pomohly mu do koupelny vyčistit si zuby. Manželka mu po naježených, trčících vlasech přejela hřebenem. K čurání si musel sednout. Odvrátily hlavu. Nasoukaly ho do kalhot a bílé košile a posadily ho na okraj postele.

Zmeškám pohřeb vlastní mámy, zpovídal se vesmíru. „Brečet mě nikdo neuvidí,“ ohlásil, zatímco se mu v tvrdém světle leskly oči.

 

***

Matka sice zemřela před týdnem, avšak termín oslavy byl už dopředu daný. Velký Anděl měl omezené vyhlídky – v souboji s časem mohl být i pouhopouhý týden až až.

Lidé se sjížděli odevšad: z Bakersfieldu, z L. A., z Vegas. Malý Anděl, jeho nejmladší bratr, se trmácel dokonce až ze Seattlu. Lidé si dělali rezervace. Brali si volno z práce. Hýřilové, studenti, vězeňští veteranos i matky na podpoře, rozpustilá děcka, životem zkroušení pamětníci, zpropadení gringové a spousty dalších příbuzných z nejrozmanitějších společenských vrstev.

Očekávaly se plné stavy.

Rozhodnutím nechat vlastní mamá zpopelnit si koledoval o pořádnou vlnu nevole. Na velký katolický pohřeb ve velkém katolickém kostele už ale nezbýval čas. A vůbec, o jaký obřad by mělo jít? Polovina jeho rodiny krátce přilnula k mormonům, a našli se i tací, co v jakési ufounské sektě netrpělivě očekávali sestoupení Planety X na zemskou oběžnou dráhu a následný příchod bohů Annunaki. Někteří z jeho příbuzných byli rovněž evangelíci. Anebo nic. Lalo byl nejspíš ateista. Anebo nějaký uctívač Slunce. A například nejstarší syn Andělova bratra Césara se podle všeho považoval za Vikinga. Na řešení podobných detailů neměl Velký Anděl zkrátka a dobře čas.

Ještě odvážnější krok učinil tím, že si pohřeb dovolil o týden odložit, takže hned na následující den připadla oslava jeho narozenin. Nu což, popel se přece nezkazí. Bez obav.

Nikomu to zřejmě nevadilo – všichni byli rádi, že se zařizování ujal místo nich. Přesně to on totiž udělal. Nikdo si na sebe nechtěl vzít tíhu zodpovědnosti, protože Velká Máti by si v jakémkoli pohřebním scénáři našla nejeden důvod k nelibosti. A na Velkého Anděla bylo spolehnutí. Bylo jednodušší dostávat od něj příkazy a průběžně se jimi řídit. Skutečnosti, že narozeninovému mecheche bude předcházet funus, se tedy bez reptání přizpůsobili. Většině z nich dokonce spadl kámen ze srdce, protože dva sólo výjezdy by si pro nedostatek volných dní nemohli v práci dovolit. A hlavně na něco takového neměli prostředky. Jediný víkend tak vyhovoval všem.

 

***

Velký Anděl de La Cruz byl svou dochvilností natolik pověstný, že mu Američani z práce přezdívali „Němec“. K popukání, říkával si v duchu. Jako by Mexičan nedokázal dodržovat čas. Byl snad takový Vicente Fox notorický nestíhač? Cabrones! Jeho posláním bylo je naučit, co jsou Mexičani zač.

Než onemocněl, jezdil ráno co ráno do práce s předstihem. A před každou schůzkou seděl u stolu dávno předtím, než se ostatní stihli vůbec připotácet. Pokaždé ho přitom obestíral oblak Old Spice. Často také všem dopředu nachystal plastové kelímky s kávou. Kdepak z úcty. Čistě proto, aby jim dal najevo, jak moc se můžou jít vycpat.

Jak před wrestlingovým vysíláním prohlašoval do kamer proslulý Ric Flair alias Nature Boy: „Na vrchol se leze přes mrtvoly!“

„Buďte ti schopní Mexičani,“ vštěpoval svým dětem. „Copak jsme nějaký Mexikmáni?“ pošklebovaly se mu. Tuhletu průpovídku znaly z Desperada – od Cheeche Marina, že jo?

Na práci mu nezáleželo – hlavně že nějakou měl. Nosil si do ní vlastní hrnek, talaverskou keramiku. EL JEFE, stálo tam. Všichni zaměstnanci to pochopili. Fazoložrout se má za bosse. Co jim ale samo sebou unikalo, byl fakt, že „jefe“ je zároveň slangový výraz pro „otce“, a pokud Velký Anděl skutečně někým byl, pak otcem a patriarchou celého klanu. Otec všech, mexický Ódin.

A jen tak mimochodem, rodina de La Cruzových tu byla dávno předtím, než vaši prarodiče vůbec přišli na svět.

O tom, že navazuje na své prapředky obývající tenhle kus země už po celá pokolení, nemohli jeho nadřízení vědět. Jeho dědeček Don Segundo se do Kalifornie dostal krátce po mexické revoluci, kdy na věhlasném hnědákovi jménem El Tuerto přecválal Sonoru poté, co mu odstřelovač vystřelil oko. Do Yumy tehdy vezl i svoji zraněnou ženu v naději, že jí tamní doktoři, gringové, zachrání život. Přebýval v rozpáleném vepřovicovém stavení a k místní věznici to měl tak blízko, že cítil její pach a slyšel výkřiky linoucí se z cel. Segundo poté ukradl povoz a svoji ženu dopravil až do Kalifornie, kde měl v plánu narukovat do amerického vojska svolávaného do první světové války. Na zabíjení si zvykl při bojích proti generálu Huertovi a setsakramentsky to uměl. A nenávist k Němcům si vypěstoval kvůli bavorským vojákům s ohavnými, bodcovitými přilbami, kteří učili bojovníky Porfiria Díaze střílet na jakijské venkovany ze vzduchem chlazených kulometů.

Táta mu o tom vyprávěl nejmíň stokrát.

Spojené státy pradědečkovu žádost o vstup do armády zamítly, a tak zakotvil v Los Angeles. Antoniovi, otci Velkého Anděla, bylo tehdy pět.

Ve Východním L. A. mu zakázali chodit na koupaliště, protože měl na zdejší vkus až příliš hnědou kůži. Zato se ale naučil anglicky a zamiloval si baseball. Rodina de La Cruzových se znovu stala mexickou poté, co ji během velké vlny deportací roku 1932 spolu se dvěma miliony mestizos naskládaných do vagonů dopravili přes hranice zpátky na jih. Hon na čínské přistěhovalce a jejich následné odsuny se v té době vládě Spojených států podle všeho zajedly.

Kolik – je – hodin? Kdy vyjíždíme? Je už Perla oblečená?

Rukama si držel hlavu. Celá historie jeho rodiny, světa, sluneční soustavy i galaxie kolem něj kroužila v podivném tichu a on vnímal každou krůpěj krve, co mu odkapávala v těle, stejně jako tikot hodin, těch proklatých hodin, jež mu s každou vteřinou uždibovaly kousek života.

„Můžeme už konečně vyrazit?“ zeptal se, aniž slyšel vlastní hlas. „Jsme nachystaní? Odpoví mi někdo?“

Ale nikdo ho neposlouchal.

 

***

„Nemarodil jsem. Nechodil pozdě. Dovolenou jsem si nechával proplatit.“

„Šikovný, Flaco,“ poplácala ho žena po rameni.

„A k čemu.“

„Nevím.“

„Neptám se, Flaca. Konstatuju.“

„Aha.“

„Leda bych se ptal sebe.“

„Eres muy filosófico,“ ona na to.

Minnie si v koupelně tužila a sprejovala vlasy. Proč jenom večer tolik pila? Třeštila jí hlava. Velký Anděl to věděl. Viděl jí to na očích.

„Práci ať vezme čert,“ řekl. „Stejně za nic nestála, Flaca. Kdybychom radši navštívili Grand Canyon.“

„Pěkný, Flaco.“

Perla si upínala punčochy k podvazku. Sledoval ji. Copak tohle ještě někdo nosí? S nylonkami? Fantazíroval o tom, jak se jí sukýnka vykasá a ona si prsty natáhne průhledné silonky přes dolíkatá stehna.

Jako malý klečíval u nohou postarších paniček, které si na židlích navlékaly nylonky. Roztáhly nohy. „Nesahat! Jenom dívat.“ Dávaly mu to darem. I s hřejivou vůní dětského pudru a tajemství. Letmý pohled mezi nohy, na stinné vršky v bílé syntetice. Na to, s jakým grifem si nylonové punčochy přicvakly k podvazkům. „Hezky se dívej,“ přikazovaly mu dámy, když v jeho rudé tváři vyčetly moc, kterou nad ním vládly.

Tyhle věci už nikdo nedělal. Jenom jeho Flaca.

„Máš hezké nohy,“ řekl.

Zahleděla se na něj. „Na to teď nemáme čas,“ odpověděla.

„Říká kdo?“

„Přece ty,“ ona na to.

Jako by se ještě na něco zmohl. „Dobrá. Nejvyšší čas vyrazit,“ řekl. „Stejně se rád kochám. Líbí se mi tvoje stehna.“

„Sí, mi amor.“

„Jen se do nich zakousnout.“

„Travieso,“ počastovala ho tím starým rozkošným mexickým slůvkem pro „nezbedu“. Nadzvedla si sukni a celá se mu ukázala.

„Tvůj úl přetéká medem,“ zacukroval.

„Cochino!“ sepsula ho, ale sukni nepustila.

„Mami!“ vykřikla Minnie z koupelny. „Nechte toho!“

Matka s otcem se na sebe uculili.

„Jak myslíš, že jsme tě stvořili?“ pronesl k Minnie.

„O tom se nemluví!“ odsekla, vyběhla z koupelny a s ukazováčky v uších prosvištěla ložnicí ven. „La la la la la!“

Rodiče za jejími zády propukli v nekontrolovatelný smích. Velký Anděl naznačil ženě, aby se upravila. Nenašel v té chvíli správná slova. On, který se učil anglicky tak, že si natlačil do hlavy celý slovník. Se svým odcizeným otcem se předháněli v tom, kdo z nich si osvojí modernější, vzácnější a američtější výrazy. Kdysi to býval chlap jako hora, jeho otec, než se z něj stal zašedlý věchýtek s vodnatýma očima, ač na šarmu a nesmlouvavosti mnoho neztratil. Nlějakou dobu přebýval u Velkého Anděla v zadní místnosti – Velký Anděl tak vystoupal na pozici rodinného patriarchy. To si tehdy nikdo neuměl představit. Mexicano ani gringo.

Nikdo neví, jak jazyk formuje rodinu. Andělovy vlastní děti se odmítaly učit španělsky, když on sám obětoval angličtině první poslední. Dva chlapi sedící u kuchyňského stolu obklopení cigaretami, kafem a ošuntělými slovníky. Chytávali neznámá slůvka a přišpendlovali je jako pestrobarevné motýly. „Hrabáč“, „ostružiník“, „výzva“, „vzpurnost“. Jeden z nich pronesl slovo: „Neslučitelný.“ Druhý pak dostal tři minuty na jeho definici. Správná odpověď za pět bodů. Průběžné skóre se zaznamenávalo na kartičky velké osm na třináct centimetrů. Na konci každého měsíce čekal na vítěze karton pallmallek. Příliš patrný přízvuk znamenal tři body dolů. A tak si pomocí sloves a podstatných jmen postavili most do Kalifornie.

Po zkouškách z angličtiny následovalo studium levných knih pořizovaných v obchodě s alkoholem. Jeho nejoblíbenější gringo frází, kterou používal v práci, avšak doma se jejímu užívání povětšinou vyhýbal, bylo „no nazdar“. Čtením knih o Jamesi Bondovi se dozvěděl, že „milencův kord nekončí dvakrát ve stejné pochvě“. A z akčního trháku od Johna Whitlatche vyrozuměl, že muž, co má za ženu prostitutku, „jezdí zadarmo“. V šedesátých letech bylo rovněž zvykem objednávat si na baru koktejly s „kostkou ledu“. Člověk pak působil moderně a zároveň si pojistil větší množství alkoholu. A pokud šlo o perličky v podobě tajných amerických kouzel a zaklínadel, ukládal si je do paměti jako do mentální databanky. Měl ho jak stožár. Zastavili ho chlupatý. Poskočíme?

Proč vůbec ještě myslel na práci? Na minulost? Bylo po všem. Úplně po všem. Dopracoval. „Tato vteřina,“ říkával mu s oblibou otec, „se právě stala minulostí. Jen co sis jí všiml, už zmizela. Smůla, synku. Víckrát se nevrátí.“

(Muy filosófico.)

 

***

Minnie postávala v zastíněném obýváku a poslouchala, jak Lalo na terase prohání děcka. Máma s tátou jsou nehorázná čuňata. Nejdřív jí to svým způsobem přišlo k smíchu, ale hned nato se musela znechuceně ušklíbnout. Úl. Med. Oplzlosti až hanba. Stařeček si hraje na prince. Musela ale uznat, že ty jeho pindy zněly roztomile. Opatrně si promnula oči, aby si nerozpatlala mejkap. Taky by chtěla, aby ji někdo takhle dráždil. Doby, kdy slýchala komplimenty na své nádobíčko, byly už tytam.

Když má ženská na krku tři usmrkance, na podobné rošťárny si musí nechat zajít chuť.

„Ticho!“ okřikla drobotinu.

Takovou kocovinu dlouho nepamatovala. Lítání kolem pohřbu. Haldy úkolů. Všechno bylo na ní. Celý víkend ležel jen a jen na jejích bedrech. Lalo? K ničemu. Mamka? Zdeptaná až běda. Včera v noci se u ní stavili známí, aby ji podpořili. „My víme, Mija,“ opakovali jí, „víkend na draka!“ Na stole kolovaly ohnivé lomcováky a koktejly michelada. Nikdy se tolik nenasmála. Matně si pamatovala, že v ráži dokonce napsala svému strýci, Malému Andělovi.

Proč to udělala? Pojilo je cosi, co sama nedovedla popsat. Promnula si čelo. Ztrapnila se moc? Vytáhla mobil a začala listovat nočními esemeskami.

Ve dvě ráno napsala: „Tybláho, Tío, dneska jistě nezaberu!“

Měla za to, že on už bude zařezávat. K jejímu překvapení ale odpověděl: „Ani já ne,“ stálo v textovce. „Holt pohřby.“

Jak se sem v noci dostala, jí bylo záhadou. Doufala, že opilá nesedla za volant. Nejspíš ji domů hodil někdo z práce. Měla pocit, jako by se jí všechno vymykalo z rukou.

Na sobě měla svoje fialové prádýlko, samá krajka, pro případ, kdyby se náhodou ukázal její chlap. Jako by si ho chtěla vymodlit.

 

***

Malý Anděl přistál.

Bráška hlásí návrat, prohlásil k sobě.

Nevlastní bratr Velkého Anděla měl za to, že se zpozdí. Ve svých letech pořád platil za benjamínka, za něhož se ostatně i sám považoval. Nejstarší osmadvacátník na zeměkouli, a to už dvacet let v kuse.

Rozloučení s ženskou hlavou rodiny však nemohl zmeškat. Neexistovalo, aby dorazil pozdě. A ani nemuselo jít o jeho vlastní matku – což mu nepřímo, byť ne zrovna taktně, co chvíli připomínali. Byl jako poznámka v rodinném zápatí, opomenutý detail, se kterým se ostatní, kdykoli se uráčil dostavit, museli chtě nechtě popasovat. Synáček pochybné Američanky vystupující v rodinných zkazkách coby cizácká nestyda, která jim odloudila Velkého otce, Dona Antonia. Co na tom, že už byla sama po smrti: ani tak jim nepřestávala pít krev. V posmrtném životě se totiž setkala s otcem dřív, než si tam na ni mohla došlápnout Mamá América a vyrvat ho z těch jejích amerických spárů.

Malý Anděl by v Kalifornii, zemi smutku, nejraději nebyl. Těžce nesl už jen to, že musí překonat tisícimílovou ochrannou zónu stojící mezi ním a místem jeho kořenů. Strach z toho, že by se Velkému Andělovi znelíbil, ho ale hnal kupředu mocněji než neochota, co ho brzdila. Letadlo ze Seattlu popoháněl silou vůle. Ohromující světlomalbou, jež se klenula po pobřežních nerovnostech a v kaskádě odstínů – ohnivě rudých, modrých, zelených a purpurových – se vpíjela rovnou do oceánu, byl jako zhypnotizovaný. Stačilo už jen přežít vpád do vzdušného prostoru San Diega, kdy měl pocit, jako by letadlo při klesání k ranveji plachtilo přímo mezi budovami města… a byl doma.

Před autopůjčovnou si uvědomil, že ještě není ani osm, a připadal si hloupě. Na druhou stranu se mu však ulevilo. Věděl, že pohřeb stihne. A že obavy z toho, aby ho Velký Anděl neprošpikoval uraženeckými pohledy plnými výčitek, může pustit z hlavy. Oba se řídili stejným harmonogramem – vždy v předstihu.

Když měli vypito, nazýval Velký Anděl jejich bratrství „Alfou a Omegou“. Malý Anděl na bratrovi vypozoroval, že mu tequilla svědčí. Zbavovala ho hávu nadutého svatouškovství. První a poslední, hm? Malý Anděl dovedl sdělení ukrytá mezi řádky rozklíčovávat s takovou precizností, že si mohl z fleku zažádat o čestný doktorát z gnostické sourozenecké ontologie napříč hranicemi. Více či méně se usmál.

Když byl Velký Anděl pod parou, měnili se v jeho očích ve wrestlerské duo. „Do ringu přichází,“ halasil jako uvaděč před zápasem, „dvě stě liber živé váhy, přízrak odnikud – Omega!“ Ženy a děti zmateně tleskaly, zatímco Malý Anděl nesměle zvedal ruce nad hlavu.

Hluboko v nitru se však při těchto šarádách cítil dobře. Neodstrčeně. Jako klukovi mu nevěnovali pozornost. Vždyť ani, hergot, nevěděli, kde a jak žije. Otec je důsledně držel co nejdál od sebe.

Velký Anděl to ale viděl. Byl nejstarší, měl práci i vlastní auto a Malého Anděla jezdil navštěvovat do ošuntělého clairemontského domu k úděsu jeho americké mámy. Ta mu pokaždé přichystala kuřecí taštičky a snažila se nečeřit vodu. Že se Don Antonio vracívá na svoji sandiegskou adresu s prádýlkem po kapsách, už věděla. Tehdy s ním udělala krátký proces, ale neměla se kam vrtnout. Ačkoli ale bývala utahaná a nervózní, na kluky se vždycky usmívala, a to i přesto, že jí svým zlostným, černookým pohledem Velký Anděl naháněl husí kůži. Pochopila, že ji nenávidí.

Soboty u bratříčka měl Velký Anděl zmapované: ranní várku kreslených seriálů a repríz Tří moulů následoval oběd pro tlouštíky v podobě studených špaget či frijoles sendvičů z bílého chleba a jako třešnička na dortu čokoládové mléko plus komiks do ruky. Nebo časopis slavných filmových monster. Na příšerách Malý Anděl doslova ujížděl, ačkoli mu tuhle jeho zálibu nikdo z rodiny neschvaloval.

(…)

Velký Anděl si z Malého Anděla vytvořil výzkumný projekt. Ještě nikdy neviděl vlastní osamělost jako zrcadlový odraz v reálném světě. Malý Anděl si to konečně uvědomil až o několik let později, kdykoli ho bratr vyvolával do imaginárního ringu.

Ze stanice KTLA, jejíž zastřený obraz ladili na králičích uších rozeklané televizní antény, obšlehli hlášku Dicka Lanea. „Prr, Nelly!“ vyhrkl Lane pokaždé, když stál Ničitel u provazů nad Blassiem, který už jen zoufale žebral o milost.

Občas tak Velký Anděl lanařil Malého Anděla na žíněnky a ten mu oplatil po svém: „Prr, Nelly!“

Takto se kulo rodinné pouto.

 

Z anglického originálu The House of Broken Angels (Little, Brown and Company, New York 2018) přeložil Roman Jakubčík.