Hledání společného jazyka

Bienále Ve věci umění provází – jak už to u větších výstav a přehlídek bývá zvykem – publikace dokreslující myšlenkové pochody, záměry a interpretace kurátorů. Kniha nazvaná stejně jako letošní ročník přehlídky, tedy Pojď blíž, je antologií textů někdy převzatých z jiných publikací, povětšinou však napsaných přímo pro tento soubor. Na rozdíl od formátu výstavního katalogu se Pojď blíž nevěnuje dílům, která jsou na bienále vystavená, ilustruje spíše východiska stojící za vznikem samotné přehlídky. A jelikož tematickým těžištěm bienále byla zejména péče a empatie, i knižně vydané texty se zaměřují na tato témata. Vít Havránek a Tereza Stejskalová, kteří přehlídku kurátorsky připravili a jsou také editory doprovodné publikace, příspěvky rozdělili do čtyř hlavních kapitol věnovaných angažovanosti a novému pohledu na současnost, politice sexu a péče, hlasům z diaspory a emocionálním aspektům umělecké práce. Kromě péče a empatie, potažmo emocí, se zde objevují další dvě stěžejní témata: revize nedávné historie a svědectví o životě uvnitř diaspory. Jakkoliv se tyto čtyři okruhy mohou zdát celkem jasně ohraničené, často se protínají, a prostupují tedy celou knihou, nejen texty daných oddílů.

Příběhy a aliance

V prvním textu publikace se kunsthistorik a kurátor Patrick D. Flores věnuje estetickému hnutí sociálního realismu, jež od sedmdesátých let minulého století stálo v centru kultury disentu na Filipínách. Čím je toto téma aktuální? Bienále, jež si dalo za cíl překlenout propasti mezi binárními opozicemi, na kterých je postaven současný svět, hledá jakousi třetí možnost, ležící mimo protikladné polarity – a tu podle kurátorů zhmotňuje právě sociální realismus. Ocitujme výňatek z kurátorského textu k výstavě: „Konkrétním příkladem takového ‚hlasu třetího‘ na poli umění může být postavení sociálního realismu v Indonésii a na Filipínách. Tam se sociální realismus ocitl v pozici zakázaného uměleckého směru, zatímco západní abstraktní a konceptuální umění sloužily autoritativním režimům jako mimikry jejich prozápadní a demokratické orientace.“

Příklad sociálního realismu jihovýchodní Asie tak nabourává naši východoevropskou zkušenost s realismem jakožto nástrojem propagandy a zároveň představu o abstraktním a konceptuálním umění coby jediném svobodném umění. Podobné komplikování příliš jednoduchých opozic (Západu a Východu, centra a periferie) se objevuje v mnoha místech bienálového sborníku. I stať Simone Wille o Lidické sbírce poválečného modernistického umění poukazuje na to, že dějiny umění nejsou „velkým vyprávěním“, ale spletitou sítí mnoha různých příběhů založených na aliancích mezi aktéry přátelských i nepřátelských stran.

Socialistická intimita

Na revizi zažitých narativů se podílí i socioložka Kateřina Lišková, která se ve svém textu Láska a sex za časů raného socialismu věnuje proměnám ve vnímání intimity, které při­nesl konec čtyřicátých let 20. století. Po­ukazuje zejména na to, že ačkoliv doba státního socialis­mu často bývá vnímána jako prudérní, fakticky tomu tak nebylo a raný ­socialismus ­přinesl nebývalou rovnost mezi manžely. Rovněž v rozhovoru Rada Ištoka s Annou Dau­­číkovou je bořen mýtus o desexualizované socialistické, konkrétně sovětské společnosti. Daučíková, která žila jak v Sovětském svazu, tak v Československu, k tomu říká: „Soviet­ska spoločnosť bola tiež libidinálna, ale bola inak ‚libidizovaná‘ ako ta západná. Naoko bola síce desexualizovaná, ale to sa vôbec netýkalo skutočnosti v súkromí (…) Aj v Československu bola totalitná spoločnosť veľmi sexualizovaná, veď to celé bolo o šukaní.“ Ištok a Daučíková dále v rozhovoru o LGBT komunitách a místech setkávání jejich příslušníků nabourávají představu, že queer sexualitu přinesl až rok 1989. Problematizují tak zjednodušené vnímání zejména socialistické minulosti a tendenci zavrhnout všechno, co se během této epochy stalo.

Emoce a empatie

Pozoruhodná je poslední kapitola, která zkoumá schopnost uměleckých děl a počinů vzbudit emoce a tímto způsobem účinně komunikovat nějaké sdělení. Filosofka a výtvarná kritička Ewa Majewska se ve svém příspěvku zaměřila na solidaritu jakožto emoci, kterou dle jejích slov „můžeme zakoušet společně, a jejíž podstata tedy tkví v sounáležitosti“. Majewska odkazuje na americkou feministku bell hooks, když se vymezuje vůči podpoře, která je na rozdíl od solidarity založená na binaritě podporujících a pasivně podporovaných. Autorka dále uvádí příklady uměleckých děl, která vyjadřovala solidaritu s utlačovanými skupinami. Zmiňuje například Aleku Polis a její úklidové performance Rosa Rotes, při nichž vytírala podlahy v řadě polských galerií, či projekt Zubřice, jímž maskované aktérky vyjadřovaly solidaritu s Bělověžským pralesem, ale také třeba s kustodkami krátce před důchodem, jimž byly vypovězeny pracovní smlouvy. Text Majewské je plný naděje a přesvědčení, že umění může být silně angažované, aniž by tím ztrácelo svou hodnotu. Umělkyně Alma Lily Rayner, Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková se však v rozhovoru s Terezou Stejskalovou shodují, že by umělecké dílo nemělo cílit na konkrétní emoci, ale mělo by dát divákovi či divačce dostatečný prostor k samostatné interpretaci. Jejich dialog je kolektivním zamyšlením nad ­potenciálem jednotlivých emocí a nad tím, jak s nimi nakládat v umělecké tvorbě.

V recenzi výstavní části letošního bienále (A2 č. 18/2020) jsem došla k závěru, že rozhodně není třeba snažit se pojmout celou výstavu během jednoho dne či víkendu a že ji lze vnímat po menších částech, dokonce dílo po díle. Postupovat po malých částech, spíše než se snažit pojmout celek, by se logicky mělo jevit jako strategie souznící s povahou antologie, tedy sbírky textů bez narativní či autorské spojitosti. U knihy Pojď blíž je tomu však naopak – texty na první pohled tak rozdílné jako Útěk a extenze člověka, Česká babička ve vietnamské rodině či Děkujeme, že nám vládnete jsou totiž propojeny svými hlavními tématy: péčí a empatií. Jednotlivé texty tak tvoří mozaiku pojednávající o komplexitě mezilidských, rodinných, intimních i pracovních vztahů na individuální i celospolečenské úrovni. Jestliže cílem bienále bylo překlenout rozdíly mezi jednotlivci a skupinami, kteří nemají společné výchozí body a zkušenosti, tato antologie je krokem správným směrem.