Zatím poslední české vydání Michela Fabera představuje pohromadě dvě z jeho novel: Sto devětadevadesát schodů a Kvintet Courage. Spojují je výrazné hrdinky, zkoumající „místa, kterým se muži nechtějí věnovat“, i žánrová práce s prostředím. Po schodech starého opatství se zde sestupuje do hlubin nitra i k tajemstvím minulosti.
Z vesmíru na venkov. Michel Faber debutoval sbírkou roztodivných a stylově vybroušených povídek Někdy prostě prší (1998, česky 2011) a pokračoval sci-fi románem Pod kůží (2000, česky 2002), jehož hrdinka Isserley křižuje nehostinná skotská vřesoviště a loví neopatrné stopaře mužského pohlaví, kteří pak slouží vyšším zájmům mimozemské civilizace. Dvě následující novely s názvy Sto devětadevadesát schodů (The Hundred and Ninety-Nine Steps, 2001) a Kvintet Courage (The Courage Consort, 2002) však zcela změnily prostředí i žánr. Tyto dva kratší texty letos vydalo nakladatelství Argo v jedné knize, čímž mimoděk vytvořilo podobný efekt, jaký mělo vydání originálů. Po Faberově zatím posledním románu Kniha krásných nových věcí (2014, česky 2016), ambiciózním díle, které tematizuje prostor mezi známou a neznámou existencí, láskou a zapomněním, apokalypsou a evangeliem, se českému čtenáři dostávají do rukou dvě novely představující naopak příběhy zcela komorní.
Vyprávění jako rekonstrukce
Rozhodnutí obě prózy publikovat společně je zcela opodstatněné, vezmeme-li v potaz jejich rozsah i téma. Ve Faberově nejznámějším románu Kvítek karmínový a bílý (2002, česky 2014) si dcera protagonisty v úvahách nad budoucím povoláním vezme za cíl „probádat místa, kterým se muži nechtějí věnovat“. Také hrdinky obou nově přeložených novel toto poslání – byť nevědomky – sdílejí. Obě stojí na jistém rozcestníku svého dosavadního přístupu ke světu i k sobě, obě se vyrovnávají s překvapivým milostným vzplanutím, tajemnými záblesky nadpřirozena a s činy, jimž nemohou přijít na kloub. Jedno vyprávění začíná vraždou, druhé sebevraždou protagonistky. Ovšem jak už je u Fabera zvykem, tyto společné charakteristiky neznamenají, že bychom měli co do činění s texty, jež jsou pouhým odvarem.
Čtyřiatřicetiletá doktorandka Siân z novely Sto devětadevadesát schodů pracuje na vykopávkách kláštera ve Whitby, duchovním centru půvabného anglického přímořského městečka. Ráda by nalezla podobně stoický klid jako někdejší abatyše kláštera, svatá Hilda, jež v 7. století platila za symbol křesťanských ctností i pokorného přijetí utrpení. Ovšem Siân příliš rozptylují děsivé sny, v nichž se prolíná vášeň s násilím, trauma z rozchodu a navíc i setkání s pohledným Magnusem a jeho ohromným chlupatým psem s obskurním jménem Hadrián. Novela je vyprávěna z pohledu hlavní hrdinky, notně se využívá polopřímé řeči a vnitřních monologů, ovšem hlavní linii prostupují Siâniny krvelačné sny a v druhé části i tajemný příběh Thomase Peirsona, měšťana z 18. století, jehož doznání na svitku ukrytém v lahvi hrdinka rekonstruuje. Faber chytře pracuje s dávkováním informací a jejich zvýznamňováním, některé části děje jsou popsány zpětně, jiné zcela pominuty. Již v povídkovém debutu autor dokázal mistrně pracovat s tím, co se v textu neříká, a daří se mu to i zde. Poněkud toporně ovšem občas vyznívají dialogy Siân a jejího mužského protějšku, sebevědomého medika, jehož postoj k historii je lehce přezíravý.
Falešné tóny
Deštivé anglické pobřeží a ponurost středověkých památek střídá v druhé novele útulný belgický zámeček, do něhož se na dva týdny uchýlí proslulé vokální těleso Kvintet Courage, aby zde nacvičilo experimentální opus současného italského skladatele. Pokud byl v první novele výrazný kontrast mezi hodnotami minulosti a přítomnosti, zde jde o konflikt hodnot jak národnostních, tak osobnostních a o jejich transformace. Dokonalé souznění souboru je v přímém rozporu s antagonismy mezi jeho členy, a především mezi protagonistkou Catherine a jejím mužem Rogerem, vedoucím celého tělesa. Se změnou prostředí se z Catherine k jejímu vlastnímu údivu stává osoba, jež citlivě zaznamenává nejen vlastní pocity, ale také absolutním hudebním sluchem odlišuje falešné a upřímné tóny ve slovech i činech ostatních. Pasáže zachycující miniaturní vztahová dramata střídá situační a jazyková komika spojená s příjezdy návštěvníků – mimo jiné i autora ďábelsky komplikované skladby Partitum mutante. Britská zdrženlivost a německá pragmatičnost jsou konfrontovány s dílem, jež se vzpírá interpretaci.
Motivy typické pro gotický román (dívka v ohrožení života, zkázonosná láska, nadpřirozeno, strohá architektura coby odraz středověké mentality) přítomné v první novele jsou v druhé próze nahrazeny prvky duchařských historek. Les kolem vily je pro Catherine útočištěm, zdrojem energie, ale i strachu z nevysvětlitelných jevů. Mysteriózní motivy v obou novelách nicméně fungují podobně – jsou metaforou vnitřního rozpoložení postav spíše než zdrojem strachu. Catherine i Siân čelí děsivějším protivníkům, než jsou noční můry a přízraky dětí. Obě musejí nalézt dost kuráže, aby si zachovaly vlastní integritu tváří v tvář nepochopení okolí. I přes svou žánrovou rozkročenost jsou oba texty především příběhy o vytržení z iluzí za bílého dne.
Autorka je anglistka.
Michel Faber: Sto devětadevadesát schodů. Přeložil Viktor Janiš. Argo, Praha 2020, 200 stran.