Malvern 2020, 84 s.
„Samé nové básně,“ hlásá zadní strana nové sbírky žijícího klasika české literatury. Knížka nabízí wernischovskou všehochuť básní ve verších, básní v próze, fragmentů, absurdit a parodií, rozdělenou do pěti kratších oddílů. V tom titulním prochází tajemný Don Čičo staropražskou Libocí, v jiném, nazvaném Zas jasmín, autor trefně paroduje staročínskou poezii i trable s jejím překládáním. Jako by se ale z letošní sbírky vytratila temná a znepokojující stránka Wernischovy poezie. Texty, z nichž mrazí, tentokrát absentují a prostor dostávají hravé a nevážné básně, které dají vzpomenout na utajený klenot Z letošního konce světa, jejž autor vydal pod pseudonymem Václav Rozehnal. Jsou-li Rozehnalovy starosvětské idylky psané v časech normalizace de facto výsměchem době, lze i za novými básněmi o šípkových keřích a bílých oblacích hledat ironický podtext. Nebo je to všechno jinak? Jde snad o návrat k začátkům autorovy tvorby z šedesátých let? Anebo o čirý eskapismus? Nevíme, co si máme myslet, a tak jsme zmateni. Můžeme donekonečna hudrovat, že se Wernisch opakuje a vykrádá sám sebe, nebo se naopak pokochat úkrokem z cesty, kterou naznačily sbírky z posledních let Tiché město a Pernambuco. Ať už se ale rozhodneme tak či onak, básník se nejspíš bude i nadále držet svého motta ze sbírky Pekařova noční nůše: „Nechci nic napsat, nepotřebuji mít nic napsáno, chci psát.“