minirecenze

Ivan40

Nivelační bod

Protimluv 2020, 133 s.

Prozaický debut autora vystupujícího pod jménem Ivan40 je další z dlouhé řady knih, jejichž tvůrci se snaží účtovat se životem, přinášet svědectví o rozháraném nitru a ještě sdělovat důležité myšlenky. I když tato literární hmota nejvíc připomíná výplň do plyšáků, autora Nivelačního bodu je třeba ocenit minimálně pro jeho sympatickou stylizaci. Na záložce se o něm dočteme, že mu nic nehrozí, protože jakožto heterosexuálnímu bělochovi ve středním věku mu už „nikdo nic nemůže vzít“. Ale pokud jde o riziko, pseudonym je zbytečný, protože v knize nejde o žádnou literární blasfemii ani o zásadní osobní odhalení. Avizovaná provokativnost začíná a vlastně i končí v úvodní kapitole, v níž vypravěč pošle do háje všechny myslitelné potenciální čtenáře, což je příjemné, protože je to nasrané. Jenže po spoustě velkých slov o tvorbě („Čeká mě cesta po nejistých stezkách a rozviklaných lávkách, budu se potácet nad mokřady, slatěmi, močály a bažinami, budu vrávorat nad propastmi, srázy a roklinami“) a po vypravěčově snaze vyvolat zcizujícími komentáři zdání, že má všechno na háku, se vše jaksi nivelizuje: dozvíme se, že ho opustila životní láska, kašlou na něj nejlepší kamarádi, nemůže mít děti a je osamělý. A zbyly mu literární ambice, které považuje za „odvahu jít s vlastní duší do vichřice“. Kromě několika silnějších pasáží tu ovšem panuje spíše bezvětří: Ivan40 vzpomíná na zážitky ze školy a vytahuje různé historky, které jsou někdy vtipné, jindy čpí ukřivděností a autoterapií skrze psaní. Velká slova, silné věty a chatrné základy.

Karel Kouba

Ivan Acher

Nate tumáte

Dybbuk 2019, 156 s.

Filmový a divadelní skladatel Ivan Acher, jehož jméno zní jako z povídky Edgara Allana Poea, psával v devadesátých letech pozoruhodné básnické cykly, v nichž se spájí několikerá dobově příznačná inspirace: tendence nakládat s jazykem jako médiem, jehož zvukové a rytmické kvality je třeba osvobodit a zrovnoprávnit s kvalitami významovými; fascinace folklorním prostředím, které je vykresleno v temných tónech makabrózní grotesky; opojné propadání světu snových představ a podle toho též odvracení se od světa aktuálního, od společenských, časových témat. Soubor jedenácti cyklů, které spolu tu úžeji, tu volněji souvisejí, vydalo pod titulem Nate tumáte nakladatelství Dybbuk. Vizuální leitmotiv knihy – jako v extázi propnutý, napřáhnutý, ba podaný slepičí pařát – budiž pro čtenáře dostatečným signálem, aby se připravil na jinakost. Autor žijící v Hrádku nad Nisou po svém způsobu zhodnotil kolorit žitavského trojmezí, kde se mísí český, německý a polský živel. Svéráz kraje vepisuje do básní bezděky svou stopu: aktualizovaný, „nečeský“ slovosled; progresivní pravopis spřežek (autor obvykle spojuje neslabičné předložky s podstatnými jmény); archaické tvary slov, které tu nejsou jen kvůli příznaku stáří, ale pro jejich neotřelý zvuk upomínající na slova jiná (například titul souboru „Bo hynemeť vstana“). Knihu uzavírá výborný doslov Pavla Novotného, který na několika stranách vyslovil vše podstatné o Acherově poetice a trefně připomněl, co platí pro veškerou poezii – „čím méně klíčů, tím lépe“.

Martin Lukáš

Ivan Wernisch

Don Čičo má v klopě orchidej

Malvern 2020, 84 s.

„Samé nové básně,“ hlásá zadní strana nové sbírky žijícího klasika české literatury. Knížka nabízí wernischovskou všehochuť básní ve verších, básní v próze, fragmentů, absurdit a parodií, rozdělenou do pěti kratších oddílů. V tom titulním prochází tajemný Don Čičo staropražskou Libocí, v jiném, nazvaném Zas jasmín, autor trefně paroduje staročínskou poezii i trable s jejím překládáním. Jako by se ale z letošní sbírky vytratila temná a znepokojující stránka Wernischovy poezie. Texty, z nichž mrazí, tentokrát absentují a prostor dostávají hravé a nevážné básně, které dají vzpomenout na utajený klenot Z letošního konce světa, jejž autor vydal pod pseudonymem Václav Rozehnal. Jsou-li Rozehnalovy starosvětské idylky psané v časech normalizace de facto výsměchem době, lze i za novými básněmi o šípkových keřích a bílých oblacích hledat ironický podtext. Nebo je to všechno jinak? Jde snad o návrat k začátkům autorovy tvorby z šedesátých let? Anebo o čirý eskapismus? Nevíme, co si máme myslet, a tak jsme zmateni. Můžeme donekonečna hudrovat, že se Wernisch opakuje a vykrádá sám sebe, nebo se naopak pokochat úkrokem z cesty, kterou naznačily sbírky z posledních let Tiché město a Pernambuco. Ať už se ale rozhodneme tak či onak, básník se nejspíš bude i nadále držet svého motta ze sbírky Pekařova noční nůše: „Nechci nic napsat, nepotřebuji mít nic napsáno, chci psát.“

Petr Šmíd

Skottie Young

Nesnáším Pohádkov 1

Přeložil Michael Talián

Crew 2020, 136 s.

Představte si, že Dorotka, která se dostane do země Oz, v ní stráví dalších skoro třicet let, a ač vypadá pořád jako dítě, mentálně je to už dospělá žena. O něco takového se pokusil komiksový výtvarník a scenárista Skottie Young, když pracoval na komiksové verzi Čaroděje ze země Oz pro vydavatelství Marvel. Vznikla tak série Nesnáším Pohádkov, ovšem tentokrát pro vydavatelství Image. Celkem se mu rozrostla do dvaceti sešitů, v souborných vydáních pak do čtyř knih. Hlavní hrdinka Gerda už je ze svého dětského těla frustrovaná, stejně jako ze všech těch roztomilých postaviček, které se kolem ní promenádují, ale stále se jí nedaří najít klíč k návratu do reálného světa. A přitom je rozhodnutá pro to udělat cokoliv! V každém sešitu vypravěč začíná klasickým „Bylo nebylo“, ale hned po první stránce bývá copatou holčičkou zneškodněn. Výjimkou je první příběh, kde to vypravěč v podobě Měsíce schytá z rotačního kulometu teprve na osmé straně. Většině pohádkových postav je pak souzeno stětí pomocí dvouhlavé sekyry. Komiks je totiž postaven právě na kontrastu roztomilé dívenky a brutálního násilí. Bohužel se ale tenhle nápad brzy vyčerpá, a to už v prvním souboru, nazvaném A jestli neumřela, vyšiluje dodnes. Na své si jistě přijdou fanoušci série Lobo a nejspíš i dospívající, kteří ještě mají ke světu pohádek blízko. Také Youngova kreslířská nadsázka asi sedne spíš teenagerům než dospělým čtenářům – ti ať raději sáhnou po výtvarně i scenáristicky propracovanějším Donžonovi.

Jiří G. Růžička

V úskalí

(On the Rocks)

Režie Sofia Coppola, USA, 2020, 96 min.

Premiéra v ČR 23. 10. 2020 (Apple TV+)

Režisérka Sofia Coppola uvedla svůj nový film V úskalí rovnou na internetu, a to ještě jen jako součást videotéky streamovací služby Apple TV+. Komorní komedie o spisovatelce, která podezřívá manžela z nevěry a na popud svého otce ho začne sledovat, působí jako nenápadná záležitost, oddychová jak pro diváky, tak pro tvůrce. Civilní příběhy, kde mají velký význam drobné detaily, nicméně Coppole vždycky svědčily a snímek V úskalí je toho důkazem. Film je založený na herecké interakci mezi tradičně okouzlujícím Billem Murrayem a skvělou Rashidou Jonesovou, komediální herečkou, která tu tlumí svůj projev a prakticky veškeré drama, které film nabízí, zvládá uhrát se subtilní mimikou. Samotný děj je ještě prostší a vlastně bezobsažnější než v případě slavného Ztraceno v překladu, ale Coppola se tu znovu projevuje jako „hollywoodský Antonioni“ – jako autorka, která vychází z nedramatických všedních situací, ale dokáže je uchopit v sevřeném hollywoodském vyprávění a prodchnout bezmála existenciálními tématy. Aktuální snímek je dalším z jejích empatických pozorování žen lapených v síti nároků, které na ně společnost klade, dalším ze svým způsobem tragických vyprávění o vztazích mezi muži a ženami, dalším z příběhů o opouštění starých rolí a zabydlování se v těch nových. Ale především se jedná o zvláštní studii, zkoumající, jak se hrdinka vyrovnává s vlastními očekáváními a nároky na druhé. Každopádně jde o film, který je mnohem méně obyčejný, než se na první pohled zdá.

Antonín Tesař

Pavlína Fichta Čierna

Za trest

Galerie Artwall, Praha, 8. 10. 2020 – 15. 1. 2021

Letošní ročník Fotograf Festivalu se sešel s druhou vlnou covidové pandemie, která s sebou nakonec přinesla i restrikce, jež vedly k omezení kulturních akcí a uzavření galerií. Kulturní veřejnost nicméně měla možnost zúčastnit se části doprovodného festivalového programu online a zhlédnout pár výstav v prosklených výlohách či venkovních galeriích. Jednou z těchto výstav je cyklus fotografií slovenské umělkyně Pavlíny Fichty Čierné, nazvaný Za trest a vystavený na pražském nábřeží Kapitána Jaroše. Spoluautorem a zároveň modelem byl autorčin syn Claude Johann. Claude Johann je trans muž, jak je možné poznat z jeho jizev po mastektomii na odhalené hrudi. Velkoformátové fotografie zobrazující Johanna v křečovitých, odvracejících se pózách jsou doplněny příkazy, jež na jeho těle páchají symbolické násilí, protože reprezentují očekávaní a požadavky většinové společnosti, kdežto mladého trans muže naopak zahánějí do kouta, když mu nařizují: „Dej se vykastrovat!“ nebo „Lži všem kolem sebe!“ Kurátorky Lenka Kukurková a Zuzana Štefková v doprovodném textu poukazují na chybějící legislativu upravující status LGBT lidí v mnoha zemích včetně České republiky a zdůrazňují roli negativních předsudků, které odsuzují transgender lidi k pomyslnému vyhnanství. Letošní ročník Fotograf Festivalu nese název Nerovný terén a zaměřuje se na pohledy a výpovědi těch „jiných“, jimž se v čím dál propojenější globalizované společnosti paradoxně často vzdalujeme.

Natálie Drtinová

Trent Dalton

Kluk spolkne vesmír

Přeložila Barbora Punge Puchalská

CD, Tympanum 2020

Svým debutem, nazvaným Kluk spolkne vesmír, zaujal australský spisovatel Trent Dalton v roce 2018 angloamerické čtenáře na celé planetě a byl za něj nominován na Mezinárodní dublinskou literární cenu, udělovanou světovými knihovnami. Román se dočkal také českého překladu a vzápětí i jeho audioknižní podoby. Příběh, odehrávající se na chudinském předměstí Brisbane, kde jsou násilí, alkoholismus a obchod s drogami něčím úplně běžným, vypráví básnickým stylem plným metafor dospívající kluk Eli Bell. Autentičnosti knihy jistě napomáhá, že autor částečně čerpá z vlastních zkušeností. Výraznou linkou románu je přátelství hlavního hrdiny s bývalým vězněm, který se podobně jako místní Jiří Kajínek proslavil tím, že se mu několikrát podařilo uniknout z vězení. Někdejší vězeň malého Eliho zasvěcuje do tajemství života, dává mu cenné rady do budoucna a zároveň v něm buduje lásku k literatuře. Přednes Marka Němce, který text čte s dětskou naivitou a nepřiměřeným optimismem, ostře kontrastuje s tím, jak neutěšeně asi vypadá prostředí, v němž Eli vyrůstá. Hra založená na kontrastu vysoké formy a nízkého obsahu, a také naivity a syrovosti, ovšem chvílemi čtenáře spíše ruší. Dalton do vyprávění přimíchává až magickorealistické prvky – například dobrovolně němý Eliho bratr s okolním světem komunikuje pouze tak, že píše prstem do vzduchu. Jeho vzkazy přitom působí jako záhadné věštby budoucích událostí. Jednou takovou celý román začíná: „Tvůj konec je mrtvý modropláštník.“

Tereza Zubatá

Erasure

The Neon

CD, Mute 2020

Britská synthpopová skupina Erasure hraje ve stejné sestavě už pětatřicet let. Nová alba vydávají Vince Clarke a Andy Bell poměrně pravidelně s průměrně dvouletým odstupem. Na vrchol slávy je na počátku devadesátých let vynesla deska Chorus se zřejmě největším hitem kapely Love to Hate You. Po Chorusu následovalo EP Abba-esque, obsahující coververze méně známých skladeb skupiny ABBA. Ne náhodou mají Erasure úspěch právě tam, kde byla populární i legendární švédská čtveřice, tedy v severských zemích, Nizozemí, Německu a také v České republice. Na novince The Neon se Clarke s Bellem k popu ve stylu ABBA vrátili a naservírovali ho v deseti skladbách, které by klidně mohly vzniknout na začátku devadesátých let. Na druhou stranu, kdyby starší alba skupiny vyšla až dnes, jejich zvuk by klidně mohl konkurovat současné popové produkci. Pokud se něco od devadesátých let v hudbě Erasure změnilo, je to pěvecký výraz – nyní je z něj cítit určitý smutek, za nějž zřejmě mohou přibývající zkušenosti a stáří. Ve skladbě Diamond Lies ostatně zaznívá, že je třeba prožít každou sekundu, jako by byla poslední, a skončit s obelháváním ostatních i sebe samých. V písni New Horizons pak Erasure uklidňují, že ještě není konec a že přijdou nové výzvy. Jakkoli mohou texty působit trochu pateticky, mnoho stárnoucích posluchačů se v nich patrně najde. Neony diskoték vybledly, děti, které z diskotékových známostí vznikly, už odrostly, a tak nezbývá než se vydat dál. A proč se předtím na chvíli neohlédnout zpátky?