V roce 2012 založila organizaci Feminism in India, která se snaží se vzdělávat a informovat především mladé lidi o problémech, s nimiž se v každodenním životě setkávají indické ženy, chudí, zdravotně postižení či LGBT+ osoby. V souladu s intersekcionálním feminismem totiž otázku práv žen vnímá v kontextu veškerého utlačování menšin.
Proč v Indii dochází k tolika a tak hrozivým případům znásilnění?
Domnívám se, že to má dvě hlavní oblasti příčin. Spousta Indů se snaží zjednodušit znásilnění jako projev nezvladatelného chtíče, tvrdí třeba, že násilník chtěl zkrátka mít sex a neměl jinou možnost, jak své přání realizovat než někoho znásilnit. Zaznívá pak, že k vyřešení problému potřebuje Indie více sexuální svobody nebo že by sexuální práce měla být legalizována, takže ti, kteří teď tak zoufale chtějí mít sex, už by nebyli frustrovaní... Tenhle argument jsem slyšela tolikrát a přitom je naprosto mylný. Takhle to prostě nefunguje. Při znásilnění nejde o sex, ale o moc. Většina případů znásilnění v Indii je jednoduše trestem nebo pomstou.
Druhá příčina je, že Indie má velmi podivný vztah k ženám – na jednu stranu jsou ženy stavěny na piedestal jako „naše matky“, ostatně jako sama Indie, a převládající hinduistická kultura má celý panteon bohyň. Proti této glorifikaci matek a bohyní, postav, které jsou oddané, pečující a ochotné se obětovat, pak stojí naprostá neúcta k ženám, které jsou považovány za podřadné bytosti. Nevnímáme je jako lidi, kteří mají, nebo dokonce by jen měli mít rovná práva s muži, ale jako sexuální objekty. Často slyšíme takové názory jako „zasloužila si to“ kvůli tomu, co měla na sobě, jak se chovala, protože dělala potíže. Vnímám tu genderově zakotvený nedostatek toho nejzákladnějšího respektu – tímto respektem ale nemyslím úctu ve smyslu glorifikace, ale respektu ve smyslu respektu k ženám jako lidským bytostem.
Další, specificky indický problém, se sociální mocí je to, že místní společnost je silně sociálně hierarchizovaná, a to na základě genderu, sexuality, kasty, třídy, takže spousta případů znásilnění je ve skutečnosti kastovním násilím, jsou formou odplaty nebo trestu, zvlášť na venkově. Jiná skupina případů zahrnuje ty, kdy žena nevěnovala mužovi dost pozornosti – nereagovala na jeho výzvy, a to pak vede k jiným podobám sexuálního násilí, jako je polití kyselinou, protože pokud nemůže být moje, zničím její tvář a tělo, její krásu, aby tedy nebyla ničí. To celé se zakládá na předpokladu, že hodnota ženy nespočívá v ničem jiném než v jejím fyzickém vzhledu, a pokud nebude vypadat žádoucí, její život bude zničen, nikdo ji už nebude milovat. To vše si zaslouží, protože mě nemilovala, když jsem jí věnoval svou pozornost já. Jako kdyby měl muž na lásku ženy nárok.
Tohle vše jsou extrémní příklady objektifikace žen. Ale i mnohem subtilnější problémy vás vedly k tomu, že jste založila webovou stránku Feminism in India. Co bylo a je hlavním cílem organizace?
Když jsem v roce 2014 Feminism in India založila, byla jsem studentkou na Univerzitě Džaváharlála Néhrúa a chtěla jsem se dozvědět víc dějinách žen v Indii. Jenže jsem nenašla moc médií, která by se tomu věnovala, ani diskusních fór, kde by bylo možné diskutovat o feminismu a zvlášť ne takových, která by byla zaměřená na mladé lidi. Indie je přitom demograficky mladá země, asi pětašedesát procent populace je ve věku do třiceti pěti let. Sledovala jsem tedy západní, především americká feministická media jako Bitchmedia.org, Feministing.com, Everydayfeminism.com, Feministmagazine.org a časem mne napadlo, že by bylo skvělé mít podobnou indickou stránku, kde by se lidé dozvídali jak o historických tématech, tak i současnějších událostech, nebo se různá problematika ukazovala z perspektivy ženských práv a kde by v neposlední řadě i šlo najít komunitu podobně smýšlejících lidí. Nechtěla jsem ale, aby ta platforma byla globální, chtěla jsem se vyloženě soustředit na indická témata a kontext, byť v rámci globálního narativu, poskytnout platformu pro specifické výzvy, kterým čelí indické ženy.
Pokud je cílem vaší organizace, která se už zdaleka nezabývá pouze správou jedné webové stránky, ale online i offline aktivismem za ženská práva a práva menšin, i osvobození se od dědictví kolonialismu, proč je jazyk, kterým mluvíte, angličtina – jazyk někdejšího kolonizátora?
Angličtina je ve skutečnosti jediný jazyk, kterým se mluví po celé Indii bez výjimky, a britská, americká a kanadská media jsou také pro Indy referenčními medii, co se týče veškerého světového dění. Po dvou stech letech kolonialismu je zkrátka těžké anglicky nerozumět... Indie má jen oficiálních, a nutno dodat, že velmi odlišných jazyků asi dvacet – více méně každý stát má svůj vlastní. Existuje obnovený tlak současné vlády učinit z Hindi národní jazyk, tomu se ale ostatní státy brání, protože se bojí, že by přišly o svou kulturní identitu.
Proč kladete takový důraz na komunikaci skrze audiovizuální média a sociální sítě?
Naší strategií je mluvit především k mladým lidem – nejsnazší, jak získat jejich pozornost, je jít tam, kde už jsou, tedy na sítích. Každý dnes tráví na sítích hodiny a hodiny času, a ve feedu si náš obsah získá jejich pozornost nejsnáze právě tak, že bude využívat multimediální formáty, jako jsou infografiky, memy, komiksové stripy a videa. Aktivismus na sociálních sítích určený mladým byl ale naší zbraní od počátku existence. A Indie zároveň představuje jeden z největších světových trhů pro veškeré podobné platformy. Hlavním cílem je ostatně učinit feministické myšlenky co nejdostupnější a zpopularizovat je. Sice také publikujeme dlouhé náročné články, nechceme své publikum ale omezit pouze na výzkumnice a studenty gender studies. Snažíme se tedy obsah co možná zjednodušit, vyhýbáme se akademickému jazyku a neotiskujeme výzkumné zprávy, protože těm většina lidí nerozumí. Používat jazyk, kterému rozumí většina, považujeme za velmi důležité. Feminismus je předmětem nenávisti i bez komplikovaného jazyka...
Jak podle vás skutečnost, že se sociální sítě staly nejdůležitějším kanálem veřejné diskuse, proměnila právě aktivismus? Zabýváte se ale i odvrácenou stránkou online komunikace – internetovou šikanou.
Sociální média jsou bezpochyby mečem s dvojím ostřím, zároveň jsou ale dokladem toho, jak je rozdělování na dobro a zlo nesmyslné. Pochopitelně nejsou jen příležitostí, odehrává se na nich i spousta šikany a obtěžování, ale faktem je, že pandemie význam online prostoru jen zvýšila. Školáci na prvním stupni, kteří dříve věděli maximálně o Instagramu, najednou tráví online celé hodiny školního vyučování. Prvňáčci najednou rozliší mezi Google Meet a Zoomem. Před online světem není už možné děti chránit, naopak je třeba učit je s ním zacházet, poskytnout jim co nejvíc informací a udělat z nich digitálně gramotné uživatele. Nějakému negativnímu zážitku online se nevyhnou, ale právě proto je třeba je na něj spíš připravit, než je před ním marně bránit.
Všichni znají případ skupinového znásilnění a vraždy v Dillí z roku 2012, který dostal lidi do ulic a informovala o něm zevrubně nejen indická, ale celosvětová média. Rok 2012 je v používání platforem jako Facebook zásadní – začaly být skutečně masovou záležitostí. Dilský případ se stal pro indický online aktivismus se zaměřením na práva žen milníkem, sociální sítě byly tehdy hlavním způsobem aktivizace a organizace protestů po celé zemi a jejich dopad byl nevídaný.
S Feminism in India jsme se přímo účastnili organizace protestů v roce 2019 – jednak třeba v případě masového znásilnění v Hyderabadu a zvláště při protestech ve čtvrti Shaheen Bagh 11. prosince 2019, které byly organizovány především ženami a zaměřovaly se nejen na záležitosti poškozující občanská práva, jako je novela zákona o státním občanství (CAA), Národní registr občanů (NRC) či Národní registr obyvatelstva (NPR), ale také na policejnímu násilí, nezaměstnanost, chudobu a obecně bezpečnost žen. Spravovali jsme například webovou stránkou, kde se rok shromažďovaly informace o všech chystaných protestních akcích po celé Indii. Veškeré demonstrace ukončila v březnu minulého roku pandemie a celostátní lockdown.
Feminism in India zevrubně informuje i o právech menšin, například LGBT+ – proč zahrnujete problémy, které řeší, do feministické agendy?
Řídíme se principy intersekcionálního feminismu, s nímž přišla v roce 1989 americká feministka Kimberlé Crenshaw. Smyslem tohoto přístupu je pojmout skutečnost, že lidé nežijí své životy uzamčeni v jedné sociální identitě, v případě feminismu genderové, a že jedna identita nedefinuje to, jak se k jedinci společnost chová, jak s ním zachází, v čem mu zamezuje, kvůli čemu ho stigmatizuje či marginalizuje, nebo naopak jakými privilegii ho obdaří. Sociální identitu tvoří dohromady gender, sexuální orientace, kasta, třída, zdravotní stav, barva kůže – to vše rozhoduje o vašem postavení ve společnosti. Pro naši organizaci je tak důležité nevnímat feminismus v jeho úzce vymezeném pojetí, a namísto práv žen, nebo lépe řečeno práv žen z vyšších vrstev nebo bělošek se věnovat též právům queer či trans žen, dalitských nebo postižených žen. A nejen žen, ale i nebinárních lidí nebo klidně trans mužů.
Proč Feminism in India zaměřuje svou pozornost na analýzy populární kultury?
Je nutné upozorňovat na to, jak hluboký a nesmírný dopad na chování lidí populární kultura má. Na tom, jak lidé přijímají genderové stereotypy nebo s nimi pracují, je její vliv vidět obzvlášť. Sledujeme proto vše – od knižních novinek, přes seriály na Netflixu, po módu a bollywoodské filmy. Co se týče Bollywoodu, coby druhého největšího filmového průmyslu na světě, v Indii skutečně neexistuje člověk, který by aspoň jeden film z jeho produkce neviděl. Považuji za nezbytné analyzovat něco, co zná každý, z feministické perspektivy. A na produkci Bolylwoodu se to, co je sexismus a objektifikace žen, ukazuje obzvlášť snadno…
Japleen Pasricha (nar. 1990) je ředitelkou a šéfredaktorkou Feminism in India, mezinárodními cenami ověnčené digitální platformy zaměřující se na feminismus. Vystudovala germanistiku na Univerzitě Džaváharlála Néhrúa v Dilí. Před založením platformy pracovala v několika nevládních organizacích, např. Breakthrough India nebo Point of View.