Zatímco dříve byly svitky bengálských patuů plné božstev, dnes je tento ekvivalent kramářských písní věnován také osvětě o zdravotních či třeba environmentálních tématech. Obyvatelé odlehlých indických vesnic, které postrádají spojení s prosíťovaným světem dneška, jej tak využívají i jako nástroj šíření informací.
Bengálské svitkové malby připomínají svým provedením i způsobem předvádění naše kramářské písně. Jejich forma zůstává po staletí neměnná, avšak obsah se proměnil zásadně. V odlehlých oblastech Západního Bengálska, kam často nedosáhne ani televize, natož internet, plní roli informačního i osvětového média a divadelní múzy zároveň. Zatímco dříve svitky zobrazovaly postavy náboženských legend a eposů, dnes obrazové divadlo šíří na venkově příběhy o prospěšnosti očkování a velkých událostech světové i domácí politiky nebo oslavuje environmentální politiku indického ženského hnutí Čipko, které se postavilo kácení lesů. Pozoruhodné je i to, jak si malíři poradili s náboženskou příslušností – jsou totiž hinduisty a muslimy zároveň.
Kdo je patua?
Svitkový obraz je bengálsky nazýván „pat“, případně „čitra“. Od těchto slov je odvozeno tradiční označení malířů a předváděčů svitků patua nebo čitrakar. Výraz kdysi sloužil jako běžné příjmení členů komunity, jejíž dědičnou profesí bylo vyrábění nebo předvádění malovaných svitků. Tato skupina ovšem měla více způsobů obživy. Patuou tak mohl být nejen malíř či předvaděč svitků nebo potulný pěvec, ale také výrobce figur rozličných hinduistických božstev či hliněných zvířátek na hraní, zaklínač hadů, zaříkávač dobytka, dekoratér svatostánků nebo prodejce zázračných lektvarů či levné kosmetiky. Většina současných malířů svitkových obrazů se proto od výrazu patua odvrátila a užívá společensky váženější označení čitrakar (malíř), které odkazuje na jednu z devíti skupin hinduistických řemeslných kast.
Bengálští patuové hledali své místo v hierarchizované společnosti obtížně. Nikdy totiž nebyli nábožensky jasně vyhraněni, což udržovalo tuto komunitu mimo kastovní systém. Od 19. století mezi patuy sílila potřeba identifikace s jednou z hlavních skupin bengálské společnosti. Malíři tak buď konvertovali k islámu (a pak často umění malby opustili), nebo se snažili identifikovat s tradiční hinduistickou řemeslnou kastou čitrakarů, což se dělo za podpory bengálských vzdělanců a patriotů. Vřazení mezi hinduisty však nebylo jednoduché. Konverze byly vzhledem ke striktním kastovním normám velmi obtížné. Mnohé patuy hinduistické okolí po složitých a zdlouhavých rituálech stejně nepřijalo. Existovala však i třetí cesta, jež kombinuje obě možnosti a dnes se ukazuje jako nejúspěšnější: malíři jsou muslimové, vypadají však jako hinduisté, malují jako hinduisté. Dodržují některé muslimské zvyklosti, nevyhýbají se ale ani hinduistickým obřadům a slavnostem a užívají dvě jména – hinduistické a muslimské. Nalezli tak řešení, jak dané hranice a normy respektovat i překračovat.
Dívej se a naslouchej
Svitkové obrazy dokonale reprezentují principy indické narativní malby. Celý obraz je zasvěcen vyprávění a tomu odpovídá i jeho podoba. Na dlouhém vertikálním či horizontálním svitku se děj doslova odvíjí, což napomáhá dramatické gradaci a upoutání pozornosti publika. Nejstarší malby uložené v muzejních sbírkách dosahují monumentální délky šesti či sedmi metrů a šířky jednoho metru. Základní linii zpravidla velmi spletitých a dlouhých příběhů tvoří ústřední scény. Malíř musí na omezené ploše srozumitelně vyjádřit maximální množství děje, výtvarná podoba je proto založena na nepříliš komplikovaných kompozicích, zjednodušeném pojetí tvaru a jasných barvách. V indickém umění je děj vyjadřován vysoce stylizovanými pózami figur, jejich postoji a gesty. Nejde tedy o popisné, detailní či realistické vyobrazení ani o uměleckou originalitu, ale o jasné a intenzivní sdělení. Dějová osnova i výtvarná schémata byly do jisté míry kodifikovány a jako závazná norma jsou přejímány generacemi malířů.
Svitkový obraz musel být krásně namalován a působivě předveden, aby upoutal pozornost širokého publika. Namalovat takový obraz nedokázal každý. Svitky byly proto předávány z pokolení na pokolení jako prostředek obživy, ale i jako výtvarná předloha. Svitkový obraz, píseň a zpěvný komentář tvořily nedělitelný celek, jehož části se vzájemně doplňovaly, a teprve prezentace publiku představovala umění patuů v celém jeho rozsahu. Malby byly původně pouze předváděny, nikoliv prodávány, k čemuž dochází v současnosti. Pravý smysl svitkové malby během 20. století zanikal, došlo k transformaci žánru z performativní roviny do vizuálního umění.
Náboženská nevyhraněnost svitkových malířů napomohla rozšíření škály námětů. Výběr božských hrdinů a hrdinek přitom určovala spíše snaha uspět před širokým a různorodým publikem než touha opěvovat pouze určitá božstva a velebit je glorifikujícími obrazy. Na svitcích se tak setkáme s příběhy, které známe z rozsáhlých eposů Rámájany a Mahábháraty, z bengálských středověkých skladeb mangalů, z kršnovských legend i životopisů višnuistického světce Čaitanji, ale obsahují i napínavá dobrodružství spjatá s lidovými kulty poměrně rozmarných bengálských bohyní, jež obohatily děj o množství zázraků, úkladů a kouzel. Oblíbená bývala také vyprávění o skutcích zbožštělých muslimských světců a opomenout nesmíme ani jedno z nejstarších svitkových témat – soud boha smrti Jamy spojený s trestáním hříšníků. Naturalistické výjevy pekelných muk byly nejednou přidány na závěr svitků, byť s jejich dějem přímo nesouvisely.
Ve službách osvěty
Od počátku 20. století se ve svitkovém repertoáru objevuje stále více námětů ze světa lidí: protibritské rebelie, boje za nezávislost Indie, hladomor, sucho a neúroda, rodinné šarvátky a tragédie, vraždy a soudní procesy zakončené potrestáním viníků, záplavy, nehody vlaků a autobusů… Moderní doba pak černou kroniku rozšířila o nebengálské tragédie. Obrazového zpracování se dočkalo ničivé zemětřesení v Gudžarátu v roce 2001, do svitkového repertoáru proniklo tsunami z roku 2004 a jedinečnou ukázkou nového společensko-politického tématu je „Ámerikáner pat“, který osobitě popisuje teroristický útok na newyorské Twin Towers. Oblíbené jsou také životní osudy význačných osobností, národních velikánů a politických vůdců. Na svitcích tak vídáme Indiru Gándhíovou, Rabíndranátha Thákura, Nazrula Isláma, Amartja Sena i Matku Terezu. Ve druhé polovině 20. století začaly být svitkové obrazy stále častěji zapojovány do osvětových kampaní. Malíři jsou najímáni vládními úřady, aby poučovali obyvatelstvo odlehlých venkovských oblastí například o důležitosti plánování rodiny, vzdělání, očkování proti neštovicím, prevenci AIDS, boji proti terorismu či ochraně přírody.
Patuové po generace rozvíjeli princip jasného a přímého sdělení, a tak se úspěšně zhostili také ztvárnění dosud nevídaných námětů. Svitky se závažnou aktuální tematikou nepřinášejí přesná fakta ani závěry vědeckých výzkumů, spíše varují a straší. Nové prvky vstupují do dosavadní obraznosti a získávají obvykle dekorativně pojatý antropomorfní či zoomorfní tvar. Nebezpečné viry se tak mohou podobat zubatým rybám a dravým vodním živočichům z příběhu o bohyni hadů Manase. Letadla plná teroristů se proměnila v démonické obludy z podsvětí, a naopak letadlo trestající teroristy nabylo „hanumánovské“ podoby, která odkazuje na hrdinství opičího boha, jenž se po boku Rámy statečně postavil zlu a pokořil vládce démonů.
Environmentální témata jako znečištění ovzduší či záchrana lesa se většinou pojí s opěvováním Matky přírody. Svitek „Záchrana lesa“ popisuje příběh dívky Amrity a jejích višnuistických sousedů, již se postavili na odpor proti kácení lesa poblíž své vesnice, a velebí moudrost a statečnost lidí, kteří bránili vlastními těly kmeny stromů. Jak zpívá Phuldžán Čitrakar: „Stromy, klasy rýže a květiny dávají lidem život i potěšení. Stromy nás chrání a všichni se v jejich stínu rádi schováme – zvířata, ryby i lidé. Stromy nás živí, dávají nám listy, které zastřešují naše chýše, sladkou melasu i kokosy, které obětujeme Šivovi. Tam, kde stromy nerostou, těžko se žije lidem i zvířatům, proto je třeba o stromy s láskou pečovat.“
Autorka je ilustrátorka a indoložka.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.