Potřebujeme chytrou vesnici

Vaše angažmá v hnutí Indie proti korupci v roce 2011 mělo značný vliv na indickou politickou scénu. Aktivista Arvind Kédžrívál na tomto hnutí v Dillí vystavěl Stranu obyčejného člověka (AAP). Také pomohlo delegitimizovat tehdejší vládu Indického národního kongresu. Jste spokojen se současnou vládou Indické lidové strany (BJP)?

Vláda Naréndry Módího neudělala proti korupci vůbec nic. Podle jedné studie Transparency International je Indie mezi asijskými zeměmi na prvním místě v braní a přijímání úplatků. V roce 2011 jsme bojovali za protikorupční zákon Džan lókpál bill, který by pro vyšetřování korupce ve veřejné správě ustavil speciálního ombudsmana s širokými pravomocemi. Ale politici takový zákon nepotřebují a nechtějí. Od roku 1968, kdy s prvním návrhem přišel Šánti Bhúšan, byl zákon několikrát předložen, ale nikdy nebyl schválen. Proto jsme založili velké hnutí a 16. srpna 2011 celá země povstala. Vláda Kongresu musela ustoupit a zákon o lókpálovi v roce 2013 připravila [první lókpál nicméně nastoupil do úřadu až v roce 2019 – pozn. J. K.]. Potom přišla Módího vláda, která však zákon v roce 2016 pozměnila a oslabila. V původním znění museli všichni úředníci i jejich rodiny každoročně přiznat veškerý majetek. Jenže vládní poslanci tuto část nechali vypustit, takže korupce se ještě zvýšila.

Zvýšila?

Ano. A další velký problém, který vláda stále nevyřešila, je otázka rolníků. Indie je hlavně zemědělská země. Rolníci ale mají čím dál vyšší výdaje a nižší výnosy. Kvůli tomu bankrotují a páchají sebevraždy. Za svou práci musí získat nějakou hodnotu, výkupní ceny by měly být založené na nákladech. Svámínáthanova komise v roce 2006 navrhla, aby minimální ceny zemědělských produktů alespoň o padesát procent převyšovaly náklady na jejich produkci. Navzdory slibům však zatím žádná indická vláda toto doporučení nedodržela.

Vaše organizace se jmenuje Hind svarádž trust, což je zjevný odkaz na Gándhího nejslavnější knihu. Jak by podle vás měl vypadat „hind svarádž“, tedy indická samospráva, ve 21. století?

I dnes je Hind svarádž kniha, která ukazuje směr. Musíme jako lidstvo opustit cestu, kterou kráčíme. Pokud po ní budeme pokračovat, za sto nebo dvě stě let nám dojde benzín, ropa, uhlí – všechno, z čeho dnes generujeme elektřinu. Stavíme velké přehrady na pitnou vodu, které zvyšují půdní erozi. Jejich životnost přitom není o mnoho vyšší než životnost člověka. Za dvě stě let se všechny zanesou naplaveninami.

Považujete se pořád za Gándhího následovníka?

Myšlenka rozvoje venkova namísto měst je pro mě stále velkou inspirací, stejně jako cesta nenásilí a odříkání. Gándhí říkal: Nevykořisťuj přírodu. Nevykořisťuj lidstvo. Využívej zdrojů, které ti poskytuje tvá rodina, sousedství a vesnice. Nepřijímej žádné dary zvenčí. My místo toho těžíme fosilní paliva. Zvyšujeme tím zemskou teplotu, tají ledovce, zvedají se hladiny moří. Gándhí si byl vědom, že takový vývoj je neudržitelný. Proto říkal: Běž na vesnici, tam je budoucnost. Osmdesát procent lidí v Ráléganu chodilo spát s prázdným žaludkem. Ale správným využíváním přírodních zdrojů zbohatli.

Do Rálégan Siddhí jste se vrátil po dvanácti letech vojenské služby v roce 1975 a další tři roky vám trvalo, než jste přesvědčil vesničany, aby se zapojili do vašeho projektu. Jak jste je k tomu dokázal přimět?

Lidé z vesnice myslí jen na svůj prospěch, nikoli na dobro země. Musíte jim říct, co změnou získají. Když jsem začínal, stáli všichni proti mně a vyslechl jsem si spoustu urážek. Lidé si často myslí, že každý všechno dělá jen pro vlastní obohacení. Proto před ně musí předstoupit člověk, který pro ně něco obětoval. Tak jsem vzal do ruky koště a po nocích jsem uklízel. Rok jsem jen zametal ulice, pak mi lidé začali důvěřovat. Nikoho nepřesvědčíte slovy, je třeba spojit práci a oběti.

Některé vaše přesvědčovací metody prý byly i násilné – například bití těch, kteří přes výslovný zákaz a výstrahy nadále pili alkohol. Je takové použití násilí v souladu s gándhistickým přesvědčením?

Zákaz alkoholu a prohibice jsou velmi důležité. Jaký užitek má společnost z alkoholismu? Neznám případ, kdy by někdo pil a choval se slušně. Druhá věc jsou ovšem lidé, kteří mají z výroby alkoholu obživu, starají se o děti. Nemáme žádné morální právo jim živnost zakázat, dokud nevyřešíme otázku, čím se budou živit. Proto jsme dělali osvětu a ukázali jim, že se dá dost peněz vydělat i ve vodním hospodářství a rozvoji zemědělství. Teprve poté jsem přistoupil k zákazům. V Ráléganu bylo kdysi čtyřicet palíren alkoholu, ale do roka byly všechny zavřené. Dnes nejsou v žádném obchodě k dostání ani cigarety nebo žvýkací tabák. Až když lidem vytvoříte jiné příležitosti k obživě, máte právo jim přikazovat a zakazovat.

V západních zemích je patrná snaha omezit produkci plastového odpadu, což je v Indii možná ještě větší problém. Neplánujete také nějaké omezení jednorázových plastových obalů?

Lidé používají to, co znají. Netuší, jak se naše produkce plastu zvyšuje a jakou škodu to působí životnímu prostředí. Musíme se snažit otevřít jim oči. Když jim dojde, že používáním plastových výrobků ubližují své zemi i společnosti, pak teprve může nastat průlom. K tomu je ale potřeba chodit od vesnice k vesnici a přesvědčovat děti i dospělé. A když už odpad vznikne, je nutné ho nějak využít. My jsme jen malá vesnice, ale nedaleká města Širúr nebo Párnér vyprodukují až dvanáct tun odpadu denně. Teď tam připravují novou spalovnu, která by z něj vyráběla elektrickou energii. Je to zatím jen malý projekt na dva megawatty, ale chceme se do něj také zapojit.

V roce 2014 byly ve vaší vesnici poprvé od roku 1981 povoleny volby do místního paňčájatu, vesnické rady. Co vás vedlo k tomu, abyste je uskutečnili?

Není to tak, že bych volbám bránil. Přijali jsme v roce 1992 paňčájatí rádž, tedy správu vesnice volenými zástupci, tak proč neuspořádat hlasování? Sám jsem dokonce patnáct dní před volbami odjel z vesnice, abych na nikoho nevyvíjel nátlak. Řekl jsem: Máte dvě skupiny, udělejte kampaň, jenom u toho nepáchejte žádné násilnosti. V den voleb jsem přijel, abych sám hlasoval. Atmosféra byla velice příjemná, žádné roztržky ani boje. Po volbách jsem řekl: Udělali jste jednu skvělou věc, uspořádali jste volby. Teď udělejte druhou věc: ať poražená skupina uzná vítězství té, co byla zvolena, a pusťte se do společné práce pro rozvoj vesnice. Často se stává, že poražení se po prohraných volbách postaví proti vítězům. Jakmile vznikne rozkol, pokrok se zastaví. Volby jsou v pořádku, důležitý je ale i respekt.

Když jsem do Rálégan Siddhí přijel, pršelo. Celý region je přitom považován za relativně velmi suchý. Je to jen náhoda, anebo se vám podařilo zadržováním vody pozměnit i místní klima?

Letos jsou dobré srážky, není to tak ale vždy. Je to čtyřicet let, co jsme omezili kácení stromů. Vesničané samozřejmě dřevo potřebují na otop nebo na stavby. Než ale začnou kácet, musí dostat povolenku od paňčájatu. Podmínkou je i to, aby každý, kdo začne těžit dřevo, vysadil alespoň pět nových stromů. Žádný dobytek se také nesmí volně pást bez dohledu, aby neokusoval mladé stromky. Trávu na krmení kosíme a zvířata krmíme v ohradách. Pomáháme tím chránit půdu i vodní zdroje. Jeden centimetr svrchní vrstvy půdy vzniká sto let.

Jak pro své projekty nabíráte dobrovolníky?

Máme tady systém, kterému říkáme šramdán, tedy doslova dar práce. Z každé rodiny musí jeden člověk každý měsíc odevzdat dva dny práce na společných projektech. Může to být kdokoli. Pomáhá to také upevnit sousedské vazby. Máme tu velkou školní budovu za šest milionů rupií. Nežádali jsme na ni žádnou dotaci od státu. Lidé ji postavili v rámci svých dobrovolnických dnů.

Podařilo se vám inspirovat i další vesnice v Indii?

V pěti vesnicích už odvedli velký kus práce. A z různých koutů Indie k nám za jedenáct let přijelo na exkurze devět set tisíc lidí. Ukazuji jim, jak dělat věci udržitelně. Nepotřebujeme žádné chytré město, ale chytrou vesnici. To ostatně říkal už Mahátma Gándhí.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.