Skupiny fotbalových chuligánů a ultras se mohou stát nositeli protispolečenské vzpoury a podílely se i na několika revolučních událostech. V Česku se zase před nedávnem násilným způsobem zapojily do protestů odpůrců vládních opatření spojených s pandemií nemoci covid-19. Co můžeme očekávat od fotbalových radikálů?
„Jedná se o pokojnou akci. Především chceme ukázat, že jsme se v současné těžké situaci dokázali semknout, zahodit klubovou příslušnost a že společně dokážeme poukázat na problémy, ve kterých naše země nyní je,“ napsali na webu hooligans.cz pořadatelé demonstrace v Praze na Staroměstském náměstí 18. října. Setkání dvou tisíc odpůrců proticovidových opatření se nicméně zvrtlo v násilné potyčky s policisty, na které část shromážděných útočila kamením, dělbuchy či teleskopickým obuškem. Výsledkem byla více než desítka zraněných policistů a přes sto zatčených. Akce se tak v podstatě zvrhla v tradiční šarvátku fotbalových chuligánů se strážci zákona. Alespoň to tak poněkud zjednodušeně interpretovala média. Demonstrace se skutečně účastnily stovky sportovních fanoušků, a to nejen těch fotbalových z řad příznivců Sparty či Baníku, ale třeba i hokejové Komety. Řady nespokojených občanů neváhal rozšířit například i někdejší hokejový reprezentant a současný trenér jihlavské Dukly Viktor Ujčík.
Proti systému, proti policii
Mediální simplifikace nicméně již tradičně smíchala chuligány s ultras. Oba termíny přitom k sobě mají asi tak blízko jako mnichovský Oktoberfest a karneval v Riu. Chuligáni i ultras sice mají kořeny ve fotbalovém fanouškovství, tím ale podobnost končí. Fotbaloví chuligáni se zrodili z kontrakulturního kvasu šedesátých let v Británii a jejich cílem od počátku bylo vybít si animozitu vůči příslušníkům jiného klubového kmene. Jejich vzájemné bitky se dnes odehrávají mimo stadiony a nevítaný policejní dohled a mají formu domluveného střetu dvou stejně početných neozbrojených skupin. Počátky ultras oproti tomu sahají do Jugoslávie padesátých let, kde ve Splitu vznikla první organizovaná skupina fotbalových fanoušků. Až o více než deset let později se balkánská inspirace uchytila v Itálii, kde se skupinám extrémně loajálním jednomu klubu dostalo všeobecně známého označení ultras.
Tolik slovníček pojmů, který ale nedokáže odpovědět na mnohem podstatnější otázku, zda v sobě organizovaný kolektiv chuligánů a ultras má nějaký významný politický potenciál. Vždyť i samotná demonstrace v Praze se zdála být motivována především odporem k opatřením, jež se dotkla i sportu. Přísnější restrikce doslova umrtvily sportovní kluby včetně těch fotbalových, které investovaly poměrně velké prostředky do každotýdenního testování hráčů. Navíc fanoušci směli na stadiony zprvu pouze v omezeném počtu, potom vůbec, a v poslední fázi už tam nesmějí ani samotní hráči. Přesto násilnou konfrontaci s policií nelze přičítat pouze nahromaděné frustraci fanoušků. Fotbaloví chuligáni i skupiny ultras totiž ztělesňují také militantní odpor proti vládnoucímu společenskému systému. Fyzická konfrontace s represivními složkami jako reprezentanty moci není výjimkou, ale pravidlem. Nejde přitom o nějakou guerillovou taktiku, ale o ostentativní útoky na otevřeném a nechráněném prostranství. Síla je v mase, která drží pospolu. I proto mají fotbaloví fanoušci takovou zálibu v manifestačních pochodech městem.
Fotbal a revoluce
O tom, jak dovedou být skupiny sportovních fanoušků efektivní, a to i v rámci zásadních politických změn, se svět mohl přesvědčit poměrně nedávno. Na ukrajinském Majdanu sehráli v roce 2014 v jistém ohledu rozhodující roli právě fanoušci z řad místního klubu Dynamo Kyjev. Právě oni dokázali obsazené náměstí účinně bránit a navíc jejich útoky za pomoci praků a kamenů vyhrotily konflikt do stadia, kdy ozbrojené složky zahájily střelbu do demonstrantů, což protestujícím získalo sympatie doma i v zahraničí. O rok dříve v Turecku militantní odpor fotbalových příznivců během bojů na Taksimském náměstí způsobil velké ztráty policejním složkám a nakonec přiměl vládu upustit od plánované stavby v přilehlém parku Gezi.
Nejvýrazněji se však fotbaloví fanoušci podíleli na politickém dění během arabského jara v Egyptě před devíti roky. Příznivci tamního klubu Al-Ahlí se totiž zapojili do bojů na náměstích v Káhiře, které vedly k pádu prezidenta Husního Mubáraka. Následující politický vývoj se však obrátil proti fanouškům. Při násilnostech na stadionu v Port Saídu rok po revoluci zahynulo 74 lidí a stovky dalších osob byly zraněny. Urážlivý transparent hostujících příznivců Al-Ahlí místní vyprovokoval k útoku, jenž skončil masakrem na policií uzavřeném stadionu. Ač byla většina obětí z káhirského klubu, jedenáct jeho členů bylo v následném procesu odsouzeno k trestu smrti. Tribuny egyptských stadionů se fotbalovým divákům znovu otevřely o tři roky později, ale při brutálním zásahu policie během incidentu v Káhiře zemřely dvě desítky lidí. Následně byly některé skupiny ultras postaveny mimo zákon s tím, že se jedná o teroristické organizace.
Česká realita
České fotbalové chuligány a ultras si nicméně stěží můžeme představovat jako potenciální nositele revoluce. Z politického hlediska se v drtivé většině mísí s krajní pravicí a hra na apolitičnost je především alibismem klubových a svazových funkcionářů, kteří se bojí proti radikálním fanouškům zasáhnout, ať už jde o přehlížení rasistických gest, homofobních vulgarit nebo dokonce ustupování protestům proti neoblíbeným trenérům vlastního týmu. Trenér Jaroslav Hřebík ve Spartě i jeho protějšek František Straka ze Slavie zažili útoky vlastních rozhněvaných fanoušků. Vyřizováním účtů bylo i symbolické vykopání hrobů na tréninkovém hřišti Slavie. Není nicméně vyloučeno, že by se v případě větších protivládních protestů chuligáni spolu s ultras stali militantní avantgardou, která by dokázala zpochybnit monopol státu na násilí. Právě iracionalita sportovního fanouškovství v sobě možná skrývá větší potenciál politického aktivismu než dokonale propracovaný program politického hnutí.
Autor je sociolog.